Když rodiče čekají od dětí vlastní nenaplnění

V návaznosti na předchozí odpověď bych ještě otevřel jednu oblast, kterou považuji ve vztazích mezi rodiči a dětmi za velmi zásadní.

Je jí očekávání.

Dítě do rodičů přirozeně vkládá obrovskou naději. V určité etapě života věří, že právě rodiče mu dají přijetí, lásku, bezpečí, uznání nebo třeba obraz toho, kým má být.

A rodiče zase mohou do svých dětí vložit vlastní očekávání.

Chtějí, aby byly úspěšné. Aby něco dokázaly. Aby žily určitým způsobem. Aby naplnily to, co se jim samotným nepodařilo.

A právě tady může vzniknout velmi silný vztahový uzel.

Když si navzájem chceme naplnit život

Dítě čeká od rodiče něco, co mu rodič možná nikdy nemůže dát.

Rodič zase čeká od dítěte něco, co si možná nedokázal naplnit sám.

A oba potom mohou celý život čekat, že ten druhý konečně něco napraví.

Dítě si může říkat:

"Až mě rodiče konečně přijmou, budu šťastné."

Rodič si může říkat:

"Až moje dítě něco dokáže, budu mít pocit, že jsem uspěl."

Jenže tím vzniká závislost.

Každý čeká, že jeho vlastní nenaplnění zaplní někdo druhý.

A z mého pohledu právě tudy cesta nevede.

Nikdo za nás náš život neodžije

Rodiče nemohou naplnit náš potenciál.

Stejně tak děti nemohou naplnit potenciál svých rodičů.

Každý člověk má svůj vlastní život, svou vlastní cestu a svou vlastní odpovědnost.

To, jaký život chceme žít, se teprve musí vybudovat, vypracovat, prožít a vytvořit.

Nestačí čekat, že nám ho někdo připraví.

A stejně tak není možné požadovat po vlastních dětech, aby za nás dokončily něco, co jsme sami nedokázali uskutečnit.

To je podle mě jeden z nejčastějších zdrojů bolesti v rodinných vztazích.

Převzetí vlastní odpovědnosti

Řešením je podle mě především uvědomění.

Uvědomit si:

Co je moje?
Co je rodičů?
Co od nich očekávám?
A co naopak očekávají oni ode mě?

A potom převzít odpovědnost za to, co je skutečně moje.

Za svůj život.

Za svoje štěstí.

Za svoje naplnění.

Za svůj rozvoj.

Za své vztahy.

Za svou energii.

To neznamená přestat mít rodiče rád nebo přestat podporovat své děti. Znamená to přestat po druhém člověku vyžadovat, aby za nás vytvořil život, který si musíme vytvořit sami.

Člověk, který se naplní sám

Když člověk začne pracovat na sobě, poznávat se, sebezdokonalovat se a skutečně prožívat svůj vlastní život, postupně se něco mění.

Přestává po ostatních tolik vyžadovat.

Nemusí už tolik dokazovat.

Nemusí si vynucovat přijetí.

Nemusí potřebovat, aby někdo jiný potvrzoval jeho hodnotu.

Začne si vytvářet vlastní prostor a vlastní život.

A právě z tohoto prostoru může potom vznikat mnohem zdravější vztah k rodičům, dětem i ostatním lidem.

Ne proto, že od nich nic nepotřebuje v lidském smyslu.

Ale proto, že už po nich nechce, aby za něj žili jeho život.

Rodina se mění od jednotlivce

Z mého pohledu se stejně jako rodinné vztahy postupně mění i společnost.

Nezmění se tím, že budeme čekat, až se změní všichni ostatní.

Změna začíná u jednotlivce.

Člověk, který pochopí vlastní odpovědnost, může přestat předávat dál stejné vzorce, které sám dostal.

Může vytvořit jiný vztah se svými rodiči.

Může jinak vychovávat své děti.

Může jinak zacházet se svými přáteli.

Může vytvořit prostředí, ve kterém není potřeba vymáhat lásku, úspěch, uznání ani naplnění.

A pokud takto začne žít více jednotlivců, postupně se mění i prostředí kolem nich.

Proto je podle mě tak důležité sebeobjevení, sebepoznání, sebeprožití a převzetí vlastní odpovědnosti.

Člověk nemusí čekat, až ho naplní někdo druhý.

Může začít budovat svůj vlastní život.

A když se mu podaří najít vlastní naplnění, může potom mnohem svobodněji podporovat i ostatní, kteří chtějí najít to svoje.

Nežádat od druhých svůj život.
Ale vytvořit si ho sám – a potom nechat druhé, aby si vytvořili ten svůj.