Co je skutečná spolupráce

Za celý svůj život a celou svou cestu jsem se setkal s velkým množstvím lidí, kteří hledali svou cestu, svůj úspěch, svůj smysl. Mnozí z nich něco cítili z toho, co vytvářím, z mé cesty nebo z výsledků, ke kterým jsem došel. A právě tady vzniká velké nedorozumění v tom, co vlastně znamená spolupráce.

Je velký rozdíl mezi člověkem, který už nějakým způsobem zrealizoval sám sebe a přichází se svým vlastním potenciálem, a člověkem, který o sobě zatím především sní.

Ten první přichází jako partner.

Může být v určité oblasti lepší než já, může přinášet zkušenosti, schopnosti, nápady nebo úplně jiný pohled. Já zase přináším svoje zkušenosti, svoje projekty, svoji cestu a to, co jsem vybudoval. Spojíme tyto dvě síly a společně vytvoříme něco, co by každý z nás sám vytvořit nemusel.

To je spolupráce.

A právě s takovými lidmi spolupracuji nejraději. Nemám vůbec problém přiznat, že je někdo v určité oblasti lepší než já. Naopak. Pokud je někdo v dané věci schopnější, rád mu ji svěřím. Výsledkem je práce, která může být mnohem lepší, než kdybych ji dělal sám.

Partnerství totiž neznamená, že musíme být stejní. Znamená, že se vzájemně doplňujeme.

Kde spolupráce často vzniká špatně

Zažil jsem ale také druhou stranu.

Člověk o sobě něco sní. Má představu, kým by chtěl být, co by chtěl vytvořit nebo jaký život by chtěl žít. Jenže zatím to sám nedokázal zrealizovat.

Potom potká člověka, který už něco vybudoval.

Uvidí jeho energii, výsledky, projekty, způsob přemýšlení nebo cestu, kterou prošel. Něco ho k tomu přitáhne. A někdy se stane, že si tuto energii zamění za vlastní potenciál.

Místo toho, aby si řekl:

"Tady vidím něco, z čeho se můžu učit, vyrůst a přinést do toho něco svého,"

začne si říkat:

"Tohle je vlastně moje cesta. Tohle je moje. Já do toho patřím."

A právě tady spolupráce končí.

Protože spolupráce není přisátí na někoho, kdo už něco vytvořil.

Není to způsob, jak si prostřednictvím silnějšího člověka naplnit vlastní neuskutečněný příběh.

A už vůbec není spolupráce to, že někdo převezme cizí myšlenku, způsob práce nebo vytvořený projekt, začne ho považovat za svůj a následně chce rozhodovat o tom, kam bude směřovat.

To už není spolupráce.

To je přivlastnění.

Co tedy spolupráce skutečně je

Spolupráce může fungovat i mezi lidmi, kteří nejsou ve stejné fázi své cesty.

Člověk, který je zatím méně rozvinutý, může spolupracovat s člověkem, který je dál. Ale musí si být vědom toho, kde stojí.

Může se učit.

Může růst.

Může přinést svůj potenciál.

Může převzít odpovědnost za svou část práce.

Může postupně vytvořit vlastní hodnotu.

Ale nemůže si přivlastnit cestu člověka, se kterým spolupracuje.

A nemůže očekávat, že druhý člověk bude žít jeho příběh za něj.

Pokud vidím u člověka potenciál, přirozeně mám tendenci mu dát prostor, aby ho rozvinul. Dříve jsem to dělal mnohem častěji. Dnes už jsem mnohem opatrnější, protože jsem poznal, že jen velmi malá část lidí je skutečně připravena tento potenciál využít.

Řádově jsou to jednotlivci ze stovek.

Ne proto, že by ostatní lidé neměli hodnotu. Ale proto, že skutečná spolupráce vyžaduje určitou míru vlastní realizace, odpovědnosti a schopnosti stát sám za sebou.

Každý musí dojít na svůj vlastní vrchol

Čím dál člověk na své cestě dojde, tím víc podle mě chápe jednu důležitou věc:

Každý si musí hlídat to svoje.

Svoji cestu.
Svoje dílo.
Svoje myšlenky.
Svoji odpovědnost.
Svoji hodnotu.

A zároveň musí respektovat totéž u druhého člověka.

Teprve potom může vzniknout skutečné partnerství.

Dva lidé stojí každý na své vlastní cestě a rozhodnou se spojit své síly. Jeden nemusí být kopií druhého. Jeden nemusí vlastnit to, co vytvořil druhý. Jeden nemusí řídit život druhého.

Každý přinese něco svého. A společně vytvoří něco dalšího.

To je pro mě spolupráce.

Ne shlukování lidí kolem člověka, který je silnější nebo úspěšnější.

Ne přivlastnění si jeho energie, jeho výsledků nebo jeho příběhu.

Ale setkání dvou svobodných lidí, kteří mají každý co nabídnout a společně dokážou vytvořit hodnotu, kterou by sami vytvořit nemuseli.

A právě takové spolupráce si vážím nejvíc.

Když se spolupráce zamění za využívání

Bohužel jsem se ve svém životě velmi často setkával i s druhou stranou celé věci.

S lidmi, kteří nepřicházeli proto, aby společně něco vytvořili, ale spíše proto, aby profitovali z mého úspěchu, z mé cesty, z mého potenciálu nebo z toho, co jsem už vybudoval.

A těchto lidí byla drtivá většina.

Když u někoho vidím potenciál, mám přirozenou tendenci mu dát prostor, aby vyrostl. Podle situace to může být několik měsíců, ale někdy i několik let. Podporuji ho, dávám mu prostor, zkušenosti, energii a někdy ho určitým způsobem i dotuji.

Dá se tomu říkat podpora, pomoc nebo určitá forma filantropie. Pro mě je ale důležité především to, že tomu člověku dávám možnost postavit se na vlastní nohy a rozvinout to, co v sobě má.

Jenže tady často vzniká problém.

Člověk začne postupně přebírat něco, co ještě není skutečně jeho. Začne věřit vlastní představě o své kvalitě, přestože ji ještě nemá potvrzenou vlastní cestou a vlastními výsledky. Začne považovat prostor, který dostal, za samozřejmost.

A potom přijde okamžik, kdy se naše cesty začnou přirozeně rozcházet.

Když člověk přijde o zdroj

Mnohokrát jsem zažil situaci, kdy se člověk, kterému jsem dlouhodobě dával prostor a podporu, dostal do bodu, kdy už měl pokračovat vlastní cestou.

Někdy to nebylo ani moje vědomé rozhodnutí. Prostě se změnila situace, život člověka odvedl jinam a přestal mít přístup k tomu zdroji, ze kterého dosud čerpal.

A právě tehdy přicházelo rozčarování.

Někdy zklamání.
Někdy vztek.
Někdy pocit křivdy.

Jenže pokud někdo dlouhodobě čerpá z energie, prostoru nebo výsledků druhého člověka a začne to považovat za vlastní, potom je přirozené, že odpojení od tohoto zdroje bolí.

A právě v tom je možná jedna z největších lekcí.

To, co člověk dostal jako podporu, není automaticky jeho vlastnictví.

Každý musí jednou pokračovat sám

Dříve jsem se snažil potenciál lidí rozvíjet mnohem více. Dnes už to dělám minimálně.

Ne proto, že bych lidem nechtěl pomáhat.

Ale proto, že jsem se naučil mnohem lépe hlídat svoje hranice.

Když totiž člověku dáte příliš mnoho prostoru, energie a podpory, může se stát, že si na to zvykne. Místo aby díky tomu vyrostl, začne se o tento zdroj opírat.

A potom vzniká závislost, kterou si ten člověk často ani neuvědomuje.

Je to trochu jako balon.

Když stoupáte vzhůru, některá závaží musí postupně odpadnout. Ne proto, že by byla špatná. Ale proto, že s nimi dál stoupat nejde.

A člověk, který odpadne, nemusí být poražený.

Možná jen potřebuje pokračovat svou vlastní cestou, aby ještě dorostl do místa, kam zatím nedošel.

Možná potřebuje najít svoje vlastní hodnoty, svoje vlastní schopnosti a hlavně svůj vlastní zdroj.

Co je moje a co je tvoje

Tohle je pro mě dnes velmi důležitá hranice.

Projekt, který vytvářím já, je můj.
Cesta, kterou jsem prošel já, je moje.
Moje práce, moje myšlenky a moje výsledky jsou moje.

Stejně tak projekt, který vytváří někdo jiný, je jeho.

Pokud se naše cesty potkají a dokážeme spolu něco vytvořit, je to skvělé.

Pokud se vzájemně podporujeme, obohacujeme a respektujeme svoje hranice, vzniká skutečná spolupráce.

Ale nikdo si nemůže přivlastnit cestu druhého jen proto, že na ní nějakou dobu dostával prostor.

A stejně tak já nemám právo vlastnit cestu někoho jiného.

Každý si musí vytvořit svoje.

Proto si važte skutečných partnerů

Za celý svůj život jsem se setkal jen s opravdu malým množstvím lidí, u kterých jsem cítil, že spolupráce funguje skutečně oboustranně.

Lidí, kteří nepřicházejí pouze čerpat.

Lidí, kteří přinášejí vlastní energii, vlastní schopnosti, vlastní hodnotu a vlastní cestu.

Lidí, kteří dokážou respektovat to, co je moje, a zároveň si pevně stojí za tím, co je jejich.

Takoví lidé jsou podle mé zkušenosti velmi vzácní.

Jsou jako jehla v kupce sena.

A právě proto si jich velmi vážím.

Pokud jste takového člověka ve svém životě našli, važte si ho. Protože skutečné partnerství, ve kterém se dva lidé navzájem podporují a zároveň zůstávají sami sebou, je něco velmi cenného.

A pokud někdy spolupráce skončí a přijde zklamání na jedné nebo na obou stranách, nemusí to nutně znamenat, že někdo někoho zradil.

Někdy jen nastal čas, aby každý pokračoval po své vlastní cestě.

Já si spravuji svoje věci sám.

Ty svoje si spravuješ ty.

A pokud se naše cesty dokážou spojit tak, že se navzájem obohatíme a společně vytvoříme něco hodnotného, pak jsi v mém prostoru vítán.

To je pro mě skutečná spolupráce.

Ještě jednou k originalitě a spolupráci

Ještě jednou bych chtěl odkázat na sekci Originalita, kterou najdete na těchto stránkách. Mám pocit, že ji ne všichni četli nebo jí ne všichni úplně porozuměli, a právě proto jsem napsal ještě tento článek, abych některé věci vysvětlil srozumitelněji a uvedl je na pravou míru.

Každému člověku, který hledá svou cestu, svůj smysl a svůj vlastní potenciál, upřímně přeji, aby se našel. Aby dokázal objevit sám sebe, zrealizovat to, co v sobě skutečně má, a vytvořit svůj vlastní život a svoje vlastní dílo. Přesně o tom je i myšlenka, kterou popisuji v sekci Originalita.

Zároveň ale platí, že každý má to své.

Já mám to své . Vy máte to své.

To, co jsem během života vytvořil, k čemu jsem došel a co dnes vytvářím, není automaticky k dispozici někomu jinému jen proto, že v tom člověk uvidí něco, co se mu líbí, co ho přitahuje nebo co by sám chtěl mít.

Myslím, že je potřeba mít pokoru a úctu nejen jeden k druhému, ale také k lidem, kteří už něco v životě dokázali. Je rozdíl mezi tím nechat se inspirovat, učit se, přinést vlastní potenciál a společně něco vytvořit, a mezi tím vzít si cizí cestu, myšlenku, práci nebo výsledek a vlastním rozhodnutím z něj udělat něco svého.

Já vám upřímně přeji, abyste našli svůj vrchol. Abyste se zrealizovali, našli svoje místo a vytvořili něco, za čím budete moci sami stát.

A stejně tak očekávám, že bude respektováno to moje.

Nemusíme si brát navzájem. Můžeme se navzájem obohatit.

A právě v tom podle mě spočívá skutečná originalita, spolupráce i vzájemná úcta.

Moje odpovědnost končí tam, kde začíná tvoje cesta

Ještě jednu věc považuji za důležité doplnit.

Já sám jsem ve svém životě zrealizoval to, co jsem řekl. Lidem, kterým jsem slíbil spolupráci, prostor nebo možnost jít se mnou dál, jsem tento prostor skutečně vytvořil. To, co jsem řekl, jsem se naplnil  skutky, činy a konkrétními výsledky. Nezůstalo pouze u slov.

Stejně tak jsem mnohokrát lidem kolem sebe nabídl možnost vyrůst. Viděl jsem v nich potenciál, podporoval je, dával jim čas, prostor a někdy i vlastní energii a prostředky. Některým jsem to dával měsíce, jiným roky.

Ale tady také moje odpovědnost končí.

Nemohu nést odpovědnost za to, že někdo tuto možnost nevyužil. Nemohu za člověka vyrůst, nemohu za něj realizovat jeho vlastní cestu a nemohu rozhodnout, kdy je připravený změnit svůj život.

Moje odpovědnost je splnit to, co jsem slíbil. Jeho odpovědností je, co s tím udělá.

Pokud člověk nedokáže využít nabídnutou možnost, není to automaticky moje selhání. Je to součást jeho vlastní cesty a jeho vlastního rozhodování.

Já jsem pouze otevřel dveře.

On jimi musí projít sám.

A právě v tom je podle mě důležitá hranice mezi pomocí a odpovědností za druhého člověka. Můžu člověka podpořit, můžu mu ukázat cestu, můžu mu dát prostor a můžu mu nabídnout spolupráci. Ale nemůžu nést jeho život místo něj.

Proto také nechci, aby se moje cesta nebo moje výsledky stávaly měřítkem toho, zda někdo jiný uspěl.

Já jsem svoji část udělal. To, co udělá každý další člověk se svou možností, už je jeho vlastní příběh.

A možná právě přijetí této odpovědnosti je jeden z nejdůležitějších kroků k vlastní originalitě.

Protože ve chvíli, kdy člověk přestane hledat viníka mimo sebe a začne skutečně tvořit svůj vlastní život, teprve tehdy může začít stát sám za sebou.

Každý má odpovědnost za svou vlastní cestu

Na závěr bych chtěl říct už jen jednu věc.

Je na každém z vás, co si s tím vším udělá.

Každý člověk má svou vlastní cestu, svůj vlastní potenciál, své vlastní rozhodnutí a také svou vlastní odpovědnost. Já mohu nabídnout prostor, zkušenost, podporu, spolupráci, energii nebo možnost něco společně vytvořit. Mohu člověka podpořit a rád to dělám tam, kde v tom vidím smysl a vzájemnost.

Ale každý si nakonec musí svou cestu projít sám.

Proto bych znovu chtěl všechny vybídnout především k pokoře, úctě a respektu. K respektu k sobě navzájem, k práci druhých lidí, k jejich cestě, jejich zkušenostem i k tomu, co už v životě vytvořili.

Stejně tak ke skutečné spolupráci.

Spolupráce podle mě není boj o prostor, není přivlastňování si cizí práce ani snaha žít prostřednictvím někoho druhého. Je to schopnost dvou nebo více lidí vytvořit prostředí, ve kterém se mohou navzájem obohacovat, doplňovat a společně vytvářet něco, co by každý sám třeba nevytvořil.

A takové prostředí je potřeba nejen vytvořit, ale také udržovat.

Zdravá spolupráce potřebuje zdravé prostředí. Zdravé prostředí potřebuje respekt, otevřenost, hranice, odpovědnost a především vědomí, že každý člověk je sám za sebe.

Já jsem za svůj život poznal, že právě toto je mnohem vzácnější, než se může na první pohled zdát.

Proto si važme lidí, se kterými to funguje. Važme si těch, kteří přicházejí s vlastní hodnotou, vlastní energií a vlastním dílem. Važme si těch, kteří dokážou respektovat druhého člověka a zároveň stát pevně sami za sebou.

A stejně tak přeji každému, kdo svou cestu teprve hledá, aby ji našel.

Přeji vám, abyste se našli.
Abyste zrealizovali sami sebe.
Abyste vytvořili něco vlastního.
Abyste našli své místo, své hodnoty a svou cestu.

A pokud se naše cesty někdy spojí, budu rád, když to bude právě v prostoru vzájemného respektu, úcty, svobody a skutečné spolupráce.

A jsem tu se vším :)

Každý má ale tu svou.

Tak ji žijme dobře, poctivě a s pokorou.

Přeji vám mnoho zdarů, síly, radosti a především to, aby se každému z vás podařilo vytvořit právě to jeho.