Univerzita vědomí a Zahrada – návrat k malému cyklu

Chtěl bych znovu ujasnit, na co je zaměřená Univerzita vědomí a projekt Zahrada.

Univerzita vědomí a Zahrada jsou zaměřené především na malý čakrový systém – od Malchutu po Tiferet, tedy od první po čtvrtou čakru. Nad tímto prostorem samozřejmě existuje podpora vrchních nebes, vrchní kabaly a vrchní části Stromu života, tedy oblastí odpovídajících páté, šesté a sedmé čakře.

Tohle rozdělení považuji za důležité, protože právě v malém cyklu dnes z mého pohledu existuje velmi výrazná mezera.

Vykořenění směrem vzhůru

Jak jsem už v minulosti říkal, jedním z problémů, které pozoruji, je vykořenění člověka z jeho skutečného života.

Člověk se může prostřednictvím nadvědomí dostávat do vyšších dimenzí, pohybovat se v čakrách 5, 6 a 7, vnímat vyšší skutečnosti a být určitým způsobem napojený na své budoucí já.

To samo o sobě nemusí být problém.

Problém vzniká tehdy, když člověk prostřednictvím tohoto napojení přeskočí vlastní reálnou inkarnaci.

Najednou žije více v nadvědomí než ve svém skutečném životě.

A potom může být velmi obtížné dosáhnout toho, co je pro člověka v Malchutu skutečně důležité:

životního štěstí, seberealizace, prožití vlastní individuality -vlastní božské bytosti a skutečně prožitého života.

Člověk totiž může vědět, kam by chtěl patřit, může vnímat svou budoucí podobu nebo určitou vyšší realitu, ale ještě do ní nemusí být ve své současné inkarnaci skutečně vyzrálý.

Budoucí já není totéž jako současná realita

Tady podle mě vzniká jedna z velmi zásadních slabin.

Člověk je otevřený prostřednictvím nadvědomí ke svému budoucímu já, ale současně nemusí dostatečně vnímat, kde skutečně je dnes.

Ztrácí se sebereflexe.

Člověk nevidí své skutečné vyzrání.

Nevnímá své mezery.

A potom může egem tlačit na to, aby se v jeho životě uskutečnilo něco, na co ještě není připravený nebo co není možné uskutečnit způsobem, který si představuje.

Vývoj se potom může stát velmi dramatickým, náročným a bolestivým.

A když člověk nedokáže uvidět svůj vlastní podíl, může začít hledat příčinu všude kolem sebe.

Obviňuje okolí.

Obviňuje svět.

Obviňuje život.

Obviňuje druhé lidi, že mu něco nedali.

Jenže život někdy jednoduše odpovídá na něco jiného.

Člověk ještě nemusí být vyzrálý do toho, co od života očekává.

Může být pouze otevřený svému budoucímu já prostřednictvím nadvědomí.

Velká mezera v malém cyklu

Právě proto jsem už dříve mluvil o tom, že lidstvo má v malém cyklu mezeru  jako Grand Canyon.

Je to mezera v tom, že člověk dostatečně nebere na vědomí sám sebe ve své skutečné inkarnaci.

Univerzita vědomí začala jako určitý komplexní prostor, který zahrnoval mnoho oblastí. Postupně se ale ukazuje, že právě malý cyklus je oblast, které je potřeba věnovat velkou pozornost.

Možná jsme se k tomu už dostali právě v tomto období.

A možná se k tomu budeme ještě vracet.

To se teprve ukáže.

Ale Univerzita vědomí a projekt Zahrada jsou podle mého současného vnímání především řešením pro malý cyklus.

Zahrada jako prostor pro uzdravení malého cyklu

Pokud člověk vstoupí do prostoru Zahrady, rezonuje s ním a sám tomu jde naproti, může zde postupně pracovat se svou vlastní energií a dávat svůj malý cyklus do pořádku.

Energie zahradníka, energie člena, energie celého prostoru může být podporou pro to, aby člověk znovu našel spojení se svou vlastní skutečností.

Aby se mohl vrátit k sobě.

K vlastnímu životu.

K vlastnímu tělu.

K vlastnímu prožívání.

K vlastní individualitě.

K tomu, co skutečně žije.

Ne pouze k tomu, co vnímá někde nahoře.

Vyšší čakry odpovídají tomu, co vysíláme

V našem modelu přitom vrchní nebesa a oblasti 5., 6. a 7. čakry pracují také podle toho, co člověk vysílá do vesmíru.

A tady vidím další důležitou věc.

Pokud jsou první, druhá nebo třetí čakra člověka zablokované nebo nevyrovnané, informace, kterou člověk vysílá vzhůru, není úplná.

A pokud vysíláme neúplnou informaci, může na ni také přicházet neúplná odpověď.

Člověk potom může dostávat určitou realitu, která odpovídá tomu, co do prostoru vysílá, ale současně mu v ní něco podstatného chybí.

A proto se může stále cítit nekomfortně.

Může se snažit vtěsnat do něčeho, co pro něj není přirozené.

Může se snažit vytvořit život podle představy, která není kompletně propojena s jeho skutečným základem.

Tohle je podle mě jedna z věcí, nad kterými stojí za to se zastavit.

Každý si za svou cestu odpovídá sám

Neříkám tím, že lidé musí dělat něco určitým způsobem.

To není mým cílem.

Lidé jsou svéhlaví. Chtějí si věci dělat po svém.

A já nejsem jiný.

Takže tomu rozumím.

Ale právě proto také nemohu nést odpovědnost za vůli někoho jiného.

Každý člověk je odpovědný sám za sebe, za svou cestu a za své rozhodování.

Já mohu říct, co vnímám.

Mohu ukázat, co pozoruji.

Mohu nabídnout podporu.

Ale nemohu za druhého člověka rozhodnout, co má dělat.

Pokud někdo není v malém cyklu a svou cestu si vyrovnává jiným způsobem, je to jeho volba.

Pokud chce pokračovat především směrem vzhůru, i to je možné.

Podpora existuje i tam.

Jen Univerzita vědomí se snaží celý proces dávat do rovnováhy, do pořádku a uzdravovat ho jako celek.

Obrovská podpora

A za to jsem velmi rád.

Protože když se na celý prostor dívám a pozoruji, co se v něm děje, vidím obrovskou podporu bytostí, které do Univerzity vědomí vstoupily.

Jsou zde přátelé, mistři, bytosti, šamani, průvodci a další bytosti, které podporují tento projekt.

Vnímám také podporu celé Agarthy.

A mnoho z těchto bytostí má podle mého vnímání svůj vlastní malý cyklus určitým způsobem prožitý a zrealizovaný. Právě proto mohou pomáhat člověku, který se v malém cyklu teprve potřebuje zorientovat, aby si ho mohl postupně urovnat a uzdravit.

A zároveň je poskytována podpora i těm, kteří chtějí stále směřovat vzhůru.

To není zakázané.

Je to možné.

Jen je zde snaha, aby se jednotlivé části člověka postupně propojily a dostaly do rovnováhy.

Komplexní cesta

Právě v tom vidím smysl Univerzity vědomí a Zahrady.

Neoddělovat jednu část člověka od druhé.

Neříkat mu, že má zůstat dole.

Ale také ho nenechat ztratit se nahoře.

Malchut potřebuje být propojený s Tiferet. Tiferet potřebuje podporu vyšších nebes. A vyšší nebe potřebuje skutečnou, úplnou informaci z člověka, který svou realitu skutečně žije.

Proto je pro mě malý cyklus tak důležitý.

Člověk může mít nádherné napojení, hluboké vnímání a zkušenosti z vyšších dimenzí.

Ale současně potřebuje být také sám sebou tady.

Ve svém životě.

Ve své inkarnaci.

Ve své individualitě.

Ve své skutečnosti.

A právě zde může Univerzita vědomí a Zahrada nabídnout prostor, podporu a prostředí, ve kterém se jednotlivé části člověka mohou znovu propojit.

Neříkám, co máte dělat. Ukazuji, co vnímám a co pozoruji. Každý člověk si potom musí sám udělat pořádek ve své vlastní realitě.

Piánko. Každý ve svém místě, ve své zkušenosti a svým vlastním způsobem.

Pokora před tím, co ještě neznáme

Je důležité si uvědomit jednu jednoduchou věc:

Realita, kterou znáte dnes, je pouze určitým výsekem skutečnosti.

To, co člověk poznal doteď, je část reality, kterou v daném okamžiku dokázal poznat, prožít a pochopit. Později může poznat další její část. A ještě později další.

To znamená, že naše současné poznání nemusí být konečným obrazem skutečnosti.

Můžeme postupně objevovat další souvislosti, další možnosti, další dimenze a další způsoby vnímání. A právě proto je podle mě na místě pokora.

Pokora není slabost

Pokora pro  neznamená člověka ponižovat nebo mu říkat, že nic neví.

Naopak.

Pokora znamená být si vědom toho, že to, co vím dnes, nemusí být všechno, co budu vědět zítra.

Člověk může mít obrovskou zkušenost, může mít hluboké poznání a může mít za sebou mnoho prožitého. Přesto stále existuje něco, co ještě nepoznal.

A právě tento prostor pro další poznání může člověku pomoci zůstat otevřeným.

Když ego uzavře prostor pro další poznání

Pokud člověk začne být přesvědčený, že už všechno ví, může se jeho vlastní poznání začít uzavírat.

Pýcha, domýšlivost nebo příliš silné ego mohou vytvořit přesvědčení:

"Já už vím, jak to je."

A tím může člověk přestat naslouchat.

Přestane se ptát.

Přestane vnímat nové informace.

Přestane si připouštět, že skutečnost může být ještě jiná nebo širší, než jak ji dnes chápe.

A tím si může sám omezit možnost plně prožívat svou vlastní cestu.

Pokora pomáhá naslouchat

Právě proto vnímám pokoru jako velmi důležitou vlastnost.

Pokorný člověk nemusí všechno přijmout.

Nemusí všemu věřit.

Nemusí opustit svůj vlastní názor.

Ale dokáže naslouchat.

Dokáže se zastavit a říct si:

Možná je tu ještě něco, co nevidím.

A právě tím vzniká prostor pro další poznání.

Prostor pro ujasnění.

Prostor pro vlastní zkušenost.

A také prostor pro podporu druhých lidí a průvodců, kteří mohou přinést zkušenost nebo pohled, ke kterému by člověk sám třeba ještě nedošel.

Poznání přichází postupně

Nemusíme tedy všechno vědět hned.

Nemusíme mít odpověď na každou otázku.

Nemusíme znát celou skutečnost.

Stačí poznávat tu část, která je nám právě dostupná, dobře ji prožít a postupně z ní vyrůst do další zkušenosti.

To je podle mě mnohem zdravější než snaha všechno okamžitě pochopit a zařadit.

Dnes poznávám jednu část reality.
Zítra možná poznám další.
A později možná zjistím, že i to, co jsem považoval za celek, bylo pouze dalším výsekem.

A právě v tom může být krása poznávání.

Otevřenost vlastní cestě

Pokora tedy nemusí znamenat pochybovat o sobě.

Může znamenat důvěřovat vlastní zkušenosti a zároveň si ponechat otevřený prostor pro to, co ještě neznám.

Naslouchat.

Vnímat.

Ptát se.

Ujasňovat si věci.

A potom si sám rozhodnout, co je pro mě pravdivé a co se mnou rezonuje.

Právě tak může člověk zůstat otevřený své vlastní cestě a současně neztratit svou individualitu.

To, co známe, je výsek. To, co ještě neznáme, je prostor pro další poznání.

Proto bych si v tomto období přál především jedno:

méně domýšlivosti, méně pýchy a méně potřeby mít na všechno okamžitou odpověď – a více pokory, naslouchání, vnímání a prostoru pro další poznání.

Piánko. Nikdo z vás nemusí znát celou skutečnost najednou.