Vývojové struktury vědomí

Mapa, podle které se můžete lépe zorientovat

V návaznosti na předchozí text tazatelky je znovu zřejmé, že je potřeba vrátit se k tématu vývojových struktur vědomí.

Její projev podle tohoto modelu ukazuje na nižší vývojovou strukturu, kterou sama ještě nerozpoznává a nechápe. Právě proto má smysl některé základní principy znovu vysvětlit — tentokrát z jiné strany a jiným způsobem.

Ne proto, abychom člověka ponižovali, ale aby měl možnost uvidět strukturu, ve které se nachází, pochopit její fungování a následně s ní sám pracovat.

Tento model budeme nyní představovat postupně. Nebudeme otevírat všechny vývojové stupně ani zacházet hned do všech podrobností. Vybereme pouze základní charakteristiky, které mohou člověku pomoci zorientovat se ve vlastním prožívání a životní situaci.

Pokud člověk skutečně hledá cestu vlastního růstu, je důležité nejprve vidět, kde právě stojí. Teprve potom může vědomě rozhodnout, kam chce pokračovat.

Dátová realita – surová ego realita

Jednou z velmi výrazných struktur spirituálního vývoje je Dátová realita, kterou zde můžeme označit také jako surovou ego realitu. Je to stav, ve kterém se člověk velmi pevně ztotožní se svou vlastní představou, svou vůlí a svým pohledem na svět.

V Dátové realitě se vlastní přesvědčení může stát tak silným, že člověk přestává připouštět jinou možnost. Nejenže chce svůj svět tvořit – snaží se jej protlačit do reality ostatních. Potřebuje, aby druzí přijali jeho pravidla, jeho výklad, jeho způsob života. Když narazí na odpor, může reagovat tlakem, soupeřením, manipulací nebo potřebou získat převahu.

V krajní podobě tento princip známe z autoritářského jednání a diktátorských struktur. Nejde však pouze o společenské nebo politické prostředí. Dátová realita může existovat i u člověka, který se považuje za duchovně vyspělého. Duchovní informace, schopnosti ani zkušenosti samy o sobě ještě neznamenají překročení ega.

Typickým znakem je postupná ztráta sebereflexe. Člověk přestává vnímat zpětnou vazbu života a stále silněji prosazuje svou verzi skutečnosti. To, co odporuje jeho představě, začne být problémem, který je třeba odstranit, nikoli informací, kterou je možné prozkoumat.

Strach z Dátové reality

Je zde ale ještě jeden důležitý paradox.

Mnoho lidí na nižších vývojových úrovních se Dátové reality samo bojí. Jakmile vnímají sílu, pevnost, autoritu nebo schopnost člověka postavit se velmi razantně za své hranice, mohou si tuto sílu okamžitě spojit s něčím nebezpečným.

Mohou potom člověka, který se pouze odmítá nechat vtlačit do jejich představy, začít stavět do role toho "silného", "nebezpečného" nebo "znepokojivého". Strach totiž často vytváří vlastní interpretaci reality.

Je proto důležité rozlišovat mezi silou a mocí nad druhými.

Síla může znamenat schopnost stát pevně, říct ne, vymezit hranice a nést odpovědnost za vlastní jednání. Dátová realita však začíná tam, kde se síla mění v potřebu ovládat druhé a vnucovat jim vlastní svět.

A právě toto rozlišení je pro pochopení vývojových struktur zásadní.

Cílem není člověka v této struktuře ponížit ani odsoudit. Cílem je uvidět mechanismus. Protože teprve když člověk pozná, v jaké realitě funguje, může začít zkoumat, co jej v ní drží, jaké má vzorce a kam se může dále posunout.

Dátová realita tedy není nálepka pro "špatné lidi". Je to mapa určitého způsobu fungování vědomí. A právě proto má smysl ji pojmenovat otevřeně.

Když je síla zaměněna za ego

V předchozím textu jsme popsali Dátovou realitu – surovou ego realitu jako jednu z vývojových struktur, ve které se člověk může velmi silně ztotožnit se svou vůlí, vlastní pravdou a potřebou ovládat okolní svět.

Je však důležité říci ještě jednu věc: síla sama o sobě není důkazem surového ega.

Právě zde podle mého vnímání vzniká jedno z největších nedorozumění.

Člověk, který je pevný, vědomý, samostatný, dokáže si stát za svým, odmítá manipulaci a nenechá si zasahovat do svého prostoru, může být okolím velmi snadno označen za člověka ovládaného egem. Zvláště tehdy, když se na něj druzí dívají prostřednictvím vlastního strachu.

Strach dokáže vytvořit obraz, který neodpovídá skutečnosti

Pokud člověk sám ještě není schopen rozlišovat mezi zdravou vnitřní silou a potřebou ovládat druhé, může být pro něj silný člověk znepokojivý.

Může si jeho pevnost vysvětlit jako agresivitu.

Jeho hranice jako odmítání.

Jeho sebevědomí jako nadřazenost.

Jeho samostatnost jako egoismus.

Jeho schopnost říci "ne" jako útok.

A postupně může vzniknout obraz člověka, který ve skutečnosti vůbec neodpovídá tomu, co tento člověk dělá.

Strach totiž někdy nevnímá realitu takovou, jaká je. Vytváří si vlastní skutečnost.

Proto není rozhodující pouze to, co si o člověku myslíme nebo jaký pocit v nás vyvolává. Mnohem důležitější je podívat se na jeho skutečné jednání.

"Po ovoci poznáte strom"

Právě zde je podle mě velmi jednoduché měřítko:

"Po ovoci poznáte strom."

Nemusíme se nechat přesvědčit ani krásnými slovy, ani velkými duchovními tvrzeními. Stačí se dívat na výsledky.

Co člověk vytváří?

Co po něm zůstává?

Jak zachází s lidmi?

Podporuje jejich svobodu, nebo je činí závislými?

Přebírá odpovědnost, nebo ji přenáší na ostatní?

Tvoří, nebo ničí?

Přináší klid, nebo neustálý chaos?

Dokáže respektovat svobodu druhého člověka?

Dokáže přijmout nesouhlas?

A především: odpovídá jeho skutečné jednání tomu, co o sobě tvrdí?

Právě podle těchto "plodů" je možné rozlišovat mnohem přesněji než podle prvního dojmu.

Dátová realita má opačný princip

V tomto modelu proto vidím Dátovou realitu jako něco podstatně jiného než obyčejnou sílu nebo sebevědomí.

Surová ego realita se projevuje tehdy, když se síla odpojí od odpovědnosti, respektu a schopnosti sebereflexe.

Člověk potom nepotřebuje pouze být silný. Potřebuje, aby jeho svět přijali všichni ostatní.

A právě v tom je rozdíl.

Zdravá síla říká:

"Toto je moje cesta. Toto jsou moje hranice. Toto vytvářím a za to nesu odpovědnost."

Surové ego říká:

"Toto je moje realita a ty se jí musíš přizpůsobit."

Na povrchu mohou tyto dvě skutečnosti vypadat podobně. Ve svých důsledcích jsou však úplně jiné.

Když jsem do této role stavěn

Ve své vlastní zkušenosti vnímám, že jsem někdy do této role stavěn právě lidmi, kteří se mě nebo toho, co představují mé postoje a moje tvorba, obávají.

Neříkám tím, že každý, kdo se mnou nesouhlasí, jedná ze strachu. Nesouhlas je naprosto přirozený a může být velmi užitečný.

Mluvím o něčem jiném:

o situaci, kdy strach před silou druhého člověka vytvoří představu, která následně začne být považována za skutečnost.

Já se s touto rolí neztotožňuji.

A právě proto považuji za důležité zachovávat odstup. Ne proto, abych se stavěl nad ostatní, ale proto, aby nedocházelo k dalšímu vzájemnému promítání představ.

Pokud někdo vidí moji pevnost jako ego, mohu mu jen těžko vysvětlit opak tím, že budu ještě více bojovat o to, aby mě správně pochopil.

Mnohem smysluplnější je nechat promluvit čas, jednání a výsledky.

Síla se pozná podle toho, co vytváří

Proto bychom se neměli příliš rychle rozhodovat podle toho, jak člověk působí.

Někdo může působit velmi jemně a přitom vytvářet závislosti.

Jiný může působit velmi silně a přitom dlouhodobě podporovat svobodu druhých.

Někdo může mluvit o pokoře a současně nesnášet nesouhlas.

Jiný může být velmi sebevědomý, ale přitom druhým nic nevnucovat.

Rozhodují plody.

A právě tady se podle tohoto modelu ukazuje skutečný rozdíl mezi člověkem, který je pouze silný, a člověkem, který je uvězněný v surové ego realitě.

Síla nemusí znamenat nadvládu.

Sebevědomí nemusí znamenat nadřazenost.

Pevnost nemusí znamenat tvrdost.

Hranice nemusí znamenat odmítnutí druhých.

A duchovní vědomí nemusí znamenat, že člověk musí být slabý, pasivní nebo neustále ustupovat.

Proto je potřeba skutečnost pozorovat

Vývoj vědomí podle mě vyžaduje především schopnost rozlišovat.

Ne podle strachu.

Ne podle nálepek.

Ne podle toho, co si o nás někdo vytvořil.

Ale podle toho, co skutečně žijeme.

Dátová realita je v tomto smyslu velmi snadno zaměnitelná s opravdovou vnitřní silou. A právě proto je potřeba dívat se hlouběji.

Člověk nemusí přijmout žádnou mou interpretaci. Může si vše sám ověřovat.

Podívejte se na člověka. Podívejte se na jeho jednání. Podívejte se na jeho výsledky. Podívejte se na ovoce.

A potom si udělejte vlastní závěr.

To je podle mě mnohem přesnější cesta k rozlišení než strach z někoho, kdo působí silně.

Omilostněné dimenze: člověk mezi dvěma světy

V našem modelu vývojových struktur vědomí existuje stav, který můžeme nazvat omilostněnou dimenzí. Je to velmi zvláštní a zároveň náročná fáze. Člověk už otevřel své vědomí, začal vnímat hlubší souvislosti, napojil se na spirituální principy a začal rozpoznávat, že skutečnost nemusí být pouze tím, co dosud znal.

Tím se určitým způsobem dostává mimo plné sevření surové ego reality. Zároveň z ní ale ještě skutečně nevystoupil.

A právě toto rozlišení je zásadní.

Člověk může mít otevřené vědomí, může přijímat silné vnitřní impulzy, může vnímat věci, které dříve nevnímal, může mít hlubší citlivost a může skutečně toužit po změně. To všechno jsou důležité kroky.

Samy o sobě však ještě neznamenají, že člověk už žije ve spirituální realitě.

Mezi dvěma světy

Omilostněná dimenze je v tomto modelu především mezistav.

Člověk už nechce následovat staré programy surového ega. Nechce žít pouze prostřednictvím strachu, soupeření, kontroly, obviňování nebo potřeby prosadit vlastní pravdu.

Současně ale ještě nedokáže plně žít principy, které začal vnímat.

Stojí tedy mezi dvěma světy.

Jednou částí svého vědomí už vidí dál, ale druhou částí svého života je stále spojený se starými vzorci.

A právě proto může být tato fáze tak bolestivá.

Člověk totiž už vidí, ale ještě nedokáže všechno, co vidí, žít.

Největší past otevřeného vědomí

S otevřením vědomí přichází jedno velké nebezpečí: člověk může zaměnit vnímání vyšší skutečnosti za její dosažení.

Začne přijímat nové informace. Začne cítit hlubší souvislosti. Některé věci mu začnou dávat smysl. Může mít pocit, že se v něm něco zásadního změnilo.

A ono se skutečně něco změnilo.

Jenže změna ještě nemusí být dokončena.

Člověk může například velmi dobře rozpoznat, jak funguje ego u druhých, a přitom ještě nevidět jeho působení u sebe.

Může mluvit o pokoře a přitom být přesvědčený o své výjimečné duchovní úrovni.

Může vnímat spirituální skutečnosti a zároveň stále reagovat ze starých vzorců.

Může vědět, kam chce jít, ale ještě tam nežít.

To je rozdíl mezi otevřeným vědomím a skutečnou proměnou života.

Když realita začne bolet

Právě zde přichází velmi důležitá zkušenost.

Člověk může být přesvědčený, že už překonal určitou úroveň, ale život mu začne ukazovat, že některé staré struktury stále existují.

Přichází konflikty.

Přichází selhání.

Přichází vlastní reakce, kterým člověk nerozumí.

Přichází situace, ve kterých se ukáže strach, potřeba kontroly, uraženost, potřeba uznání nebo přesvědčení o vlastní správnosti.

A může vzniknout bolestivý rozpor:

"Jak je možné, že toto stále prožívám, když už přece všechno chápu?"

Právě tato otázka může být začátkem skutečné sebereflexe.

Protože poznání není totéž jako proměna.

Informace nejsou totéž jako zkušenost.

Vnímání není totéž jako ztělesnění.

A mluvit o určité úrovni není totéž jako v ní skutečně žít.

Pokora není ponížení

V této fázi má zásadní význam pokora.

Ne jako ponížení člověka. Ne jako popření jeho schopností. A už vůbec ne jako přijetí názoru, že je "horší" než někdo jiný.

Pokora zde znamená schopnost říci:

"Možná ještě nejsem tam, kam jsem si myslel, že jsem došel."

A zároveň:

"To nevadí. Mohu pokračovat."

To je velmi osvobozující poznání.

Člověk nemusí předstírat dokonalost. Nemusí dokazovat, že už někam patří. Nemusí si vytvářet obraz duchovního člověka.

Může jednoduše pokračovat v práci na sobě.

Pozorovat své reakce.

Přijímat zpětnou vazbu života.

Rozpoznávat staré vzorce.

Přebírat odpovědnost.

A postupně přenášet to, co pochopil, do skutečného života.

Omilostnění není konečný stav

Název omilostněná dimenze zde nemá znamenat privilegované postavení. Naopak.

Je to možnost.

Možnost dostat se ze starých struktur, aniž by člověk ještě dokázal plně vstoupit do nových.

Je to prostor, ve kterém může člověk dozrávat.

Může se učit.

Může napravovat.

Může se uzdravovat.

Může postupně opouštět to, co už nechce žít.

A především může začít chápat, že jeho další vývoj nebude záviset pouze na tom, co vnímá, ale na tom, co skutečně dělá.

Protože skutečný posun se nakonec ukazuje v životě.

V tom, jak člověk jedná.

Jak zachází s druhými.

Jak reaguje pod tlakem.

Jak přijímá vlastní chybu.

Jak zachází se svou silou.

Jak dokáže respektovat svobodu druhého.

A jaké ovoce jeho život přináší.

Mezi světy není selhání

Být mezi dvěma světy proto nemusí být důvodem ke studu.

Může to být přesně ta fáze, ve které člověk poprvé skutečně začíná vidět, co ještě potřebuje změnit.

Nejde o to říct:

"Už jsem tam."

Ale spíše:

"Už vidím, kam potřebuji jít."

A mezi těmito dvěma větami je obrovský rozdíl.

Právě tam začíná skutečná práce.

Omilostněná dimenze tedy není cílem. Je to prostor příležitosti — mezi starým způsobem bytí a novým stavem vědomí. A čím více člověk přijímá realitu o sobě bez potřeby ji přikrášlovat, tím více získává možnost skutečně růst.

Jak se zorientovat v omilostněné dimenzi

Omilostněná dimenze je v našem modelu jednou z nejnáročnějších vývojových struktur právě proto, že člověk už něco skutečně uviděl, ale ještě to nedokáže celé žít.

Otevřel své vědomí, začal vnímat spirituální skutečnosti, cítí hlubší souvislosti a může mít za sebou skutečný posun v seberozvoji. Zároveň však zůstává výrazně opřený o vnější realitu. Stále potřebuje potvrzení, stále se může identifikovat se svou představou o sobě a ještě není plně zvědoměné ono jednoduché "Já jsem", které nepotřebuje neustále dokazovat svou hodnotu okolnímu světu.

A právě tady vzniká největší úskalí.

Vnímám to, ale ještě tím nejsem

Člověk v této fázi může velmi silně cítit, kam směřuje. Může vnímat určitou budoucí podobu sebe sama a může mít zkušenosti, které mu ukazují vyšší principy.

To však ještě neznamená, že se tato skutečnost stala jeho stabilní realitou.

Je zde velký rozdíl mezi:

"Vnímám to."

"Rozumím tomu."

"Zažívám to."

a

"Žiji to."

Právě tento rozdíl může být pro člověka velmi těžké přijmout. Čím silnější jsou jeho vnitřní prožitky, tím snadněji může získat přesvědčení, že už dosáhl cíle.

Jenže život mu mezitím stále ukazuje jeho skutečné místo.

A pokud člověk tyto signály nechce přijmout, začne se svou vlastní realitou bojovat.

Když ego začne vymáhat duchovní skutečnost

Jedním z největších problémů této fáze je snaha vynutit si vlastní duchovní posun egem.

Člověk něco cítí, a proto chce, aby to už bylo skutečností.

Chce být tím, koho ve svém nitru zahlédl.

Chce dosáhnout určité úrovně.

Chce, aby ho tak vnímali ostatní.

Chce, aby realita potvrdila jeho vnitřní obraz.

A čím více se skutečnost brání, tím více tlačí.

Tím ale vzniká paradox:

Člověk se snaží uniknout egu prostřednictvím ega.

Místo přijetí své současné vývojové struktury začne bojovat proti tomu, kde právě je. A tím se v ní ještě více zamotává.

Přijetí není rezignace

Proto je v této fázi tak důležité zklidnění, přijetí, pokora a sebereflexe.

Přijetí neznamená:

"Takový už budu navždy."

Neznamená ani:

"Nemám na víc."

A už vůbec neznamená přijmout něčí odsudek sebe sama.

Znamená pouze:

"Toto je místo, na kterém se právě nacházím. Podívám se na něj bez iluzí a bez potřeby ho okamžitě změnit."

Teprve potom může člověk skutečně zjistit, proč se zde nachází, co se zde učí a co ještě potřebuje prožít.

Člověk potřebuje dozrát sám k sobě

Omilostněná dimenze proto není něco, z čeho je nutné okamžitě utéct.

Je to vývojová zkušenost, kterou je potřeba prožít, pochopit a postupně překročit.

Člověk může mít za sebou významný duchovní nebo osobnostní posun. To je dobré vidět a uznat.

Ale jeden dosažený posun ještě nemusí znamenat dokončení celé cesty.

Je rozdíl mezi tím, že člověk otevřel dveře, a tím, že celý vstoupil do nového prostoru.

Proto není potřeba na sebe klást stále vyšší nároky a vymáhat ze sebe stav, který ještě nedozrál.

Mnohem zdravější může být říci:

"Jsem na cestě. Něco už jsem pochopil. Něco už žiji. A něco ve mně ještě potřebuje čas."

To není slabost.

To je realistická sebereflexe.

Proč je důležitá komunita

Právě v této fázi může být velmi důležitá zdravá komunita.

Ne komunita, která člověku říká, že je vyvolený.

Ne komunita, která vytváří závislost.

A ne komunita, která člověku namlouvá, že už dosáhl něčeho, co jeho vlastní život ještě nepotvrzuje.

Naopak.

Zdravé prostředí může člověku umožnit zklidnit se, přestat bojovat, přijmout sebe sama a postupně najít vlastní zdravé stanovisko.

Proto může být pro člověka v této fázi velmi cenné mít kolem sebe lidi, kteří mu poskytnou prostor, podporu a zároveň mu neberou vlastní odpovědnost.

Taková podpora není náhradou za vlastní cestu. Je pouze prostředím, ve kterém může člověk bezpečněji dozrávat sám k sobě.

Co se stane, když člověk svou strukturu odmítne

Pokud člověk odmítá připustit, kde se skutečně nachází, může začít vést neustálý vnitřní zápas.

Dokazuje sobě i světu, že je dál.

Bojuje proti okolnostem.

Hledá potvrzení.

Snaží se vymoci si výsledek.

A čím více tlačí, tím více se může ztrácet v samotném procesu.

Vzniká kruh:

cítím → očekávám → nedostavuje se výsledek → tlačím → jsem zklamaný → ještě více tlačím.

Přitom problém nemusí být v tom, že člověk nic nedokázal.

Problém může být pouze v tom, že zaměnil skutečný dílčí posun za konečný výsledek.

Malchut jako obraz pozemské zkušenosti

V kabalistickém jazyce můžeme tuto úroveň vztáhnout k pojmu Malchut – k rovině projeveného, pozemského života.

Právě zde se duchovní principy musí nakonec projevit v konkrétním životě.

Nestačí tedy pouze něco cítit nebo o tom vědět.

Je potřeba to žít.

Vztahy, práce, odpovědnost, rozhodování, zacházení s druhými lidmi, schopnost přijímat vlastní chyby – právě zde se ukazuje, co se skutečně proměnilo.

V tomto smyslu můžeme Malchut chápat jako velmi širokou zkušenost lidské existence: místo, kde se vědomí potkává s realitou života.

A právě proto může být omilostněná dimenze pro člověka tak důležitá.

Je to prostor, kde se to, co člověk vnitřně zahlédl, musí postupně ověřit životem.

Neutíkat. Neprotlačovat. Dozrát.

Možná nejdůležitější poselství této vývojové struktury je jednoduché:

Nemusíte být tam, kam zatím jen dohlédnete.

Pokud něco vnímáte, je to důvod to prozkoumat.

Pokud něco cítíte, je to důvod tomu naslouchat.

Ale pokud váš život ještě ukazuje něco jiného, není nutné tuto skutečnost přemáhat.

Je možné ji přijmout.

Pozorovat.

Prožívat.

Učit se z ní.

A postupně ji proměňovat.

Omilostněná dimenze není konečná stanice. Je to prostor dozrávání.

A člověk, který dokáže bez strachu přijmout své skutečné místo na cestě, se paradoxně může začít pohybovat vpřed mnohem rychleji než člověk, který neustále dokazuje, že už tam dávno je.

Závěr: pan Dušek v omilostněné dimenzi

V rámci tohoto modelu řadím pana Duška a tazatelku právě do omilostněné dimenze – do prostoru mezi surovou ego realitou a plně rozvinutou spirituální realitou.

Je to podle mého vnímání člověk, který již otevřel své vědomí, vnímá spirituální souvislosti a vykazuje skutečný posun, ale zároveň ještě zůstává výrazně spojený s vnější realitou a s některými strukturami ega. Právě tento rozpor je pro omilostněnou dimenzi charakteristický.

Proto jsem mu přál, aby našel svou cestu a případně také komunitu, ve které by mohl tuto fázi v klidu prožít, přijmout a postupně dozrát k dalšímu vývojovému posunu.

Zařazení do této struktury zde není odsouzením. Je to pojmenování místa v modelu. Smyslem není člověka ponížit, ale dát mu mapu, podle které může lépe rozpoznat, kde se nachází, co už překonal a co ještě potřebuje prožít, pochopit a proměnit.

Sebepřijetí jako cesta z omilostněné dimenze

V omilostněné dimenzi je jedním z nejdůležitějších kroků sebesmíření, sebepřijetí, sebeuvědomění a harmonizace s vlastní vývojovou strukturou.

Člověk zde již něco poznal. Otevřel své vědomí, začal vnímat spirituální souvislosti a chce růst. Zároveň však ještě není vnitřně vyrovnaný s místem, na kterém se skutečně nachází.

A právě zde vzniká napětí.

Přestat proti sobě bojovat

Dokud člověk nepřijme svou současnou vývojovou strukturu, má tendenci ji překonávat silou.

Cítí určitý spirituální stav a chce jej dosáhnout okamžitě. Chce, aby jeho vnitřní představa odpovídala jeho skutečnému životu. Když tomu tak není, začne tlačit.

Tlačí na sebe.
Tlačí na okolí.
Hledá vysvětlení venku.
Hledá viníka.
Snaží se přesvědčit sebe i ostatní, že už je dál.

Jenže egem se ego nepřekonává.

Pokud se člověk snaží vymoci vyšší stav vědomí prostřednictvím stejné potřeby kontroly, která ho drží ve starém stavu, vzniká začarovaný kruh.

Čím více tlačí, tím více se vzdaluje vlastnímu klidu.

Přijetí není rezignace

Sebepřijetí neznamená, že člověk rezignuje na svůj další vývoj.

Právě naopak.

Znamená:

"Vidím, kde jsem. Přijímám, že právě zde nyní jsem. A z tohoto místa mohu růst."

Člověk nemusí popírat to, čeho už dosáhl. Nemusí se shazovat. Nemusí se považovat za méněcenného.

Potřebuje pouze přestat zaměňovat vnitřní vnímání budoucího stavu za stav, který je již plně žitý.

To je zásadní rozdíl.

Harmonizace s vlastní vývojovou strukturou

Když člověk svou situaci přijme, může se začít harmonizovat s tím, kde právě je.

Přestává utíkat.

Přestává dokazovat.

Přestává vymáhat.

Začíná pozorovat.

Začíná se učit.

Začíná si všímat vlastních reakcí a vzorců.

A především začíná chápat, že vývoj nemusí být vybojován.

Může být postupně prožit.

Právě v této chvíli se člověk může svou vývojovou strukturou začít pohybovat svobodněji. Ne proto, že by ji přeskočil, ale proto, že ji skutečně poznává.

Co se děje, když přijetí nepřijde

Pokud člověk svou současnou strukturu nepřijme, může se dostat do dlouhodobého vnitřního neklidu.

Jednou něco pochopí a chce být okamžitě jinde.

Pak narazí na realitu svého života.

Vznikne rozpor.

Rozpor vyvolá frustraci.

Frustrace vyvolá další tlak.

A tlak znovu posílí ego.

Člověk potom může hledat příčiny především ve vnějším světě:

"Oni mi nerozumějí."

"Oni mě brzdí."

"Svět je špatně."

"Druzí mi nedovolují být tím, kým jsem."

Tím se pozornost znovu přesouvá ven.

A právě tím se celý proces komplikuje.

Volba zůstává na člověku

V tomto modelu není člověk obětí své vývojové struktury.

Její přijetí je jeho vlastní volba.

Stejně tak je jeho volbou, zda bude pokračovat v boji, nebo zda se zastaví, podívá se na sebe a začne svou situaci vědomě prožívat.

Může si zvolit:

odpor – nebo přijetí,

tlak – nebo harmonizaci,

dokazování – nebo sebereflexi,

stagnaci – nebo postupný růst.

Nikdo za něj tuto volbu neudělá.

Úloha Univerzity vědomí a Zahrady

Právě zde vidíme smysl projektu Univerzita vědomí a Zahrada.

Cílem není člověka přesvědčit, že už někam dorazil.

Cílem je vytvořit prostor, ve kterém může poznat, kde skutečně je, přijmout to, pracovat se sebou a postupně růst.

Člověk, který tuto fázi přijímá, je již ve své vlastní "Zahradě". Nemusí předstírat dokonalost. Učí se, rozvíjí se, pracuje se svou zkušeností a využívá podporu společenství i dostupných nástrojů, včetně práce se šamanskými a spirituálními tradicemi.

Podpora zde nemá člověka zbavovat vlastní odpovědnosti.

Má mu umožnit, aby dozrával vlastním tempem.

Když se člověk začne vnitřně uklidňovat

Jakmile přijde skutečné sebepřijetí, začíná se měnit i způsob, jakým člověk prožívá svůj život.

Nemusí už tolik dokazovat.

Nemusí tolik vymáhat.

Nemusí neustále hledat potvrzení své duchovní hodnoty.

Může prostě být.

Pozorovat.

Učit se.

Pracovat na sobě.

A postupně přenášet své poznání do každodenního života.

To je mnohem hlubší cesta než snaha "vytlouct" z člověka jeho ego.

Ego není potřeba násilně rozbíjet.

Je potřeba mu porozumět, uvidět jeho působení a postupně přestat být jeho otrokem.

Smyslem není přeskočit vlastní cestu

Omilostněná dimenze tedy není něco, za co by se člověk měl stydět.

Je to vývojová fáze.

Člověk v ní už něco otevřel, ale ještě potřebuje dozrát.

A právě proto je tak důležité sebesmíření, sebepřijetí, sebeuvědomění a harmonizace.

Když člověk přijme své místo, nemusí už proti němu bojovat.

Může v něm začít skutečně žít.

A z tohoto místa může svobodně růst dál.

To je jeden z hlavních smyslů Univerzity vědomí a Zahrady: nechat člověka dozrát k sobě samému – bez nátlaku, bez potřeby dokazovat svou výjimečnost a bez útěku od reality, ve které právě žije.

Praktický příklad vývojové struktury

Pana Duška a tazatelku jsem do této vývojové struktury zařadil záměrně. Z jejich projevu i z položeného dotazu je podle tohoto modelu tato struktura zřetelně patrná.

Proto jsem také poslal video – aby bylo možné tuto realitu vidět na praktickém příkladu, nejen o ní teoreticky mluvit.

Pro člověka, který hledá a chce se orientovat ve vlastním vývoji, jsou takové konkrétní příklady důležité. Pomáhají pochopit model, rozpoznat jeho jednotlivé znaky a následně se podle něj sám lépe zorientovat ve své vlastní situaci.

Závěr série: každý má svou cestu

Tato série článků vznikla proto, aby bylo možné lépe porozumět jednotlivým vývojovým strukturám vědomí a také se v nich lépe zorientovat.

Tazatelce i panu Duškovi přeji mnoho dobrého a především to, aby se jim podařilo lépe porozumět vlastní vývojové struktuře, přijmout ji a najít v ní své zdravé místo. Pokud některé části tohoto výkladu vyvolávají otázky, je možné je dále otevřít prostřednictvím dotazu na blogu.

Současně chci říct, že Univerzita vědomí, komunita a Zahrada jsou vytvořeným prostorem pro každého, komu tento způsob práce dává smysl. Není potřeba, aby s ním každý souzněl. Kdo v něm něco nachází, může jej využívat, učit se, rozvíjet se, sdílet zkušenosti a postupovat vlastním tempem. Kdo s ním nerezonuje, samozřejmě nemusí.

Já budu dál svou práci dělat tak, jak ji umím – s plným nasazením a v kvalitě, které jsem schopen dosáhnout. Pokud to někomu nestačí, mrzí mě to, ale lepší práci v danou chvíli jednoduše neumím nabídnout.

S těmi, kterým tento přístup pomáhá a kteří s ním rezonují, můžeme dál společně tvořit, sdílet a rozvíjet projekty, meditace a další materiály.

Smyslem celé série nakonec není někoho někam definitivně zařadit.

Smyslem je vytvořit mapu, podle které se člověk může lépe podívat sám na sebe, pochopit, kde se nachází, a svobodně se rozhodnout, kam chce pokračovat.

Každý má svou cestu.
Každý má své tempo.
A každý má možnost růst.