Originalita

Proč část naší práce zůstává pouze uvnitř komunity

Za téměř 25 let práce s lidmi jsme získali jednu cennou zkušenost.

Když člověk přichází s novými myšlenkami, dříve nebo později se objeví lidé, kteří se je snaží převzít. Někdy jde o inspiraci, jindy vznikají nápadně podobné projekty, které přebírají vzhled, témata nebo způsob komunikace.

Necháváme na každém, aby si o těchto podobnostech udělal vlastní názor.

Právě tato zkušenost byla jedním z důvodů, proč jsme se rozhodli vybudovat komunitu.

Ne proto, abychom něco skrývali.

Ale proto, abychom vytvořili prostor, kde můžeme dlouhodobě sdílet svou práci s lidmi, kteří o ni mají skutečný zájem.

Na veřejném webu proto zveřejňujeme pouze část toho, co vytváříme.

To nejdůležitější – myšlenky v procesu vývoje, hlubší souvislosti, připravované projekty, zkušenosti z praxe i dlouhodobé směry – sdílíme uvnitř komunity.

Je to prostředí, kde může práce přirozeně růst, aniž by byla od prvního dne vystavena okamžitému přebírání nebo napodobování.

Za téměř čtvrt století jsme pochopili, že největší hodnotu netvoří samotný web.

Tou největší hodnotou jsou zkušenosti, které vznikly během tisíců hodin práce s lidmi, dlouhodobého ověřování myšlenek a jejich postupného vývoje.

To jsou věci, které nelze vidět z titulní stránky.

A právě proto se někdy stává, že někdo napodobí to, co je veřejně viditelné. Nemůže však převzít to nejcennější – zkušenosti, souvislosti a systém, který vznikal mnoho let.

Naším cílem nikdy nebylo být nejhlasitější.

Naším cílem je vytvářet hodnotu, která obstojí i za mnoho let.

A věříme, že právě čas nejlépe ukáže rozdíl mezi tím, co vzniklo jako krátkodobá inspirace, a tím, co vyrostlo z téměř pětadvaceti let skutečné práce.

Naše stanovisko

Nemáme potřebu dokazovat, že jsme originál.

Naše práce mluví sama za sebe.

Téměř 25 let každodenní práce s lidmi, nepřetržitého vývoje, ověřování myšlenek v praxi a budování vlastního systému představuje hodnotu, kterou nelze vytvořit během několika týdnů ani měsíců.

Jsme si vědomi kvality toho, co vytváříme.

Stejně tak jsme si vědomi i toho, že každá originální myšlenka přirozeně inspiruje své okolí. Inspirace je součástí lidského vývoje a sama o sobě nám nevadí.

Občas však vznikají situace, kdy jsou podobnosti natolik výrazné, že mohou u některých lidí vyvolávat otázky nebo nejistotu, odkud původní myšlenky skutečně pocházejí.

Proto považujeme za důležité říci jednu jednoduchou věc.

Nebudeme soutěžit v tom, kdo vytvoří podobnější vzhled, použije podobnější slova nebo rychleji zareaguje na nové nápady.

Naší odpovědí bude vždy další poctivá práce.

Další zkušenosti.

Další rozvoj.

Další skutečná hodnota.

Věříme, že důvěra nevzniká díky silným prohlášením, ale díky dlouhodobým výsledkům. Právě čas nejlépe ukáže, které projekty stojí na vlastních základech a které zůstaly pouze u toho, co bylo vidět na povrchu.

Proto pokračujeme stejným směrem jako doposud.

Klidně.

Sebevědomě.

S respektem k vlastní práci.

A s vědomím, že skutečnou hodnotu neurčuje množství kopií, ale schopnost znovu a znovu přicházet s něčím, co má smysl.

Naše cesta nikdy nebyla o tom být podobní ostatním.

Naše cesta byla a je vytvářet něco, co obstojí ve zkoušce času

Upřímné přání

Na závěr bych chtěl všem něco upřímně popřát.

Ať už jste sem přišli ze zvědavosti, hledáte inspiraci, nebo sledujete naši práci z jakéhokoliv důvodu, přeji vám z celého srdce, aby se vám v životě dařilo.

Pokud vás naše práce inspiruje, budu rád. Pokud jste se rozhodli jít vlastní cestou, přeji vám, aby byla úspěšná a přinesla vám i lidem kolem vás skutečnou hodnotu.

A pokud jste někdy měli potřebu přebírat naše nápady nebo se naší prací inspirovat více, než je obvyklé, i vám přeji jediné – abyste našli svou vlastní cestu. Protože věřím, že největší úspěch nepřichází z kopírování druhých, ale z objevení toho, čím může být člověk skutečně sám.

Přeji vám všem hodně štěstí, odvahy a ať se vám vaše životní cesta opravdu podaří. To myslím upřímně a od srdce.

Když se cesta rozdělí

Za téměř čtvrt století práce s lidmi jsem měl možnost sledovat něco, co považuji za jednu z nejzajímavějších součástí lidského vývoje.

Lidé mohou projít podobným prostředím, potkat podobné myšlenky, získat podobné zkušenosti a přesto se jejich další životy vydají naprosto rozdílnými směry.

Někteří lidé si z této zkušenosti vezmou inspiraci, začnou na sobě pracovat, přehodnotí některé své postoje a postupně si vytvoří vlastní cestu. Někteří dokonce vybudují něco, v čem se jim dnes velmi dobře žije. Jsou spokojení, samostatní a jejich další vývoj už stojí především na jejich vlastní práci.

To považuji za skutečný výsledek.

A mám radost, když se to lidem podaří.

Stejně tak jsem se během své vlastní cesty setkal s lidmi, kteří jsou v některých oblastech dál než já, něco umějí lépe nebo dokázali vytvořit něco, co mě samotného může inspirovat.

Nikdy jsem v tom neviděl důvod k nepřátelství.

Naopak.

Když někdo něco dokáže lépe, je to pro mě důvod podívat se, co se od něj mohu naučit, kde mám vlastní hranice a co mohu ještě zdokonalit.

Úspěch druhého člověka nemusí být ohrožením mého vlastního úspěchu. Může být podnětem k dalšímu růstu.

A právě v tom podle mě spočívá zásadní rozdíl mezi lidmi, kteří se dále rozvíjejí, a lidmi, kteří se postupně uzavírají do vlastních přesvědčení.

Ne každý výsledek je stejný

Za stejných nebo velmi podobných podmínek se lidé mohou rozhodnout úplně jinak.

Někdo příležitost využije.

Někdo ji nevyužije.

Někdo z ní vytvoří něco vlastního.

Někdo se vydá jinam.

A někdo může po čase zjistit, že se mu nepodařilo dosáhnout toho, co očekával.

Ani to samo o sobě není důvodem k odsouzení.

Neúspěch je součástí života.

Někdy je právě neúspěch zkušeností, která člověka přivede k největšímu přehodnocení.

Rozhodující je, co člověk udělá potom.

Může se zastavit, podívat se na vlastní podíl, něco změnit a pokračovat.

Nebo může začít hledat viníka všude kolem sebe.

A právě tady se naše cesty zásadně rozcházejí.

Nesouhlas respektujeme. Útoky nikoli.

Chci to říci zcela jasně.

Nemám problém s člověkem, který se mnou nesouhlasí.

Nemám problém s tím, že někdo odešel.

Nemám problém s tím, že někdo zvolil jinou cestu.

Nemám problém ani s tím, že někdo dospěl k úplně jinému názoru než já.

To všechno je legitimní součást života.

Co však respektovat nebudu, je opakované poškozování práce, pomlouvání, šíření nepravdivých tvrzení, nátlak, obtěžování, účelové vyvolávání konfliktů nebo jakékoli jiné jednání, které překračuje hranici běžného nesouhlasu.

To už není jiný názor. To je způsob jednání.

A na takové jednání máme právo reagovat přiměřeně a chránit prostor, který jsme dlouhodobě vytvořili.

Pokud je to nutné, budeme tak činit i prostřednictvím právních prostředků.

Ne proto, abychom někoho umlčovali.

Ale proto, že každý člověk i každá organizace má právo chránit svou práci, své jméno, svůj prostor a lidi, kteří v něm chtějí v klidu působit.

Tato cesta není pro každého

Naše komunita není určena každému.

A nikdy nebyla.

Je určena především lidem, kteří chtějí přemýšlet, rozvíjet se, pracovat sami se sebou, sdílet zkušenosti a vytvářet něco, co má pro ně skutečnou hodnotu.

Pokud někdo zjistí, že mu náš způsob práce nevyhovuje, respektuji to.

Může odejít.

Může si vytvořit vlastní cestu.

Může dělat věci jinak.

To je naprosto v pořádku.

Není však v pořádku odejít a následně se pokoušet prostor, ze kterého člověk odešel, ničit.

Takové jednání zde vítané není.

A v tomto směru chci mít hranici naprosto jasnou.

Výsledky jsou nakonec vidět

Časem jsem pochopil jednu jednoduchou věc:

Strom se pozná podle ovoce.

Ne podle toho, co o sobě říká.

Ne podle toho, jak přesvědčivě o sobě mluví.

Ale podle toho, co skutečně vytvoří.

Naše práce je proto především v tom, co po sobě zanechává.

V dlouhodobých zkušenostech.

V lidech, kterým pomohla.

V projektech, které vznikly.

V práci, která pokračuje.

V lidech, kteří se posunuli a dnes žijí svůj vlastní život.

A také v samotném prostoru, který jsme za mnoho let vybudovali.

Nemusím nikoho přesvědčovat, že tato práce má hodnotu.

Její výsledky jsou viditelné.

Každý si o nich může udělat vlastní názor.

Co přeji těm, kteří se vydali jinam

Lidem, kteří od nás odešli a našli svou vlastní cestu, přeji, aby se jim dařilo.

Lidem, kteří s námi nesouhlasí, přeji, aby našli cestu, která jim bude dávat smysl.

A lidem, kteří dnes cítí především zklamání, bolest nebo potřebu hledat příčinu svého života někde mimo sebe, přeji dostatek síly k tomu, aby se jednou dokázali zastavit a podívat se na svou situaci znovu.

Možná zjistí něco, co dnes ještě nevidí.

Možná některé věci přehodnotí.

Možná zjistí, že změna není tak daleko, jak se zdá.

A možná jednou pochopí, že největší svoboda není v tom přesvědčit okolí o své pravdě, ale v tom dokázat přehodnotit i vlastní přesvědčení.

Nikdo je nenutí zůstávat v minulosti.

Jejich další cesta je jejich volba.

A pro ty, kteří pokračují

Těm, kteří se svou cestou skutečně něco dělají, přeji, aby pokračovali.

Aby se rozvíjeli.

Aby vytvářeli vlastní hodnotu.

Aby se postupně stávali tím, kým skutečně jsou.

Aby se nebáli být originální.

A aby úspěch někoho jiného nevnímali jako ohrožení svého vlastního života.

Právě s takovými lidmi chceme náš prostor dále rozvíjet.

Nechceme být prostorem pro boj.

Chceme být prostorem pro práci, zkušenost, tvorbu, poznání a skutečný vývoj.

A kdo s tímto směrem rezonuje, je zde vítán.

Kdo se rozhodne jít jinudy, tomu jeho cestu respektujeme.

A kdo se rozhodne náš prostor opakovaně napadat, ten musí počítat s tím, že hranice tohoto prostoru budeme chránit.

Klidně.

Věcně.

Bez osobních útoků.

Ale důsledně.

Od bezmezné otevřenosti k vědomým hranicím

Dlouhou část své cesty jsem přistupoval k lidem velmi otevřeně. Byl jsem přesvědčený, že pokud člověk přichází s upřímným zájmem o vlastní rozvoj, přirozeně hledá cestu, jak na sobě pracovat, růst, poznávat a posouvat se. To, co jsem sám objevoval, jsem proto sdílel poměrně otevřeně a mnohé vztahy jsem automaticky vnímal jako přátelské.

Dnes už vím, že to byl postoj do značné míry naivní.

Ne proto, že by otevřenost, laskavost nebo ochota sdílet byly chybou. Naopak. Byly důležitou součástí mé cesty. Časem jsem však získal zkušenost, že ne každý člověk přichází se stejným záměrem. Ne každý chce skutečně poznávat. Ne každý dokáže přijmout, že někdo jiný může přemýšlet jinak, dojít dál, vytvořit něco vlastního nebo jednoduše žít způsobem, který mu vyhovuje.

Některé zkušenosti mě přivedly k pochopení, že otevřenost bez hranic není totéž jako důvěra. A že laskavost bez rozlišování může člověka připravit o prostor, který potřebuje k vlastnímu životu a práci.

Setkal jsem se i se situacemi, kdy byly mé myšlenky, práce nebo osobní informace využívány způsobem, který jsem nevnímal jako férový. Objevily se pomluvy, nepřátelské postoje, různé interpretace mých záměrů i jednání, které podle mé zkušenosti překračovalo hranice běžného nesouhlasu. Právě tyto zkušenosti mě přiměly některé věci přehodnotit.

A vlastně jim za tuto zkušenost mohu poděkovat.

Pomohly mi vyrůst z představy, že všem musím být automaticky otevřený, do postoje, ve kterém si dokážu svou otevřenost vědomě dávkovat. Naučily mě rozlišovat mezi respektem a bezbřehou dostupností, mezi přátelstvím a pouhou blízkostí, mezi kritikou a útokem.

Dnes už své hranice vnímám jako přirozenou součást zdravého prostředí.

Nechci nikomu říkat, jak má žít. Nechci nikoho přesvědčovat, aby přijímal moje názory. Každý člověk má právo na vlastní pohled, vlastní hodnoty i vlastní cestu. Stejně tak ale každý člověk musí přijmout, že toto právo mají i ostatní.

To je zásadní rozdíl.

Můžeš nesouhlasit s mou prací.
Můžeš zvolit jinou cestu.
Můžeš dojít k jiným závěrům.
Můžeš vytvořit něco vlastního.

To všechno respektuji.

Co však respektovat nemohu, je zasahování do mého osobního prostoru, práce nebo prostředí způsobem, který překračuje hranice slušnosti a zákona. Stejně tak nepovažuji za přijatelné šíření tvrzení založených pouze na domněnkách, překrucování skutečností nebo jednání, jehož cílem je druhému člověku škodit.

V takové chvíli už nejde o rozdílný názor.

Jde o hranici.

A pokud ji nelze vyřešit běžnou lidskou komunikací, je zcela legitimní využít prostředky, které demokratická společnost nabízí – včetně právního zastoupení nebo soudní ochrany. Ne proto, abych někoho umlčoval, ale proto, aby byl chráněn prostor, který jsem dlouhodobě budoval.

Nechci prostředí, kde musí být všichni stejní

Moje představa není vytvořit prostředí, ve kterém budou všichni souhlasit.

Právě naopak.

Člověk může být jiný. Může mít jiný názor. Může být v něčem lepší než já. Může mě dokonce inspirovat k tomu, abych se něco naučil nebo svou vlastní práci posunul dál. Takové setkání považuji za hodnotné.

Za skutečný problém proto nepovažuji odlišnost.

Problém vzniká tehdy, když člověk svou vlastní pravdu začne považovat za jedinou možnou pravdu a svou nespokojenost začne přenášet na druhé.

Takový postoj podle mé zkušenosti člověku svobodu nepřináší. Spíše ho uzavírá.

A právě zde je podle mě důležité rozlišovat mezi svobodou vlastního názoru a právem zasahovat do života druhého člověka. To nejsou stejné věci.

Každý si nakonec žije svůj vlastní výsledek

Za roky práce jsem pochopil ještě jednu věc.

Nemůžeme za druhého člověka vytvořit jeho život.

Můžeme nabídnout zkušenost, prostředí, inspiraci, podporu, příležitost i vlastní příklad. Ale co s tím člověk udělá, je nakonec jeho rozhodnutí.

Někdo této možnosti využije a vytvoří si život, ve kterém je spokojený.

Někdo se vydá jiným směrem.

Někdo zůstane dlouho stát na místě.

A někdo může svou nespokojenost začít hledat v okolí a připisovat odpovědnost za vlastní situaci někomu jinému.

Ani v takovém případě necítím potřebu někoho odsuzovat.

Přeji těmto lidem, aby jednou našli dostatek síly podívat se na svou situaci bez potřeby hledat viníka. Aby dokázali přehodnotit vlastní přesvědčení, pokud zjistí, že jim už neslouží. Aby našli vlastní cestu, vlastní smysl a vlastní životní prostor.

A především aby zjistili, že není nutné bojovat s cizím životem proto, aby člověk mohl dobře žít svůj vlastní.

Strom se pozná podle ovoce

Tohle je pro mě možná nejjednodušší měřítko.

Ne podle toho, co o sobě člověk říká.
Ne podle toho, jak silně něco prohlašuje.
Ne podle toho, kolik energie věnuje přesvědčování ostatních.

Ale podle výsledků jeho práce a podle toho, co jeho cesta skutečně přináší.

Strom se pozná podle ovoce.

Po letech proto nepotřebuji nikoho přesvědčovat, že moje cesta má hodnotu. Vidím její výsledky ve své práci, v projektech, které vznikly, ve vztazích, které přetrvaly, v lidech, kteří si díky vlastní práci vytvořili svůj život, i v prostoru, který dnes existuje.

A právě proto dnes svůj prostor chráním jinak než dříve.

Ne méně lidsky.

Ale vědoměji.

Ne méně laskavě.

Ale s hranicemi.

Ne s potřebou někoho porazit.

Ale s jasným rozhodnutím, koho a jaké jednání do svého prostoru pustím.

Ti, kteří chtějí tvořit, poznávat, rozvíjet se, pracovat na sobě a zároveň respektovat svobodu druhých, mají v tomto prostoru své místo.

Ti, kteří se vydali jinou cestou, mají plné právo jít po ní.

A ti, kteří opakovaně překračují hranice, škodí nebo se snaží tento prostor narušovat, musí počítat s tím, že jejich jednání nebude bez odezvy.

To není odmítnutí člověka. Je to ochrana hranice.

A možná je to zároveň jedna z nejdůležitějších věcí, kterou mě celá tato cesta naučila.

Být laskavý neznamená být bez hranic.
Být otevřený neznamená být bez ochrany.
Respektovat druhé neznamená rezignovat na respekt k sobě.

A právě v tom dnes vidím skutečnou zralost.

Ne v tom, že všichni myslíme stejně.

Ale v tom, že dokážeme každý žít svou vlastní cestu, nést za ni odpovědnost a přitom respektovat právo druhého člověka na jeho cestu.

To je prostor, který chci dál vytvářet.

Klidně.
Sebevědomě.
S respektem.
A s jasně nastavenými hranicemi.

Závěrečné stanovisko

Své zkušenosti jsem předal, svou práci jsem odvedl a prostor, který jsem chtěl vytvořit, dnes existuje.

Kdo v něm nachází hodnotu, je vítán. Může naslouchat, pracovat na sobě, něco si vzít a vytvořit z toho vlastní život. Nikdo to však za něj neudělá.

Kdo to vnímá jinak, má plné právo jít svou vlastní cestou. Respektuji to.

Já už ale nemám potřebu nikoho přesvědčovat, obhajovat se ani se zabývat spory, které nejsou součástí mého života.

Svůj čas a energii věnuji tomu, co jsem vytvořil, lidem, se kterými má smysl sdílet, a životu, který dnes žiji.

Svůj prostor si proto vybírám a chráním.

Ne proto, že bych se před světem uzavíral. Ale proto, že už přesně vím, čemu svůj prostor otevřít chci — a čemu ne.