První úspěchy: Když praskne iluze
Pokusím se sepsat, jak si to pamatuji. Ten stav předtím, během i potom je hodně odlišný a některé věci, které byly v daném momentu skutečně velmi živé a mnohdy až nepříjemné (hlavně v tom přechodu), už teď tak silné nejsou. Sdílím to sem do komunity pro motivaci, ale i proto, abych popsala svůj proces, protože mě hodně věcí překvapilo, jak probíhaly, jak se poskládaly i jakou měly podobu.
Podařilo se mi osvobodit od jedné velmi silné iluze, na které jsem visela celý život a kdo ví, kolik životů před tím. Nevím ještě, do jaké míry se to uvolnilo, ale vnímám, že něco zásadního povolilo. A to slavím.
Samotné "prasknutí" bylo velmi dynamické, ale předcházela mu dlouhodobá práce, to k čemu nás tu Honzík vede: projekt Zahrada.
Věřila jsem a věřím, že i když nevím, kde všude na iluzích visím, přátele ze stvoření to ví a pomohou.
Nehleděla jsem na to, že se daří/nedaří v tu danou chvíli. Nezajímal mne nezmar, ale zaměřila jsem se na projekt Zahrada.
A pak přiděl zlom. Před tím zlomem přicházely momenty, kdy se mi věci začaly více propojovat - chvilky uvědomění. Ale pořád to nebylo ono a ta konkrétní oblast (iluze) mne znovu a znovu dostávala. Bylo to hodně demotivující. Ale nějak jsem to nevzdala, myslím že mi pomohlo, že jsem si to hodně upřímně přála. A dál pokračovala v práci na sobě.
A pak to přišlo. Něco jako velké rozuzlení. V jednu chvíli jsem tu iluzi (a tentokrát i celou její šířku a komplexnost) spatřila a asi tím i prokoukla. A řekla jsem, že toto už fakt ne. Vždyť je to holá blbost a nikdy nikdy v tom štěstí nebude i kdybych to přemalovala tisíckrát na růžovo. Pořád tam najdu jen a jen nezmar a moji bolest a neštěstí. A tak jsem se rozhodla, že toto už fakt nechci a nestojím o to, i když mám dojem, že celá společnost a všichni tvrdí, že jen v tom je štěstí. Toto jim neberu, ale já do toho už nejdu. Tento moment byl hodně silný, dynamický a místy i zmatený a bylo to dost nepříjemné.
Vyplavily se emoce jako hněv, pláč, chaos. A pro mne to bylo dost divoké a nepříjemné. A pak pomohlo, že jsem dovolila tomu procesu běžet a dovolit průvodcům, aby mi pomohli a dala jsem tomu celému důvěru i sobě. A tím jsem se i uklidnila, už jsem nemusela tlačit, jen jsem to nechat dít. Postupně se vše začalo skládat. Cítila jsem se víc a víc sama sebou, znovu propojená, už ne v tom zmatku.
Bylo pro mne velmi zajímavé a proto to tu sem chci sdílet: že v tom momentu zlomu, kdy ta iluze je spatřena jako iluze, tak sama o sobě nezmizí, jen je možné ji spatřit a zaujmout k ní nový postoj, například se od ni distancovat - ideálně jednou nadobro - a postupné sundávání spodní kabaly, která je na té iluzi napojená, ze mne se pak dělo s pomocí průvodců následně potom.
Snad to popisu nějak srozumitelně a přála bych si, abych to pomohlo zde v komunitě.
Mám z toho obrovskou radost, že se to takto podařilo. Nemám to "hotové". Je přede mnou celá cesta. Ale znám směr. A tento krok vnímám jako velký.
Cítím vděčnost. Přátelům, Tobě Honzi, komunitě a celému projektu.🌿
Ano skvěle !:)To Je ono:)
A nyní:
Důvěřuj sobě ,procesu,a svým průvodcům . Drž odstup i ode mě mám to tu jiné ,je tvé drahá GRATULUJI.Průvodci a tvá kabala tě bude postupně uzdravovat a učit tě všemu co je třeba:):):)Já vám to tu jistím ze zálohy:):):)Musím být tam kde mě je třeba,ale jsem s tebou a vámi víc než si myslíš:
Pi Pi Pi Pi Pianko dokázala jsi to:)A dokážeš mnohem víc uvidíš:)
A těm co nechtěli nech to jejich a netrap se tím , každý má svou odměnu:
Ty máš to své v domě Otce:)Užij si to,uzdrav se a víc už nehřeš ať se ti něco horšího nestane:).)
Když bude třeba jsem tu a děkuji za motivující sdílení:)
Přeji krásné slunečné dny:):):)
TAZATEKA:
Honzí, moc děkuji.
A moc děkuji za sdílení v komunitě, za tvoje slova , vedení a hudbu.
Hodně se mne dotkly tyto dvě části: tak ještě jednou sdílím do komunity.
A těm co nechtěli nech to jejich a netrap se tím , každý má svou odměnu
Je to tak. Já bych jim ani nemohla pomoci. Každý musí sám za sebe udělat ty daně kroky. Pomůžu třeba jako inspirace. Jen se s tím musím nějak vyrovnat. Nechci k lidem zahořknout. Zvolili si to jinak a i já si to jinak volím. Jak vzít a unést to odlišení aniž by člověk zahořknul, nebo začal opovrhovat lidmi nebo se znovu ztratil v dobré víře jim pomoci? Jak se ustát v kontaktu s ostatními, věrný sobě ale zároveň chápající, že ostatní mají svůj čas a své tempo a svoji cestu. Jak se nesnažit radit ani se vysvětlovat a obhajoval. Jen vzít tu danou skutečnost v potaz a nechat to být, tak jak je, ale ne pasivně spíše s tím, že toto je součást cesty. Každý ji má jinou a potkáváme se v různých fázích na té své cestě. S některými ta moje cesta, kde teď stojím, bude více rezonovat a s jinými ne. A já si v tom hledám polohu, abych byla věrná sobě a zároveň se neuzavřela před světem. Tak si asi představuju, když se řekne stát si ve svým a žít si to svoje.
Důvěřuj sobě ,procesu,a svým průvodcům . Drž odstup i ode mě mám to tu jiné ,je tvé drahá
Honzi, musím se tu přiznat, ještě včera jsem byla bezpodmínečně ráda, že se mi podařil takový milník a dnes tu čekalo i hluboké uvědomění toho, že moje cesta je skutečně jiná než tvoje a že nejdu teď do Tifferetu. A normálně jsem cítila i to, že se asi něco nepovedlo, když jdu jinam a mám to jinak. Jako nezdar nebo zrada. Že správně to mělo být přeci jinak. Že to je teda fuj. Vůbec jsem toto nečekala, přišla to jako facka z čistého nebe a úplně mne to zasáhlo, a byla jsem s tím sama v sobě konfrontována. A bylo to teda hluboký. Pustit to, i toto je iluze. Jen se tváří jako nezdar a zase to chce po člověku, aby se nějak ohnul a přetvořil ale to nikdy nebude fungovat, to se vždy napálí.
Tak takovou přímou konfrontaci jsem po takovém úspěchu nečekala. Člověk je nucený odhodit všechny iluze i o tom, jak by to mělo být a jen chtít sebe (ve své pravdě) i když se to v tu chvíli tváří, že to, co ho po celou dobu třeba vedlo, teď musí opustit. A toto je velmi těžké, protože to byl třeba hlavní motor a teď zjišťuje že tak, jak to je, už to není vyhovující a musí ten hnací motor pustit. Nevěřím, že v podstatě a jádru toho, co člověka táhne je něco chybně ale ta představa o tom se po cestě upravuje. Protože tím, jak člověk stoupá, musí se zbavovat i představ o tom (o sobě, o tom procesu, o jednotlivých oblastech atd). A pokud je v tom jádru pravda, tak to zůstane. A půjde to dál. Jen jinak, více pravdivěji. Ale toto aby se stalo, tak se musí člověk prvně pustit té mylné podoby, aby se to mohlo utvořit znovu a takto třeba tisíckrát, než to bude kompatibilní se člověkem a bude to pravda. ( pro tu danou úroveň) nakonec člověk odevzdá úplně vše a to bude za hodně hodně dlouho.
Otec to nám všem připravil fakt hezké a na míru pro nás šité a byla by hloupost si to nechtít objevit a místo toho se jen otročinsky přetvářet a trpět, když může šťastně žít . 🥹🙂
No, tak toto jsou moje pochody. Jeden by řekl, že budu mít na chvilku pauzu, ale objevuje se po tom otřesu ještě pár oblasti, co překvapí a k čemu zaujímám třeba nový postoj. Asi to otřáslo pořádně a teď se mi to takto muže lépe a funkčněji poskládat a jsem toho prima součást. tak nějak to chápu.
Moc nám přeji, ať se nám dílo daří a máme odvahu odhodit ty nefunkční věci a představy.
Odpověď článek 1:
Je to tak. Já bych jim ani nemohla pomoci......