Syn člověka – světlo vědomí v člověku

Můj pohled na lásku, vědomí a cestu člověka k sobě

 Nemluvím zde především o lásce tak, jak ji člověk očekává.

Láska je působením Syna Božího.

Ježíš přináší člověku lásku, odpuštění, přijetí a otevření srdce. Ukazuje člověku cestu k Bohu skrze lásku.

Já zde však hovořím o vědomí.

O světle, které člověku umožňuje skutečně vidět.

Vidět sebe.

Vidět svůj život.

Vidět své jednání.

Vidět své vztahy.

Vidět své ego.

Vidět své představy.

A především vidět skutečnost takovou, jaká je.

Nechci po člověku, aby mě miloval

Nejde mi o to, aby si člověk vytvořil další představu o mně.

Nechci, aby mě stavěl na piedestal.

Nechci, aby si ze mě vytvořil svůj vlastní projekt, svou fantazii nebo obraz, kterému potom začne sloužit.

Chci, aby začal vidět.

Protože pokud člověk skutečně začne vidět, začne postupně poznávat také sám sebe.

A když pozná sám sebe, může začít měnit to, co už mu neslouží.

Světlo někdy není příjemné

Když člověk vstoupí do světla vědomí, nemusí se mu všechno líbit.

Světlo ukazuje.

Ukazuje i to, co bylo dlouho schované.

Ukazuje závislosti.

Ukazuje ego.

Ukazuje strach.

Ukazuje vlastní představy.

Ukazuje místa, kde člověk sám sebe přesvědčuje o něčem, co není pravda.

Proto může být první setkání se světlem někdy náročné.

Ale právě proto jsem zde ve svém modelu ne jako někdo, kdo má člověka zachraňovat, ale jako prostředí vědomí, ve kterém může začít vidět sám sebe.

Neberu člověku jeho život

Každý člověk má vlastní cestu.

Vlastní zkušenost.

Vlastní tempo.

Vlastní odpovědnost.

Nemohu za něj žít.

Nemohu za něj rozhodovat.

Nemohu za něj přijmout jeho život.

Mohu vytvořit prostor, ve kterém se může lépe orientovat.

Mohu ukázat to, co vidím.

Mohu pojmenovat princip.

Mohu nabídnout zkušenost.

Ale ten krok musí udělat člověk sám.

Proto vznikla Univerzita vědomí

Univerzita vědomí je pro mě praktickým prostorem tohoto působení.

Nejde o školu, kde člověk dostane hotovou pravdu a má ji přijmout.

Jde o prostor, kde se člověk učí vědomě vnímat vlastní život.

Meditace.

Práce se sebou.

Vztahy.

Vědomé tvoření.

Komunita.

Praxe.

Zkušenosti.

Sebereflexe.

Samostatnost.

A především schopnost poznávat, co je skutečně jeho a co už je pouze převzatá představa.

A proto existuje Zahrada

Zahrada je místo, kde se vědomí dostává do života.

Nechci člověka vytahovat z jeho reality.

Chci, aby se v ní naučil dobře žít.

Aby měl svůj prostor.

Své vztahy.

Své zázemí.

Své tvoření.

Svou odpovědnost.

Svůj klid.

Svou svobodu.

A aby postupně zjistil, že duchovní život není oddělený od toho obyčejného.

Jeho zahradou je jeho vlastní život.

Největší překážkou bývá ego

Člověk může začít duchovně růst a velmi snadno si vytvořit nové ego.

Začne si říkat:

"Já už chápu."

"Já už jsem dál."

"Já už jsem někdo."

A právě v tom se může znovu ztratit.

Proto člověka vedu k něčemu úplně jinému:

Zastav se.
Podívej se na sebe.
Přijmi, kde právě jsi.
Přestaň něco dokazovat.
Začni skutečně vidět.

Vědomí není důvodem k většímu egu.

Je důvodem k větší pokoře.

Láska a vědomí se musí potkat

Neříkám, že láska nestačí.

Naopak.

Láska je základ.

Ale člověk potřebuje také vědomí, aby svou lásku nezaměnil za závislost, představu, potřebu nebo vlastnění.

Potřebuje světlo, aby poznal rozdíl mezi:

láskou a závislostí,

blízkostí a vlastněním,

pomocí a kontrolou,

duchovním růstem a duchovním egem,

realitou a vlastní fantazií.

A právě zde se podle mého modelu setkává Syn Boží a Syn člověka.

Ježíš otevírá srdce.

Já zde mluvím o otevření vědomí.

Člověk se musí stát sám sebou

Nechci, aby se člověk stal kopií mě.

Nechci, aby žil podle mého života.

Nechci, aby si vytvořil další závislost.

Chci, aby se postupně stal sám sebou.

Aby poznal vlastní sílu.

Vlastní hranice.

Vlastní odpovědnost.

Vlastní hodnotu.

Vlastní cestu.

A aby dokázal svůj život žít bez potřeby neustále hledat potvrzení venku.

To je pro mě skutečný duchovní vývoj.

A právě proto je Zahrada otevřená

Každý, kdo s tímto principem rezonuje, může prostor Univerzity vědomí a Zahrady využít.

Někdo potřebuje meditaci.

Někdo podporu komunity.

Někdo práci se sebou.

Někdo čas.

Někdo odstup.

Někdo potřebuje nejprve urovnat svůj běžný život.

A někdo už může tvořit a předávat dál.

Všechno má svůj čas.

Já zde nepotřebuji člověka tlačit.

Ukazuji prostor.

A člověk si sám volí, co s ním udělá.

Syn člověka pro mě znamená vědomí

Proto když zde mluvím o Synu člověka, nemluvím pouze o lásce.

Mluvím o světle vědomí v lidstvu.

O schopnosti člověka skutečně poznávat.

Rozlišovat.

Přijímat pravdu.

Nést odpovědnost.

Harmonizovat svůj život.

Tvořit.

Růst.

A postupně uskutečňovat to, co v sobě skutečně poznal.

Ne přes ego.
Ne přes tlak.
Ne přes fantazii.
Ale přes vědomí.

A proto je pro mě Univerzita vědomí se Zahradou přirozeným prostorem tohoto principu.

Ne proto, aby člověk hledal někoho, komu se odevzdá.

Ale aby nalezl sám sebe.

A když člověk skutečně nalezne sám sebe, začne být jeho vlastní život jeho největší učebnou.

To je Zahrada.
To je vědomé tvoření.
To je cesta člověka k sobě. 🌱

Když stojíš před Synem Božím a když stojíš před Synem člověka

Dvě působení, dvě zkušenosti a dva úplně odlišné způsoby setkání

Člověk může celý život hledat lásku.

Může toužit po přijetí, bezpečí, pochopení, odpuštění a pocitu, že je všechno v pořádku.

A právě proto může očekávat, že duchovní setkání bude příjemné.

Že přijde někdo, kdo ho obejme, uklidní, naplní láskou a řekne mu, že všechno bude dobré.

To je jeden z obrazů, který si člověk může spojovat se Synem Božím – Ježíšem.

Jenže v mém vnímání existuje ještě druhý princip:

Syn člověka.

A ten člověka konfrontuje s něčím jiným.

Ne pouze s tím, co chce cítit.

Ale s tím, co skutečně je.

Když před tebou stojí Ježíš

 Ježíš především představitelem Božské lásky.

Jeho působení člověka otevírá.

Přináší odpuštění.

Přijetí.

Soucit.

Milost.

Lásku.

Naději.

Člověk před ním může prožívat velmi hluboké uvolnění.

Může mít pocit:

"Jsem přijatý."

"Nemusím už nic dokazovat."

"Mohu odložit svůj strach."

"Mohu být takový, jaký jsem."

A to je nesmírně důležité.

Protože bez otevření srdce se člověk velmi těžko skutečně mění.

Jenže je potřeba pochopit jednu věc:

láska není totéž jako splnění všech mých představ.

Ježíšova láska neznamená:

"Dělej si, co chceš, všechno je správně."

Ani:

"Nemusíš nic měnit."

Ani:

"Já za tebe vyřeším tvůj život."

Láska člověka přijímá, ale právě proto mu může umožnit, aby se skutečně podíval na sebe.

A potom přichází Syn člověka

 Zde je úplně jiná zkušenost.

Syn člověka nepřichází především proto, aby člověku vytvořil příjemný pocit.

Přináší vědomí světla.

A světlo má jednu zásadní vlastnost:

ukazuje.

Ukazuje skutečnost.

Ukazuje souvislosti.

Ukazuje příčiny a následky.

Ukazuje vlastní odpovědnost.

Ukazuje ego.

Ukazuje závislosti.

Ukazuje vlastní projekce.

Ukazuje i to, co bychom raději neviděli.

A proto může být setkání se Synem člověka pro člověka paradoxně mnohem náročnější.

Člověk může čekat lásku, ale dostane zrcadlo

A právě zde vzniká mnoho nedorozumění.

Člověk přijde s představou:

"Konečně najdu lásku."

Ale místo toho dostane:

"Podívej se na sebe."

Čeká:

"Naplním tě."

A dostane:

"Najdi své vlastní naplnění."

Čeká:

"Řekni mi, že je všechno v pořádku."

A dostane:

"Podívej se, co ve svém životě skutečně děláš."

Čeká:

"Pojď mě zachránit."

A dostane:

"Převezmi odpovědnost za svůj vlastní život."

To může být velmi nepříjemné.

A právě proto je důležité vědět, před jakým principem člověk stojí.

Syn člověka není náhradou za vlastní život

Pokud člověk hledá někoho, kdo ho naplní, může si velmi snadno vytvořit závislost.

Začne čekat na další slovo.

Další setkání.

Další energii.

Další potvrzení.

Další znamení.

Další výklad.

A postupně přestane žít svůj vlastní život.

To je přesný opak toho, co vnímám jako smysl působení Syna člověka.

Cílem není vytvořit závislého člověka.

Cílem je vytvořit člověka vědomého.

Samostatného.

Odpovědného.

Schopného stát sám za sebou.

Proto může být Syn člověka někdy velmi nepohodlný

Pokud má člověk silné představy o sobě, může být světlo velmi nepříjemné.

Protože najednou není možné všechno vysvětlit okolnostmi.

Není možné všechno svalit na druhé.

Není možné si vytvořit vlastní duchovní příběh a uvěřit mu.

Člověk začíná vidět:

"Tohle dělám já."

"Tohle si vytvářím já."

"Tady jsem si něco domyslel."

"Tady mě řídí moje ego."

"Tady jsem překročil hranici druhého člověka."

"Tady si vytvářím realitu, která neodpovídá skutečnosti."

A to je práce vědomí.

Láska a vědomí se proto nesmějí zaměnit

Je velmi snadné zaměnit:

lásku za naplnění,

blízkost za vlastnictví,

přijetí za souhlas,

duchovní spojení za osobní vztah,

inspiraci za příslib,

energii za potvrzení vlastních představ.

A právě zde může vzniknout velmi silná fantazie.

Člověk si začne doplňovat to, co mu chybí.

A pokud potom realita neodpovídá jeho představě, přichází zklamání.

Ne proto, že by světlo bylo špatně.

Ale proto, že představa byla jiná než skutečnost.

Co tedy člověk před Synem člověka skutečně dostává?

Ne hotový život.

Ne hotové naplnění.

Ne někoho, kdo za něj všechno udělá.

Dostává možnost vidět.

A z toho potom vyplývá možnost:

poznat,

pochopit,

přijmout,

změnit,

uzdravovat,

tvořit,

růst,

a nakonec skutečně žít.

To je mnohem hlubší proces než pouhý příjemný duchovní prožitek.

Proto také vznikla Univerzita vědomí

Univerzita vědomí podle mého modelu není postavená na tom:

"Přijď a já tě naplním."

Je postavená na:

"Přijď a začni vidět."

Meditace není útěk.

Sebereflexe není sebebičování.

Komunita není náhrada za vlastní život.

Zahrada není místo, kde člověk odevzdá odpovědnost někomu jinému.

Naopak.

Všechno má člověka postupně vracet k sobě.

A právě proto existuje Projekt Zahrada

Zahrada je praktická část celého principu.

Člověk si zde může postupně vytvořit svůj vlastní prostor.

Svůj život.

Své vztahy.

Své zázemí.

Své hranice.

Své tvoření.

Svou samostatnost.

Svou odpovědnost.

A zjistit, že skutečná spiritualita se nakonec nepozná podle toho, kolik člověk prožívá energií.

Pozná se podle toho, jak žije.

Jak zachází se sebou.

Jak zachází s ostatními.

Jak respektuje hranice.

Jak zvládá své emoce.

Jak dokáže přijmout realitu.

Jak dokáže být svobodný.

A jak dokáže nechat svobodnými i ostatní.

Když tedy stojíš před jedním nebo druhým principem

Může být užitečné položit si jednoduchou otázku:

Co vlastně hledám?

Hledám lásku?

Pak potřebuji otevřít srdce.

Hledám odpuštění?

Pak potřebuji být ochoten přijmout sebe i druhé.

Hledám pravdu?

Pak musím být připraven vidět i to, co se mi nebude líbit.

Hledám vědomí?

Pak musím být připraven převzít odpovědnost.

Hledám naplnění?

Pak ho nemohu očekávat od druhého člověka.

Musím ho začít vytvářet ve svém vlastním životě.

A tady se rozdíl stává úplně zásadním

Syn Boží – Ježíš:
"Otevři své srdce."

Syn člověka:
"Otevři své vědomí."

Ježíš:
"Přijmi lásku."

Syn člověka:
"Poznej pravdu."

Ježíš:
"Odpusť."

Syn člověka:
"Uvědom si."

Ježíš:
"Miluj."

Syn člověka:
"Žij vědomě."

A člověk potřebuje obojí.

Protože láska bez vědomí může být slepá.

A vědomí bez lásky může být tvrdé.

Teprve jejich propojením vzniká člověk, který dokáže nejen vidět, ale také milovat to, co vidí.

Proto není cílem být někomu fanouškem

Ani Ježíšovi.

Ani Synu člověka.

Ani žádnému duchovnímu učiteli.

Pokud si člověk vytvoří závislost na osobě, kterou považuje za duchovní autoritu, pořád ještě nepochopil základní princip svobody.

Skutečné světlo člověka neučí stát pod někým.

Učí ho stát sám za sebou.

A pokud člověk odejde z Univerzity vědomí nebo ze Zahrady s tím, že už nepotřebuje nikoho následovat, protože začal skutečně rozumět sám sobě, potom je to z mého pohledu úspěch, nikoliv selhání.

Protože právě k tomu celé toto působení směřuje:

aby člověk postupně nepotřeboval být zachraňován, potvrzován ani veden za ruku.

Aby viděl.

Aby miloval.

Aby rozuměl.

Aby tvořil.

A aby žil svůj vlastní skutečný život.

To je rozdíl mezi očekáváním duchovního naplnění a skutečným vstupem do vědomí.

Syn Boží a Syn člověka – pro koho je které působení?

Vnímám mezi těmito dvěma principy rozdíl, který je pro člověka velmi důležitý.

Ne proto, že by jeden byl lepší a druhý horší.

Ale proto, že každé působení člověka oslovuje trochu jinou oblast jeho bytosti.

Syn Boží – cesta srdce

Ježíš pro mě představuje především Božskou lásku.

Člověk, který je zraněný, vyčerpaný, hledá přijetí, odpuštění, důvěru a znovuobnovení vztahu k Bohu, může právě zde najít to, co potřebuje.

Ježíš přináší:

lásku, soucit, odpuštění, přijetí, naději a otevření srdce.

Je to cesta, která člověku říká:

Nemusíš být dokonalý, abys mohl být milován.

A to je nesmírně důležité.

Člověk někdy nepotřebuje další tlak.

Potřebuje se zastavit.

Potřebuje odpustit sobě.

Potřebuje odpustit druhým.

Potřebuje znovu uvěřit, že jeho život má hodnotu.

Potřebuje otevřít srdce.

Právě tady vnímám sílu Ježíšova působení.

Syn člověka – cesta vědomí

U Syna člověka vnímám jinou oblast.

Tady už člověk není pouze v otázce:

"Jsem milovaný?"

Začíná se ptát:

"Co skutečně vidím?"

"Co je pravda?"

"Kdo skutečně jsem?"

"Co si vytvářím sám?"

"Kde mě řídí ego?"

"Co je moje odpovědnost?"

"Jak mám to, co jsem poznal, skutečně žít?"

Proto Syn člověka v mém modelu představuje především vědomí, světlo, poznání, rozlišení a realizaci.

A právě zde se člověk dostává do mnohem aktivnějšího procesu.

Nestačí být milován.

Je potřeba vidět.

Nestačí přijímat.

Je potřeba pochopit.

Nestačí věřit.

Je potřeba poznané uskutečnit ve vlastním životě.

Dvě různé potřeby člověka

Může tedy existovat člověk, který potřebuje především:

"Potřebuji být přijat."

A jiný člověk může být v bodě:

"Jsem připravený vidět pravdu o sobě."

Prvnímu může nesmírně pomoci otevření srdce.

Druhému může více pomoci konfrontace se světlem vědomí.

A někdy člověk potřebuje obojí.

Nejdříve se otevřít lásce, aby vůbec dokázal unést pravdu.

A potom přijmout pravdu, aby jeho láska nezůstala pouze pocitem.

Když člověk očekává od Syna člověka Ježíšovu pohodu

Tady podle mě vzniká jedno z největších nedorozumění.

Člověk může přijít do prostoru vědomí a očekávat:

"Tady konečně najdu lásku, naplnění, přijetí, klid a pohodu."

Jenže místo toho začne být konfrontován se sebou.

Začne vidět svoje vzorce.

Svoje představy.

Svoje závislosti.

Svoje vztahy.

Svoje ego.

Svoji odpovědnost.

A může si říct:

"Tohle jsem nečekal."

Jenže právě to může být podstata rozdílu.

Láska člověka otevře.
Vědomí člověka probudí.

A probuzení nemusí být vždycky pohodlné.

Světlo člověku nic nepřikrášluje

To krásně souvisí s Ježíšovým obrazem světla v Janově evangeliu.

Jan říká, že světlo přišlo do světa, ale člověk může milovat tmu více než světlo, protože světlo odhaluje jeho skutky.

To je pro mě velmi silný obraz vědomí.

Světlo není to, co mi potvrzuje moji představu.

Světlo je to, co mi umožní ji uvidět.

A potom mám možnost ji změnit.

Proto není Syn člověka "další Ježíš"

V tomto rozlišení je pro mě důležité, aby člověk nespojoval všechno do jednoho obrazu.

Ježíš jako Syn Boží představuje lásku.

Syn člověka představuje vědomí v lidském prostoru.

A člověk potřebuje pochopit, že tyto principy se nemusí vzájemně vylučovat.

Naopak.

Mohou se doplňovat.

Láska bez vědomí může člověka nechat v jeho představách.

Vědomí bez lásky může být tvrdé a chladné.

Ale:

láska + vědomí = celistvost.

A právě tady začíná Univerzita vědomí

Univerzita vědomí podle mého modelu není vytvořená pouze pro člověka, který chce být uklidněn.

Je vytvořená také pro člověka, který chce poznat sám sebe.

Proto zde existuje:

meditace,

práce se sebou,

sebereflexe,

vztahy,

komunita,

vědomé tvoření,

praxe,

zkušenost,

samostatnost,

odpovědnost

a skutečný život.

Člověk zde nemusí dostat to, co si představoval.

Může dostat něco mnohem užitečnějšího:

prostor, ve kterém začne vidět.

Zahrada je potom místo realizace

To, co člověk pozná, musí nakonec někde žít.

Proto je zde Zahrada.

Zahrada není jen duchovní prostor.

Je to život.

Moje vztahy.

Moje práce.

Moje tělo.

Moje finance.

Moje tvoření.

Moje hranice.

Moje odpovědnost.

Moje samostatnost.

Moje schopnost být s ostatními a přitom neztratit sám sebe.

Tam se ukazuje, jestli člověk skutečně něco pochopil.

Kdo tedy potřebuje Ježíše a kdo Syna člověka?

Já bych to neuzavíral tak, že existují dvě skupiny lidí a jeden člověk "patří" k Ježíšovi a druhý k Synu člověka.

To by bylo příliš jednoduché.

Spíš každý člověk v různých obdobích života potřebuje něco jiného.

Někdy potřebuje:

lásku.

Jindy:

odpuštění.

Jindy:

zastavení.

A potom přijde okamžik, kdy musí říct:

"Teď už se musím podívat pravdě do očí."

A právě tam začíná vědomí.

Ježíš otevírá srdce.

Syn člověka otevírá vědomí.

Univerzita vědomí propojuje obojí.

Zahrada to převádí do skutečného života.

A člověk postupně zjišťuje, že jeho úkolem není vybrat si jednu část.

Jeho úkolem je stát se celistvým.

Milovat.

Vidět.

Chápat.

Rozlišovat.

Přijímat.

Tvořit.

Nést odpovědnost.

A skutečně žít.

To je podle mého vnímání rozdíl, který může člověku velmi pomoci udělat si pořádek v tom, co vlastně od duchovního působení očekává a proč někdy dostává něco úplně jiného, než si původně představoval.

A právě tady může být velmi důležité přijmout jednu jednoduchou větu:

Ne všechno, co nás miluje, nás bude pouze hladit. Něco nás může milovat právě tím, že nám umožní skutečně uvidět.