Proč vznikla Univerzita vědomí a její smyl

Lionel Messi měl ke své babičce Celii velmi silný vztah. Právě ona ho jako malého vozila na tréninky, podporovala ho a věřila mu i v době, kdy mnoho lidí pochybovalo, že se kvůli své malé postavě prosadí. Zemřela, když mu bylo deset let, ale Messi na ni nikdy nezapomněl. Když po vstřeleném gólu zvedá oči nebo ukazuje k nebi, je to podle jeho slov poděkování právě jí – člověku, který stál na začátku jeho cesty.  

Když jsem sledoval příběh Lionela Messiho a jeho babičky, znovu jsem si uvědomil jednu věc.

Jeho babička za něj nikdy nehrála fotbal.

Nevstřelila jediný gól.

Ale vytvořila mu podporu, díky které mohl růst. Věřila mu, stála při něm a pomáhala mu v době, kdy jeho potenciál ostatní ještě neviděli.

Právě na tomto principu jsem vytvořil Univerzitu vědomí.

Mnoho lidí si podporu plete se závislostí. Myslí si, že když někdo pomáhá druhým, chce je řídit nebo ovládat.

To ale nikdy nebyl můj záměr.

Celý tento projekt jsem vytvořil proto, aby lidé měli místo, kde mohou najít podporu, inspiraci, zkušenosti a pochopení. Místo, kam se mohou vracet ve chvílích, kdy hledají směr nebo chtějí na sobě vědomě pracovat.

Věnuji tomuto projektu svůj čas, své zkušenosti i své vlastní poznání, protože věřím, že opravdová podpora má smysl.

Ne proto, aby někdo žil můj život.

Ale aby mohl lépe žít ten svůj.

Nikomu neberu svobodnou vůli.

Nikomu neříkám, co musí udělat.

Každý člověk se rozhoduje sám.

Já pouze nabízím prostor, zkušenosti a podporu, které mohou jeho cestu usnadnit, pokud se je rozhodne přijmout.

Stejně jako babička nemohla odehrát Messiho zápasy, ani já nemohu žít život za druhé.

Mohu však vytvořit prostředí, ve kterém se lidé mohou cítit bezpečně, klást otázky, sdílet zkušenosti a růst.

To je smyslem Univerzity vědomí.

Podporovat lidi na jejich vlastní cestě.

Pokud někdo tuto podporu přijme, budu za to rád.

Pokud se rozhodne jít jinou cestou, budu to stejně respektovat.

Protože skutečný růst může vzniknout jen ze svobodného rozhodnutí člověka.