Nemluvím jinak. Jen mě dnes možná lépe uslyšíte.

Poslední týdny jsem do Univerzity vědomí přenesl témata, která ve mně žila mnoho let.Jako základ komunity.

Někteří lidé mohou mít pocit, že jsem změnil směr nebo že dnes mluvím jinak než dříve.

Ve skutečnosti je to právě naopak.

Nemluvím jinak.

Mluvím pořád o tom samém.

To, co dnes popisuji, jsem cítil už na začátku své cesty. Jen jsem tehdy ještě neměl tolik zkušeností a možná ani správná slova, abych to dokázal jednoduše vysvětlit.

Život mě naučil mnoho věcí.

Některé názory jsem zpřesnil.

Některé myšlenky dozrály.

Některé jsem musel s pokorou opravit.

To je přirozená součást každého růstu.

Ale samotný směr se nezměnil.

Nikdy.

Od začátku mě nezajímalo, jak člověku slíbit šťastný život, dokonalý vztah nebo rychlou cestu ke spokojenosti.

Vždy mě zajímalo něco hlubšího.

Co vytváří člověka, který je schopen takový život žít?

Jak vzniká vnitřní stabilita?

Jak vzniká svoboda?

Jak člověk poznává sám sebe?

Věřil jsem, že když člověk porozumí sobě, začnou se postupně měnit i ostatní oblasti jeho života.

Ne jako cíl.

Ale jako přirozený důsledek.

Dlouhou dobu jsem nechápal, proč právě tento pohled u některých lidí vyvolává odpor nebo nepochopení.

Byla období, kdy jsem byl různě označován nebo kdy si lidé moje slova vykládali úplně jinak, než byla myšlena.

Nezlobím se za to.

Dnes tomu rozumím mnohem víc.

Každý člověk se dívá na svět z místa, kde se právě nachází. A každý hledá něco jiného.

Já jsem nikdy nechtěl nikoho přesvědčovat.

Jen jsem mluvil o tom, co jsem považoval za pravdivé.

Později mě překvapilo, když jsem objevil kabalu.

Zjistil jsem, že mnoho principů, které jsem vnímal intuitivně, je v tomto učení popsaných už po staletí.

Nevzal jsem si z kabaly svůj směr.

Spíše jsem v ní našel potvrzení toho, co jsem v sobě nosil už dávno.

Dnes proto pokračuji úplně stejně jako dřív.

Jen s větším klidem.

S větší zkušeností.

A snad i srozumitelněji.

Proto vznikla Univerzita vědomí jako prostor, kde nemusím nic dokazovat ani obhajovat.

Mohu jednoduše sdílet to, co považuji za smysluplné, s lidmi, kterým je tento způsob přemýšlení blízký.

Neberu to jako ústup ze světa.

Naopak.

Beru to jako završení dlouhé cesty.

Děkuji všem, kteří jsou její součástí.

A děkuji i těm, kteří šli se mnou jen část cesty. Každé setkání mě něco naučilo.

Dnes pokračuji dál.

Stejným směrem.

Jen s větším pochopením toho, co jsem se od začátku snažil říct.

Ještě bych rád zdůraznil jednu důležitou věc.

Často se mě lidé ptají, jestli jsem během let změnil svůj směr nebo své názory.

Moje odpověď je jednoduchá – nezměnil.

Jsem stále jeden a ten samý člověk. Od začátku jdu za tím, co cítím jako pravdivé. Život mě samozřejmě učí, přináší nové zkušenosti a pomáhá mi lépe pochopit i pojmenovat to, co jsem vnímal už dříve. V tomto smyslu mě život obrušuje podobně jako diamant.

Diamant se ale broušením nestává jiným kamenem. Pouze začne více odrážet světlo, které v sobě měl od samého začátku.

Stejně tak to vnímám i u sebe.

Neměním svou podstatu ani směr. Jen se snažím být přesnější, srozumitelnější a opravovat vlastní chyby tam, kde je objevím.

Stejně tak dnes respektuji, že ne každý člověk bude se mnou souznít. Je to naprosto přirozené. Každý z nás jde svou vlastní cestou a každý hledá něco jiného.

Proto jsem vytvořil prostor Univerzity vědomí – místo pro lidi, kterým je tento způsob přemýšlení blízký. Není to o tom někoho přesvědčovat. Je to o sdílení cesty s těmi, kteří ji cítí podobně.

A přesně v tom chci pokračovat i dál. Pořád stejný. Jen o něco více obroušený životem.

Ještě je tu jedna věc, kterou bych rád uvedl na pravou míru.

Za těch více než pětadvacet let jsem si prošel mnoha obdobími. Každé nepochopení, každá kritika i každá překážka mě nakonec vedly k tomu, abych na sobě pracoval ještě poctivěji. Dnes jsem za to vlastně vděčný, protože právě tyto zkušenosti mě formovaly do člověka, kterým jsem se stal.

Přirozeně se tím změnil i můj způsob života.

Neznamená to, že bych si myslel, že jsem lepší než někdo jiný. Tak to vůbec necítím.

Spíše vnímám, že lidé se v životě nacházejí v různých etapách svého vývoje a každý z nás řeší jiné otázky, jiné hodnoty a jiné potřeby. To, co je důležité pro jednoho člověka dnes, může být pro druhého důležité třeba až za několik let. A stejně tak jsem měl své etapy i já.

Dnes cítím, že moje přirozené místo je mezi lidmi, se kterými si rozumíme v tom, co je pro nás podstatné. Proto vznikla Univerzita vědomí. Ne jako místo, které by kohokoliv oddělovalo, ale jako prostor, kde mohou společně růst lidé, kterým tento způsob přemýšlení dává smysl.

Na lidi mimo tento prostor se nedívám s pohrdáním. Naopak. Přeji každému, aby našel svou vlastní cestu a aby byl ve svém životě spokojený. Věřím, že většina lidí dělá to nejlepší, co v danou chvíli umí.

Jen už dnes cítím, že moje vlastní cesta vede jiným směrem.

Spiritualita pro mě už není cílem sama o sobě. Stala se přirozenou součástí života, stejně jako práce, podnikání, tvoření, pomoc druhým nebo budování projektů, které mohou mít skutečný přínos.

Po více než pětadvaceti letech cítím, že se celý tento příběh konečně přirozeně uzavřel. To, co jsem se tolik let snažil předávat, dnes našlo svůj prostor v Univerzitě vědomí. A za to jsem opravdu vděčný.

Zároveň ale cítím potřebu být upřímný i v této věci.

Nechci už svůj život stavět výhradně na spiritualitě v Malchutu, šamanismu nebo podobných tématech. Tato oblast bude vždy součástí mého života, ale už není jeho jediným středem. Dnes mě naplňují i jiné oblasti – podnikání, tvoření, filantropie, budování projektů a obyčejný život.

Proto jsem si vědomě nastavil určité hranice.

Neznamená to, že bych Univerzitě vědomí dával méně, než si zaslouží. Naopak. Kdo mě zná, ví, že jsem maximalista. Když něco vytvořím nebo předám, chci, aby to mělo skutečnou hodnotu. Jsem přesvědčený, že každý, kdo se rozhodne touto cestou jít, dostane ode mě maximum toho, co je v danou chvíli potřeba a co mohu předat.

Rozdíl je pouze v tom, že už necítím potřebu věnovat této oblasti veškerý svůj čas a energii. Ne proto, že bych ztratil zájem nebo víru v její smysl, ale proto, že jsem po všech těch letech našel způsob života, který je v souladu se mnou.

Mám radost, že dnes už nemusím nic dokazovat ani nikoho přesvědčovat. Mohu jednoduše vytvořit prostor, sdílet vše, co považuji za užitečné, a nechat na každém, aby si z toho vzal právě to, co rezonuje s jeho vlastní cestou.

A právě tak bych chtěl, aby Univerzita vědomí fungovala i v dalších letech – jako stabilní prostor, který tu bude pro každého, kdo jej bude potřebovat, ale zároveň v souladu s životem, který chci žít i j

Prostor pro vás. Prostor i pro mě.

Po posledních článcích jsem si uvědomil, že bych rád uvedl ještě jednu věc na pravou míru.

Možná někoho napadlo, jestli pro mě není Univerzita vědomí přítěží nebo jestli jsem se projektu nevzdálil.

Odpověď je jednoduchá.

Není tomu tak.

Naopak.

Mám radost, že dnes už může Univerzita vědomí fungovat způsobem, který považuji za zdravý – pro vás i pro mě.

Každý člověk, který přijde s otevřeností a chutí na sobě pracovat, ode mě dostane maximum toho, co v danou chvíli skutečně potřebuje. Na tom se nic nemění.

Kdo mě zná, ví, že jsem maximalista. A když něco dělám, snažím se to dělat co nejlépe.

Stejnou odpovědnost věnuji komunitě, svým projektům, podnikání, lidem kolem sebe i svému osobnímu životu.

Rozdíl je pouze v tom, že dnes už necítím potřebu být neustále přítomen u každého kroku každého člověka.

A nemyslím si, že by to bylo správně.

Naopak věřím, že skutečný růst vzniká ve chvíli, kdy člověk začne více důvěřovat sám sobě.

Když začne vnímat vlastní intuici.

Když začne nést odpovědnost za svá rozhodnutí.

Když objeví svou vlastní sílu.

Právě proto dnes vytvářím prostor, který není založený na závislosti na jednom člověku, ale na svobodě, vzájemném respektu a osobní odpovědnosti.

Jsem tu pro vás.

Rád poradím.

Rád pomohu.

Rád se podělím o své zkušenosti.

Zároveň ale chci, aby měl každý dostatek prostoru stát se sám sebou, nacházet vlastní odpovědi a vytvářet svůj vlastní život.

Věřím, že právě takový přístup je dlouhodobě zdravý.

Stejně důležité je pro mě respektovat i vlastní hranice.

Jen člověk, který je v rovnováze sám se sebou, může dlouhodobě pomáhat druhým.

A přesně tak chci Univerzitu vědomí vést.

S otevřeností.

S respektem.

Bez zbytečného tlaku.

S důvěrou ve schopnosti každého člověka růst vlastním tempem.

Mám obrovskou radost z podpory, které se mým projektům v posledních letech dostává. Beru ji s pokorou a vděčností. Je pro mě potvrzením, že cesta, kterou jsem si zvolil, dává smysl nejen mně, ale i mnoha dalším lidem.

Proto věřím, že Univerzita vědomí může být místem, kde respektujeme hranice druhých stejně jako své vlastní. Kde se navzájem podporujeme, ale zároveň si ponecháváme svobodu být sami sebou.

A právě takovou komunitu bych s vámi rád budoval i v dalších letech.

Přeji vám, ať se vaše cesta podaří

Milí členové Univerzity vědomí,

na závěr bych vám chtěl popřát jednu jednoduchou, ale pro mě velmi důležitou věc.

Přeji vám, aby se vám podařila vaše vlastní cesta.

Ne ta moje.

Ne cesta někoho jiného.

Ale právě ta vaše.

Ať najdete odvahu být sami sebou, dělat rozhodnutí, která budou v souladu s vaším srdcem, a postupně si vytvoříte život, ve kterém se budete cítit dobře.

Přeji vám, aby vám práce přinášela smysl, vztahy radost a vzájemný respekt, zdraví sílu a každodenní život vnitřní klid.

Přeji vám, abyste dokázali růst vlastním tempem, bez zbytečného srovnávání s ostatními. Každý z nás má svou cestu, svůj čas i své zkušenosti. A právě v tom je krása života.

Stejně tak přeji i celé naší komunitě, aby rostla přirozeně. Aby byla místem vzájemného respektu, inspirace, důvěry a otevřenosti. Místem, kde se lidé nemusí přetvařovat, ale mohou být sami sebou.

Budu mít radost, pokud zde každý z vás najde alespoň jednu myšlenku, jeden rozhovor nebo jedno setkání, které mu pomůže udělat další krok na jeho vlastní cestě.

Děkuji vám za vaši důvěru, podporu i za to, že společně vytváříme prostředí, které stojí na svobodě, odpovědnosti a vzájemném respektu.

Z celého srdce vám přeji, aby se vám podařilo vše, po čem skutečně toužíte. A aby vám vaše cesta přinášela nejen úspěch, ale také radost, klid, zdraví, lásku a pocit, že žijete svůj život opravdově.

Děkuji, že jste součástí Univerzity vědomí.

Nyní přichází čas integrace

Cítím potřebu podělit se ještě o jednu osobní věc.

Ve svém životě vnímám, že jsem naplnil to, za čím jsem celý život šel. Svůj směr jsem nehledal. Svůj směr jsem uskutečnil.

To, co jsem mnoho let cítil, vnímal a tvořil, dnes stojí přede mnou jako skutečnost.

Proto dnes už nejdu za dalším cílem.

Nehledám další směr.

Necítím potřebu něco zásadního budovat nebo dokazovat.

Naopak.

Cítím, že přichází období, kdy potřebuji dát do pořádku sám sebe.

Po letech obrovského nasazení, překonávání překážek a neustálého tvoření přišel čas, kdy se bude mnoho věcí ještě několik let usazovat.

Budu dohojovat to, co bylo náročné.

Nechám doznívat to, co má odeznít.

Budu pečovat o své tělo, svou psychiku, své vztahy i svůj každodenní život.

Ne proto, že bych něco nezvládl.

Ale právě proto, že jsem to zvládl.

Každé velké dílo potřebuje čas, aby se plně usadilo.

A stejně je tomu i u člověka.

Vnímám to jako přirozenou součást završení celé této etapy svého života.

Proto dnes cítím velký klid.

Nemám potřebu nikam spěchat.

Nemám potřebu nic dohánět.

Mohu konečně žít to, co jsem tolik let vytvářel.

A právě tomuto období chci v dalších letech věnovat svou pozornost.

Ne jako další cestě.

Ale jako přirozenému dozrání a harmonickému usazení všeho, co během mého života vznikl