Rovnost, odpovědnost a růst v Univerzitě vědomí

Jednou z nejčastějších otázek je, jak lze současně tvrdit, že jsou si všechny bytosti rovny, a zároveň pozorovat zjevné rozdíly ve vyspělosti, odpovědnosti a schopnosti zacházet se svobodou. V rámci konceptu Univerzity vědomí je důležité rozlišovat mezi hodnotou bytosti a úrovní jejího rozvoje. Každá bytost má stejnou základní hodnotu. Tato hodnota není závislá na majetku, vzdělání, postavení ani úrovni vědomí. V tomto smyslu jsou si všichni rovni. To však neznamená, že jsou si všichni rovni v připravenosti nést odpovědnost, zacházet se svobodou nebo vytvářet hodnoty pro celek. Stejně jako studenti na univerzitě mohou mít stejnou lidskou hodnotu, ale nenacházejí se ve stejném ročníku, ani vědomí se nenacházejí ve stejné fázi vývoje. Rovnost hodnoty neznamená rovnost výsledků. Rovnost hodnoty neznamená rovnost schopností. Rovnost hodnoty neznamená rovnost odpovědnosti. V Univerzitě vědomí není cílem brzdit růst těch, kteří jsou připraveni nést větší odpovědnost. Není úkolem jednotlivce omezovat své poslání pouze proto, že ostatní se nacházejí v jiné fázi své cesty. Stejně jako strom nezastaví svůj růst proto, že vedle něj roste mladší strom, ani člověk nemusí potlačovat svůj potenciál, aby zachoval zdání falešné rovnosti. Vyšší míra vědomí není oprávněním k ovládání druhých. Je především větší odpovědností za vlastní rozhodnutí, vlastní sílu a vlastní vliv. Proto je v Projektu Zahrada důležitý princip: Každý člověk má stejnou hodnotu. Každý však nese odpovědnost za svůj vlastní růst. Soucit neznamená nést odpovědnost za život druhého člověka. Soucit znamená respektovat jeho právo projít vlastní cestou, vlastními zkušenostmi a vlastními lekcemi. Skutečná podpora nevzniká tím, že budeme brzdit ty, kteří jsou připraveni růst. Vzniká tím, že každý rozvine svůj potenciál a nabídne jeho plody celku. Právě v tom spočívá rovnováha mezi svobodou, odpovědností a spoluprací v Univerzitě vědomí.

Doplnění: Proč rovnost hodnoty neznamená stejnou odpovědnost

Tato část vznikla proto, že mnoho lidí zaměňuje dva odlišné principy. Prvním principem je hodnota bytosti. Druhým principem je úroveň odpovědnosti, zkušenosti a schopnosti zacházet se svobodou. V Univerzitě vědomí mají všechny bytosti stejnou hodnotu. Nikdo není méněcenný a nikdo není vícecenný. To však neznamená, že všichni dokáží zacházet se stejnou mírou svobody, síly nebo odpovědnosti. Představme si školu. Student prvního ročníku má stejnou lidskou hodnotu jako student posledního ročníku. Přesto po něm nemůžeme chtít stejné znalosti, stejné schopnosti ani stejnou míru odpovědnosti. Stejně funguje i život. Pokud člověk ještě neovládá své emoce, neumí nést důsledky svých rozhodnutí nebo opakovaně porušuje hranice druhých, neznamená to, že má menší hodnotu. Znamená to pouze, že se stále učí určitou lekci. Velmi důležité je pochopit ještě jednu věc. Respektovat člověka neznamená souhlasit s jeho chováním. Mohu respektovat hodnotu člověka a současně odmítnout jeho jednání. Mohu uznávat jeho právo na vlastní cestu a současně chránit své hranice. Mohu mu přát vše dobré a současně mu nedovolit, aby poškozoval mě nebo celek. Právě zde vzniká mnoho nedorozumění. Někteří lidé si myslí, že láska znamená nechat si vše líbit.Jiní si myslí, že soucit znamená zachraňovat druhé před důsledky jejich rozhodnutí. V Univerzitě vědomí tomu tak není. Skutečný soucit respektuje výuku života. Pokud za člověka neustále řešíme jeho lekce, připravujeme ho o možnost růstu. Pokud za člověka neustále neseme jeho odpovědnost, oslabujeme jeho schopnost stát se samostatným. Proto Zahrada podporuje lidi, ale nepřebírá jejich život. Pomáhá, ale nezachraňuje. Inspiruje, ale neovládá. Vysvětluje, ale nenutí. Každý člověk má právo růst vlastním tempem. Stejně tak má každý člověk právo chránit svůj čas, energii, poslání a směr. Není povinností člověka zastavit svůj růst proto, že někdo jiný růst odmítá. Není povinností člověka vzdát se svého poslání proto, že ostatní nejsou připraveni. Skutečná rovnováha vzniká tehdy, když respektujeme hodnotu všech bytostí a současně respektujeme rozdílnou úroveň jejich připravenosti. Rovnost hodnoty neznamená stejné schopnosti. Rovnost hodnoty neznamená stejnou odpovědnost. Rovnost hodnoty neznamená povinnost brzdit vlastní růst. Znamená pouze to, že každý člověk si zaslouží základní respekt jako student stejné Univerzity vědomí.

Doplněk: Když se ego schovává za rovnost 

Existuje ještě jedna oblast, která bývá velmi citlivá a často zůstává nepochopena. Někteří lidé slyší, že všechny bytosti mají stejnou hodnotu, a okamžitě si tento princip vyloží způsobem, který ve skutečnosti brání jejich vlastnímu růstu. Místo aby je myšlenka rovnosti vedla k respektu, začne sloužit jako obrana ega. Ego totiž nerado přijímá skutečnost, že růst vyžaduje úsilí, odpovědnost a změnu. Proto si někdy vytvoří jednoduchou obranu: "Když jsme si všichni rovni, proč bych se měl rozvíjet?" "Když jsme si všichni rovni, proč bych měl nést větší odpovědnost?" "Když jsme si všichni rovni, proč bych měl respektovat zkušenosti někoho, kdo ušel delší cestu?" Takové uvažování však není projevem rovnosti. Je projevem odporu vůči růstu. V Univerzitě vědomí nejsou lidé rozděleni na lepší a horší. Existují však lidé, kteří převzali větší odpovědnost za svůj život, a lidé, kteří ji zatím převzít nechtějí. Existují lidé, kteří pracují se svými emocemi, a lidé, kteří za své emoce obviňují okolí. Existují lidé, kteří budují, tvoří a přispívají, a lidé, kteří pouze požadují. Hodnota těchto lidí je stejná. Jejich přístup k životu však stejný není. Velkou pastí ega je přesvědčení, že uznání rozdílné úrovně zkušeností automaticky znamená nadřazenost. To není pravda. Když zkušený zahradník ví více o pěstování než začátečník, neznamená to, že má větší hodnotu jako člověk. Znamená to pouze, že má více zkušeností v určité oblasti. Stejně tak v životě. Uznat, že někdo dokáže nést větší odpovědnost, není ponižováním ostatních. Je to uznání reality. Další pastí ega je očekávání, že se ostatní budou neustále přizpůsobovat nejméně připraveným. Pokud by celá Zahrada musela zastavit svůj růst pokaždé, když někdo odmítne převzít odpovědnost za svůj život, růst by se zastavil úplně. Proto Univerzita vědomí nestaví na principu: "Všichni musí postupovat stejně rychle." Staví na principu: "Každý má právo růst svým tempem, ale nemá právo požadovat, aby kvůli tomu ostatní zastavili svůj růst." To je velmi důležitý rozdíl. Respekt k člověku neznamená podřídit se jeho nezralosti. Soucit neznamená podporovat nezodpovědnost. Láska neznamená vzdát se vlastních hranic. A rovnost neznamená popírání reality. Skutečná dospělost začíná ve chvíli, kdy člověk dokáže současně říci: "Tento člověk má stejnou hodnotu jako já." a zároveň:"Nejsme ve stejné fázi vývoje a nemáme stejnou míru odpovědnosti." Právě schopnost držet obě tyto pravdy současně je jedním ze znaků zralého vědomí.