Syn Boží a Syn člověka – rozdíl v jejich poslání

V předchozích článcích jsme rozebrali zásadní a základní rozdíl mezi Synem Božím a Synem člověka.

Nejde pouze o rozdíl v jejich podstatě. Je zde také rozdíl v jejich misi, poslání a způsobu pozemského působení ve stvoření.

Syn Boží – jednorázový úkon lásky

Syn Boží byl přímo vytvořen a vyslán do své inkarnace. Sestoupil do pozemského stvoření jako živá láska Boha Otce.

Jeho příchod nebyl výsledkem lidského vývoje. Byl přímým vstupem božské dokonalosti do stvoření.

Ježíš přišel v době, kdy ostatní možnosti selhávaly. Jeho úkolem nebylo projít celou cestu lidského vývoje. Přišel vykonat jednorázový úkon lásky, který měl zásadní význam pro další existenci stvoření.

Byl tedy přímým zásahem Boží lásky do procesu stvoření.

Ježíš nepřicházel hledat svou vlastní cestu k dokonalosti. Přicházel z božské dokonalosti a tuto dokonalost jako živá láska Boha Otce přinesl do pozemského světa.

Jeho působení proto můžeme chápat jako zásah lásky, který měl stvoření udržet, když samo ještě nebylo schopné nést důsledky svého vlastního vývoje.

Syn člověka – projít celou cestu lidství

Současně však ve stvoření probíhal jiný proces.

Syn člověka procházel jako člověk zaslepením, obtížemi a zkušeností lidského bytí.

A právě zde je podle tohoto pohledu zásadní rozdíl.

Syn člověka není určen pouze k tomu, aby přinesl božskou skutečnost do lidství. Jeho úkolem je projít všechny mezery mezi lidstvím a božstvím.

Prožít je.

Poznat je.

Pochopit je.

A projít jimi jako člověk až do dokonalé plnosti lidství a božství.

Tak, aby mezi člověkem a božstvím nakonec nezůstala žádná mezera.

To je úplně jiný druh poslání než poslání Syna Božího.

Ježíš přichází z dokonalosti.

Syn člověka prochází k dokonalému spojení lidství a božství.

Ježíš je láska Boha Otce vstupující do stvoření.

Syn člověka je člověk, který prochází zkušeností stvoření až k plnosti.

Dva rozdílné úkoly

Ježíš tedy ve své době vykonal svůj jednorázový úkol.

Vstoupil do stvoření, provedl zásah lásky a usedl ve stvoření na Boží trůn. Jeho působení mělo stvoření podržet v okamžiku, kdy samo ještě nebylo schopné stát pevně na vlastních nohách.

Byl to určitý náhradní režim, který umožnil stvoření pokračovat.

Ne proto, aby bylo navždy závislé na tomto zásahu.

Ale proto, aby dostalo čas.

Čas dozrát.

Čas vstřebat zkušenost.

Čas pochopit.

A především čas postavit se samo za sebe.

A právě zde se podle mého pohledu začíná ukazovat další význam Syna člověka.

Jeho poslání není jednoduše zopakovat to, co vykonal Syn Boží.

Jeho poslání je jiné.

Projít lidstvím tak hluboko, aby mezi člověkem a božstvím nezůstala žádná nepřekonaná mezera.

A tím se také mění samotný význam dozrávání stvoření.

Nejde už pouze o to, aby bylo zachráněno zásahem zvenčí.

Jde o to, aby dozrálo natolik, že dokáže stát samo za sebou.

To je zásadní rozdíl mezi jednorázovým úkonem Boží lásky a cestou Syna člověka skrze celé lidství.

Návrat Syna člověka a obnova Božích zákonitostí

V předchozím článku jsme si ukázali zásadní rozdíl mezi Synem Božím a Synem člověka. Nejde jen o rozdíl v jejich podstatě, ale také o rozdíl v jejich poslání a v tom, jakým způsobem působí ve stvoření.

A právě tento rozdíl nám podle mého pohledu umožňuje lépe pochopit také to, co se děje v současné době.

To, co dnes prožíváme, nevnímám jako náhodný chaos ani jako izolované události. Vnímám to jako změnu režimu ve stvoření.

Končí období, kdy stvoření držela láska

Ježíš – Syn Boží – přišel do stvoření jako přímý projev Boží lásky.

Jeho úkol byl jednorázový.

V době, kdy ostatní možnosti selhávaly, vstoupila do stvoření samotná Boží láska. Ježíš působil jako král a jeho působením byla ve stvoření po určitou dobu láska tou silou, která mnoho věcí držela pohromadě a překrývala jejich nedokonalosti.

To však nemohlo trvat navždy.

Láska může podržet.
Láska může dát čas.
Láska může odpustit.
Láska může překlenout obrovské rozdíly.

Ale nemůže za člověka navždy odstranit jeho vlastní mezery.

A právě zde podle mého pohledu přichází zásadní změna.

Návrat Syna Božího k Otci

Ježíš se vrací zpět k Otci.

Tím končí období jeho bezprostředního působení jako krále ve stvoření.

A současně se vrací Syn člověka ze své mise v lidství zpět na Boží trůn.

To je zásadní přechod.

Mění se režim.

To, co bylo dříve překryto láskou, začíná být nyní odhalováno.

To, co mohlo dlouhou dobu existovat díky tomu, že bylo drženo, dostává možnost ukázat svou skutečnou kvalitu.

A proto může být současná doba pro člověka tak silná.

Obnova Božích zákonitostí

S návratem Syna člověka na Boží trůn přichází podle tohoto pojetí prudká obnova Božích zákonitostí a silná konfrontace s mezerami lidství.

Nejde o trest.

Je to důsledek návratu řádu.

Člověk je postaven před sebe sama.

Každý člověk je konfrontován především s těmi místy, která odpovídají jeho vlastnímu stupni vývoje.

Někdo se setkává se svou pýchou.

Jiný se svou závislostí.

Další se svou manipulací.

Jiný se strachem.

Někdo s potřebou ovládat druhé.

A jiný zase se svou neschopností převzít odpovědnost za vlastní život.

Ne proto, aby byl člověk ponížen.

Ale proto, aby mezera přestala být skrytá.

Dokud je něco překryté, člověk to nemusí vidět.

Když je překrytí odstraněno, najednou to stojí přímo před ním.

A právě to může být velmi nepříjemné.

Proč je současná doba tak intenzivní

Jestliže dlouhé období působila ve stvoření síla lásky, která mnoho věcí držela pohromadě, pak její odchod nemůže být bez následků.

Začíná se ukazovat skutečný stav.

Ve vztazích.

V rodinách.

Ve společnosti.

V jednotlivém člověku.

V duchovním životě.

V hodnotách.

V tom, čemu lidé věří.

I v tom, co si o sobě sami vytvořili.

Najednou už nestačí říkat:

"Já to myslím dobře."

Důležité začíná být také:

"Jak skutečně žiji?"

Nestačí říkat:

"Miluji."

Je potřeba ukázat, zda člověk skutečně dokáže jednat v lásce.

Nestačí říkat:

"Znám pravdu."

Je potřeba obstát před jejími důsledky.

A právě tím se podle mého pohledu současnost stává tak silnou.

Konfrontace s vlastními mezerami

Každý člověk má své vlastní místo, kde mezi jeho současným lidstvím a skutečnou plností ještě něco chybí.

A právě tam přichází konfrontace.

Není stejná pro všechny.

Každý je postaven před svou vlastní mezeru.

Proto také nemá smysl neustále posuzovat druhé a hledat jejich chyby.

Současná doba podle tohoto pohledu každému člověku ukazuje především:

"Podívej se na sebe."

Co je skutečné?

Co je pouze představa?

Co je láska?

Co je ego?

Co je pravda?

Co je strach?

Co je skutečně prožité?

A co jsme si pouze vytvořili jako obraz o sobě?

Přirovnání k jadernému výbuchu

V obrazu obrácené kabaly lze tento proces přirovnat k jadernému výbuchu.

Ne ve smyslu fyzické události.

Je to obraz obrovského uvolnění sil, při kterém se rozbíjí staré uspořádání a jednotlivé části se dostávají do prudkého pohybu.

To, co bylo dlouho spojeno, se rozpadá.

To, co bylo ukryto uvnitř, se dostává na povrch.

To, co nemá skutečnou pevnost, přestává být schopné držet pohromadě.

A naopak to, co je skutečné, může projít touto změnou a zůstat stát.

Proto může současná doba působit jako obrovský vnitřní i vnější otřes.

Není to pouze změna jednotlivců.

Je to změna celého uspořádání.

Od překrytí k pravdě

Možná nejdůležitější změnou je tedy přechod:

od překrytí k odhalení,
od držení k vlastní odpovědnosti,
od závislosti k samostatnosti,
od představy k pravdě,
od pouhé víry k prožití.

To je podle mého pohledu podstata současného dění.

Syn Boží svou láskou stvoření podržel.

Syn člověka prošel lidstvím.

A nyní přichází chvíle, kdy se stvoření musí postavit na vlastní nohy.

Neznamená to, že láska mizí.

Naopak.

Láska už nemusí překrývat to, co není v pořádku.

Může začít působit společně s řádem a pravdou.

A právě proto je současná doba tak zásadní.

Nejde pouze o konec něčeho starého.

Je to přechod stvoření do dalšího stupně odpovědnosti a zralosti.

A člověk, který tuto změnu pochopí, nemusí před ní utíkat.

Může se zastavit.

Podívat se na sebe.

Přijmout to, co skutečně vidí.

A začít žít tak, aby mezi jeho lidstvím a tím, čím má být, postupně nezůstávaly žádné další mezery.

Láska nemizí. Vstupuje do rovnováhy

Není tedy správné chápat současné dění tak, že láska ze stvoření mizí nebo že její působení končí.

Láska zůstává.

Je nejmocnější silou ve vesmíru, nejmocnější silou Boha. Právě proto má schopnost obsáhnout, překrýt a naplnit i dění, které by podle jiných zákonitostí mělo mít svůj vlastní důsledek.

Láska dokáže podržet člověka tam, kde by již podle jeho vlastního stavu musely začít působit důsledky jeho jednání. Dokáže překlenout určité mezery, zmírnit důsledky a dát člověku čas, aby dozrál.

Tak mohl dlouhou dobu působit určitý stav, kdy láska ve stvoření převládala natolik, že překrývala mnoho dalších působících zákonitostí.

Neznamenalo to, že tyto zákonitosti neexistovaly.

Existovaly.

Jen jejich působení nebylo vždy v plném rozsahu bezprostředně pociťováno, protože je překrývala a vyvažovala síla lásky.

Nyní přichází vyvážení

Současná změna tedy není:

láska odchází → nastupuje spravedlnost.

Je to:

láska zůstává → do plného působení vstupují také pravda, spravedlnost, vědomí a duchovní zákonitosti.

A tím vzniká nová rovnováha.

To je zásadní rozdíl.

Člověk si mohl dlouho zvyknout na představu, že hlavním požadavkem je láska.

Milovat.

Odpouštět.

Přijímat.

Podržet.

A přitom mohlo být přehlíženo, že člověk zároveň musí nést odpovědnost za to, co vytváří.

Nyní se podle tohoto pohledu tento poměr mění.

Ne proto, že by láska byla slabší.

Ale proto, že člověk dorostl do stavu, kdy už nemá být pouze držen láskou.

Má začít stát sám.

Zákonitost už nemůže být pouze překryta

Pokud člověk na určité úrovni vědomí něco vytváří, pak tomu také odpovídá určitá míra odpovědnosti.

A s tím přichází působení duchovních a karmických zákonitostí.

Člověk se tedy stále setkává s láskou.

Ale současně se setkává s pravdou.

Setkává se se spravedlností.

Setkává se s důsledky svých rozhodnutí.

Setkává se s tím, co sám vytvořil.

A právě zde se začíná projevovat rovnováha.

Láska říká:

"Jsem zde a podržím tě."

Zákon říká:

"Ale to, co vytváříš, musíš také prožít a pochopit."

Pravda říká:

"Uvidíš, co skutečně je."

A vědomí říká:

"Pochopíš, proč to tak je."

To už není svět, ve kterém člověk může očekávat pouze lásku bez odpovědnosti.

Je to svět, ve kterém se láska, pravda, spravedlnost a duchovní zákonitost dostávají do vzájemného působení.

A právě zde se ukazuje význam Syna člověka

Syn člověka podle tohoto pojetí dlouho procházel cestou lidství.

Prošel tím, co člověk prožívá.

Poznal jeho omezení, zaslepení, mezery i důsledky.

Proto nyní nejde pouze o příchod nějaké vnější síly.

Jde o završení procesu, ve kterém lidství samo prošlo zkušeností potřebnou k tomu, aby mohlo přijmout větší míru odpovědnosti.

Člověk už nemůže být pouze dítětem, které je stále chráněno před důsledky.

Na své dané úrovni má nést svou danou míru odpovědnosti.

A právě proto dnes mohou být duchovní a karmické zákonitosti vnímány mnohem silněji.

Ne proto, že by Bůh člověka opustil.

Ale právě naopak:

protože člověk dorostl do dalšího stupně, na kterém může být láska spojena s pravdou a odpovědností.

To je podle mého pohledu skutečný význam současné změny.

Láska nezmizela.

Jen už nemusí všechno překrývat.

A právě tím se může stát ještě čistší.

Protože láska bez pravdy může člověka dlouho držet.

Ale láska v rovnováze s pravdou, spravedlností a zákonitostí člověka zároveň učí stát vlastním životem.

Otec a jeho stvoření – dokončení projektu záchrany člověka

Když se podíváme na celý proces z tohoto pohledu, můžeme v něm spatřit ještě jednu zásadní skutečnost:

Otec, samotný Stvořitel, nikdy neopustil své stvoření.

Po celou dobu vytvářel možnosti, aby se člověk mohl k němu vracet. Ne násilím. Ne donucením. Ale tak, aby člověk mohl jednou dojít k Bohu ze své vlastní vůle a ze svého vlastního rozhodnutí.

A právě v tom vidím velikost celého tohoto procesu.

Dva tisíce let působení lásky

Před dvěma tisíci lety nebyla ve stvoření láska člověku samozřejmá.

Proto přišel Ježíš – Syn Boží – jako přímý zásah Boží lásky.

Jeho mise změnila stvoření.

Po jeho působení a jeho návratu k Otci začalo přibližně dvoutisícileté období, během kterého měla lidstvu možnost ukázat se síla lásky.

A dnes už můžeme vidět její ovoce.

Téměř všechno se nějakým způsobem vztahuje k lásce.

Lidé o ní mluví.

Touží po ní.

Hledají ji.

Požadují ji.

Láska se stala jednou z nejvýraznějších hodnot lidského světa.

Její existence je dnes pro člověka zřejmá a viditelná.

Jenže stejně jako tomu bylo vždy, ani zde nejde pouze o samotnou existenci lásky.

Problémem zůstává vyzrálost člověka, který ji používá a prožívá.

Láska může být skutečná, ale člověk ji může ve své slepotě a nezralosti stále ještě chápat zkresleně.

Proto jsme také v předchozích článcích mluvili o tom, že člověk může volat po lásce, a přitom současně vytvářet manipulaci, závislost, vlastnění nebo utrpení.

Láska je přítomná.

Ale člověk ještě není plně způsobilý ji nést.

Nyní se mění poměr sil

A právě zde podle mého pohledu přichází současná změna.

Stejně jako se během uplynulých dvou tisíc let postupně stala zřejmou existence lásky, nyní začíná být zřejmá potřeba duchovní způsobilosti a vyzrálosti člověka.

Poměr se začíná vyrovnávat.

Ne tak, že by láska zmizela.

Ale tak, že vedle ní začínají naplno působit také:

pravda,
spravedlnost,
vědomí,
odpovědnost,
duchovní zákonitosti
a důsledky vlastního jednání.

Člověk tedy postupně přechází od otázky:

"Kde je láska?"

k otázce:

"Jsem já sám schopen lásku skutečně nést?"

To je úplně jiná otázka.

Dva přirozené principy

Podle tohoto pohledu zde působí dva přirozené principy.

Láska – jako síla, která člověka přibližuje, spojuje, podržuje a otevírá.

A duchovní vyzrálost – jako schopnost člověka tuto lásku skutečně přijmout, pochopit a správně s ní zacházet.

Jedno bez druhého nemůže vytvořit plnost.

Proto nyní dochází k jejich vyvažování.

A pokud bude tento proces pokračovat, pak za několik stovek let – nebo v čase, který bude pro tento vývoj potřebný – může být pro člověka stejně jasná a samozřejmá duchovní způsobilost, jako je dnes samozřejmá samotná existence lásky.

To je přirozený vývoj.

Ne návrat zpět.

Ale dozrání.

Naprostá plnost rovnováhy

Výsledkem tedy není svět bez lásky.

Výsledkem má být svět, kde láska a duchovní zákonitost působí současně v naprosté plnosti.

Láska nebude muset překrývat nezralost.

Pravda nebude muset být potlačována láskou.

Spravedlnost nebude stát proti lásce.

A odpovědnost nebude znamenat nepřítomnost lásky.

Naopak.

Všechno začne působit společně.

Člověk bude mít možnost přicházet k Otci ne proto, že je k tomu dotlačen, ale proto, že sám dozraje k rozhodnutí.

A právě v tom vidím smysl celého procesu.

Projekt záchrany je dokončen

Jestliže byl člověk kdysi odtržen od Boha a nebyl schopen sám najít cestu zpět, bylo potřeba vytvořit podmínky, které mu umožní přežít, dozrát a postupně pochopit.

Ježíš přinesl do stvoření lásku.

Láska po dvě tisíciletí držela a nesla to, co ještě nebylo připraveno stát samo.

Syn člověka prošel cestou lidství.

A nyní se poměr sil vyrovnává.

Láska zůstává.

Duchovní zákonitosti se naplno přidávají.

Člověk přebírá odpovědnost.

A tím se podle mého pohledu završuje jeden velký úsek Božího působení ve stvoření:

Projekt záchrany člověka v době, kdy se odtrhl od Boha, je dokončen.

Od této chvíle už nejde především o to člověka zachraňovat.

Jde o to, aby člověk sám dokázal stát ve stvoření, poznat pravdu, nést odpovědnost a ze své vlastní vůle se obrátit zpět ke svému Otci.

A právě tím se může naplnit to, k čemu celý tento proces směřoval:

člověk už není pouze zachraňován.
Člověk dozrává.

Stejný princip tvoření – jiná manifestace

Když se podíváme na celý proces, který jsme v předchozích článcích rozebírali, můžeme v něm spatřit jeden základní princip:

Jedná se stále o totožný princip tvoření Boha.

Mění se pouze jeho manifestace, jeho projev a skutečnost, ve které se tento princip ve stvoření právě uskutečňuje.

Princip je však stejný.

Syn Boží a Syn člověka

Ježíš – Syn Boží – vstoupil do stvoření jako přímá manifestace Boží lásky.

Láska byla přítomností.

Nemusela bojovat.

Nemusela nikoho přesvědčovat.

Nemusela nikoho nutit.

Prostě byla.

A její přítomnost začala působit ve stvoření.

Stejný princip se nyní projevuje jiným způsobem prostřednictvím Syna člověka.

Syn člověka představuje celistvé a plné dozrání člověka, které usedlo na trůn a začíná ze své pozice vyzařovat do stvoření to, co bylo v člověku naplněno.

Stejně jako Ježíš vyzařoval do stvoření lásku, nyní se vyzařováním Syna člověka do stvoření projevuje plnost dozrání, vědomí, pravdy a duchovní způsobilosti člověka.

Není to tedy jiný princip.

Je to stejný princip Božího tvoření v jiné manifestaci.

Každý dozrává svým tempem

Toto vyzařování není určeno pouze několika vybraným bytostem.

Každá bytost, každý člověk může svým vlastním tempem a svým vlastním způsobem dozrávat.

Nemusí všichni postupovat stejně.

Nemusí všichni chápat všechno současně.

Každý má svůj stupeň, své zkušenosti a svůj prostor k dozrání.

Podstatné je, že možnost návratu existuje.

A právě tím se poznání stává celistvým.

Cesta zpět domů se stává úplnou.

Ne proto, že by někdo člověka do návratu nutil, ale proto, že je vytvořena možnost, aby se člověk sám rozhodl vrátit.

Přítomnost, která působí

A zde se znovu objevuje stejný princip, který jsme mohli pozorovat u Ježíše.

Není potřeba bojovat.

Není potřeba přesvědčovat.

Není potřeba nikoho násilím měnit.

Stačí přítomnost.

Tak jako byla přítomností vytvořena a do stvoření přinesena láska, může být nyní přítomností vytvořena a vyzařována také spravedlnost, pravda, vědomí a plnost dozrání.

Člověk tuto přítomnost různým způsobem přijímá.

Někdo ji vnímá.

Někdo se jí nechává vést.

Někdo se podle ní snaží žít.

Někdo ji teprve začíná poznávat.

A někdo se jí brání.

Ale ani odpor nemění skutečnost, že přítomnost zde je.

Co není v souladu, odchází

S tím souvisí také dění ve stvoření.

To, co už není v souladu s touto novou skutečností, je postupně vytlačováno ven – do spodní kabaly.

Ne jako trest.

Ne jako pomsta.

Ale jako přirozený důsledek nesouladu.

To, co není schopné být v souladu s určitým stupněm, nemůže v něm trvale setrvat.

A stejně tak člověk, který odmítá návrat, odmítá pravdu a odmítá dozrát, se svou vlastní volbou dostává do nižšího působení.

V tom právě spočívá spravedlnost.

Spravedlnost není boj

Spravedlnost nemusí nikoho napadat.

Nemusí nikoho trestat.

Nemusí s nikým bojovat.

Spravedlnost je přítomnost.

Je přítomností toho, co je skutečné.

A každý člověk se vůči této přítomnosti svobodně postaví.

Kdo ji přijme, může podle ní růst.

Kdo ji odmítne, vytváří si svým vlastním rozhodnutím jiný prostor.

A právě v tom je obsažena svoboda i spravedlnost současně.

Bůh nikoho nenutí vrátit se domů.

Vytváří však podmínky, ve kterých je návrat možný.

A člověk se rozhoduje.

Návrat domů

Tím se celý princip uzavírá.

Nejprve byla ve stvoření přítomností vytvořena a vyzařována láska.

Nyní se stejným principem tvoření projevuje pravda, spravedlnost, vědomí a celistvé dozrání člověka.

Dvě různé manifestace.

Jeden princip.

Boží přítomnost ve stvoření.

A stejně jako tehdy láska nikoho nenutila, aby ji přijal, ani nyní spravedlnost nikoho nenutí, aby se vrátil.

Pouze je přítomná.

A právě tato přítomnost vytváří možnost.

Možnost poznat.

Možnost dozrát.

Možnost změnit svůj směr.

Možnost vrátit se.

Zpět domů.

Pro toho, kdo si to přeje, je cesta otevřená.

A možná právě v tom spočívá nejhlubší podoba Boží spravedlnosti:

Bůh nikoho nenutí.
Bůh pouze vytváří podmínky.
Člověk se rozhoduje sám.

Syn člověka jako soudce – druhý příchod a přeladění stvoření

Právě zde můžeme podle tohoto pojetí pochopit, proč je Syn člověka nazýván soudcem.

Soudcem není proto, že by před člověka předstoupil a rozhodoval o něm jako nějaká vnější autorita.

Jeho soud je mnohem hlubší.

Je jím samotná jeho přítomnost, jeho vyzařování, jeho celistvost a plnost božství.

Syn člověka svou přítomností vytváří určitý stupeň skutečnosti. A každý člověk se vůči této skutečnosti postaví svou vlastní vůlí.

Člověk vynáší rozsudek sám nad sebou

Člověk tedy není odsouzen někým zvenčí.

Svým vlastním postojem, svým vlastním vnímáním, svými rozhodnutími a svou svobodnou vůlí sám ukazuje, kam patří a kam chce směřovat.

Když člověk tuto skutečnost přijímá, otevírá se jí a chce podle ní žít, může podle ní dozrávat.

Když ji odmítá, staví se proti ní a nechce se vrátit, vytváří si svým vlastním postojem odpovídající důsledek.

A právě v tom spočívá soud.

Syn člověka nesoudí člověka.
Člověk se soudí sám svým vztahem k přítomné skutečnosti.

Je to podobné jako světlo.

Světlo samo nikoho neodsuzuje. Prostě svítí.

A teprve člověk svým vlastním postojem ukazuje, zda chce stát ve světle, nebo před ním zavírá oči.

Syn člověka jako univerzální princip

V tomto pojetí je Syn člověka totožnou duchovní bytostí, která je v hinduistické tradici spojována s Kalkim a přímou inkarnací Višnua.

Nejde tedy pouze o jednu izolovanou náboženskou představu.

Různé duchovní tradice mohou podle tohoto pohledu popisovat tutéž skutečnost jinými obrazy, jmény a symboly.

Podstatou je příchod síly, která přináší obnovu řádu, dokončení určitého cyklu a přechod do nové etapy stvoření.

A právě zde se dostáváme k tomu, co je podle mého pohledu nejdůležitější.

Lidé čekají na druhý příchod

Často slyšíme:

"Čekáme na druhý příchod."

Jenže co když to, na co lidé čekají, už není pouze něco, co teprve přijde?

Co když právě současné dění ukazuje, že druhý příchod již probíhá?

Ne nutně způsobem, jakým si jej lidé představovali.

Ne jako jediný okamžik.

Ne jako jednu událost, kterou všichni uvidí stejným způsobem.

Ale jako celkovou změnu působení ve stvoření.

Přeladění celého stvoření

To, co se podle tohoto pohledu nyní odehrává, není pouze změna jednotlivých lidí.

Je to přeladění celého stvoření.

Celého vesmíru.

Země.

Lidstva.

Všech bytostí.

A děje se to současně na různých úrovních.

Na kolektivních úrovních.

V jednotlivých společenstvích.

Ve vztazích mezi lidmi.

V jednotlivých bytostech.

A nakonec až v samotné individualitě člověka.

Proto může mít současná změna tolik různých podob.

Někde se projevuje jako rozpad starého.

Jinde jako probuzení.

Jinde jako konfrontace.

Někde jako vnitřní tlak na změnu.

A jinde jako velmi silná potřeba vrátit se k pravdě a vlastnímu životu.

Princip je však stejný.

Stvoření se přelaďuje na nový stupeň působení.

Druhý příchod jako přítomnost

A právě proto může být druhý příchod chápán jinak, než jak si jej lidé po staletí představovali.

Nemusí jít pouze o to, že někdo někde fyzicky přijde a řekne:

"Nyní začíná soud."

Soud už může probíhat samotnou přítomností nové skutečnosti.

Člověk ji vnímá.

Člověk na ni reaguje.

Člověk se vůči ní rozhoduje.

A tím zároveň ukazuje sám sebe.

Kdo chce růst, má možnost růst.

Kdo chce poznávat, má možnost poznávat.

Kdo se chce vrátit, má možnost vrátit se.

A kdo se rozhodne proti tomu bojovat, nese důsledky svého vlastního rozhodnutí.

Nikdo není nucen.

Právě proto je v celém procesu zachována svobodná vůle.

Změna, která začíná uvnitř

A možná právě proto je největší změna nakonec ta nejmenší a nejbližší:

změna v samotném člověku.

Velké přeladění vesmíru se může člověka dotknout až v jeho každodenním životě.

V tom, co cítí.

V tom, čemu věří.

V tom, jak jedná.

V tom, co už nedokáže dělat stejně jako dříve.

V tom, co se v něm začíná rozpadat.

A také v tom, co v něm naopak začíná být pevné.

Proto není třeba čekat na nějakou vzdálenou událost.

To, na co lidé čekají jako na druhý příchod, se podle tohoto pohledu již projevuje v samotném dění.

Je to příchod nové skutečnosti.

Nového působení.

Nového stupně odpovědnosti.

Nového vztahu mezi láskou, pravdou, spravedlností a duchovní zákonitostí.

A každý člověk v tomto procesu dostává to nejdůležitější:

možnost svobodně se rozhodnout, na kterou stranu této nové skutečnosti postaví svůj vlastní život.

Soud, který vynáší každý člověk sám nad sebou

V předchozích článcích jsme se dostali k důležitému pochopení toho, proč je Syn člověka nazýván soudcem.

Ne proto, že by nad člověkem stál jako vnější autorita, která rozhoduje, kdo je dobrý a kdo špatný.

Právě naopak.

Člověk svým vlastním životem vynáší svůj vlastní soud sám nad sebou.

To, jak člověk myslí, jak jedná, jak žije, jak se staví k druhým lidem, jak přijímá odpovědnost, jak zachází se svou svobodou a jak se staví k pravdě – to všechno vytváří jeho vlastní skutečnost.

Syn člověka tedy nemusí nikoho odsuzovat.

Jeho vyzařování pouze vytváří skutečnost, vůči které se každý člověk může svobodně postavit.

Nikdo nerozhoduje za člověka

To je podle mého pohledu jeden z nejdůležitějších principů současného dění.

Nikdo nerozhoduje za člověka.

Ani Syn člověka.

Ani žádná vnější autorita.

Ani žádná síla, která by člověka násilím někam zařadila.

Člověk dostává možnost.

Dostává podporu.

Dostává prostor poznat.

Dostává možnost vidět pravdu o sobě.

Ale rozhodnutí zůstává jeho vlastní.

Pokud člověk žije v souladu s tím, co poznává, vytváří si tím odpovídající skutečnost.

Pokud se pravdě brání, vytváří si jinou.

Pokud chce dozrávat, může dozrávat.

Pokud nechce, nikdo ho k tomu nemůže donutit.

A právě v tom spočívá skutečná svoboda.

Globální změna, která se dotýká každého

V tomto pojetí nyní probíhá globální, zcela zjevná a hluboká změna.

Nejde pouze o změnu několika jednotlivců.

Dotýká se celého lidstva, Země, stvoření a jednotlivých bytostí.

Je to změna způsobu působení.

Po dlouhou dobu byla ve stvoření výrazně přítomná síla lásky, která dokázala mnohé podržet, překrýt a dát lidstvu čas.

Nyní se k této lásce naplno přidává další rovina:

pravda, vědomí, spravedlnost, odpovědnost a duchovní zákonitost.

Láska nezmizela.

Naopak.

Láska zůstává.

Jen už nemá za úkol všechno překrývat.

A právě proto může být současné období pro člověka tak intenzivní.

Syn člověka jako soudce, král a podpora člověka

Syn člověka v tomto procesu nepůsobí pouze jako "soudce".

Můžeme ho chápat také jako krále, který usedl na trůn, a současně jako určitou podporu člověka při jeho návratu domů.

Pokud bychom hledali jednoduché přirovnání, mohl by být pro člověka také určitým konzultantem.

Ne tím, kdo rozhoduje za něj.

Ale tím, kdo svou přítomností, svým vyzařováním a svou celistvostí vytváří podmínky, ve kterých člověk může lépe poznat:

kde je,
co dělá,
kam směřuje,
co potřebuje změnit
a jak se může vrátit domů.

To je zásadní rozdíl.

Syn člověka člověka nenese místo něj.

Pomáhá vytvářet podmínky, aby člověk mohl stát sám za sebe.

Vyzařování prostupuje vším

Toto vyzařování podle našeho pojetí neprobíhá pouze na jednom místě.

Proudí všemi úrovněmi stvoření.

Všemi dimenzemi.

Všemi oblastmi života.

Dotýká se celku i jednotlivce.

A nakonec se dostává až k samotnému člověku – k jeho myšlenkám, pocitům, rozhodnutím, vztahům a způsobu života.

Proto může být změna vnímána současně globálně i naprosto osobně.

Na jedné straně člověk pozoruje velké změny ve světě.

Na druhé straně se mu stejný proces odehrává uvnitř.

Najednou se nemůže některým věcem vyhýbat.

Některé staré způsoby už nefungují.

Některé vztahy se proměňují.

Některé představy o sobě se rozpadají.

Některé věci, které člověk dlouho překrýval, se dostávají na povrch.

A to všechno může být součástí jednoho procesu.

Univerzita vědomí a Zahrada

Právě tady vidíme význam našeho projektu Univerzita vědomí – Zahrada.

Nechceme rozhodovat za člověka.

Nechceme mu říkat, kam musí dojít.

Nechceme vytvářet další autoritu, které se má podřídit.

Naopak.

Naším smyslem je vytvořit prostor podpory pro toto vyzařování a pro vnitřní proměnu člověka.

Univerzita vědomí může pomáhat člověku:

• poznávat sebe,
• rozlišovat,
• chápat vlastní myšlení,
• vidět souvislosti,
• hledat pravdu,
• poznávat vlastní odpovědnost,
• rozumět tomu, co se v něm odehrává.

A Zahrada je potom místem, kde se toto poznání může přenést do skutečného života.

Do vztahů.

Do práce.

Do každodenních rozhodnutí.

Do způsobu, jak člověk zachází sám se sebou i s ostatními.

Tedy ne pouze:

"Něco jsem pochopil."

Ale:

"Teď to začnu skutečně žít."

Proto je na místě zklidnění

A právě tady se vracíme k tématu, které jsme otevřeli předchozími články:

Je na místě se zklidnit.

Pokud probíhá tak hluboká změna, není potřeba neustále někam utíkat.

Není potřeba všechno okamžitě pochopit.

Není potřeba na všechno okamžitě reagovat.

Není potřeba mít odpověď na každou otázku.

Tento proces nebude krátký.

Stejně jako působení principu lásky probíhalo po dlouhou dobu, také dozrávání lidstva bude trvat mnoho let.

Někteří lidé budou připraveni dříve.

Někteří budou tyto skutečnosti vnímat velmi silně a přímo.

Jiní je začnou vnímat postupně.

A další budou potřebovat ještě mnoho času.

A to je v pořádku.

Každý má svůj čas

To, že někdo tuto změnu ještě nevnímá, neznamená, že je špatný.

Neznamená to, že je nedostatečný.

Neznamená to, že nemá možnost se vrátit.

Ani to neznamená, že je z procesu vyloučen.

Každý má svůj stupeň.

Každý má své tempo.

Každý má svou vlastní zkušenost.

Stejně jako semeno nevyrůstá stejnou rychlostí jako jiné semeno, také člověk dozrává svým vlastním způsobem.

Podstatné je, že možnost růstu zůstává otevřená.

Láska však již nemůže překrývat všechno

Současně je ale potřeba pochopit jednu velmi důležitou věc.

Není úplně na místě postavit se proti tomuto procesu a říkat:

"Ale vždyť všechno je láska."

Ano.

Láska je nejmocnější silou.

Ale právě proto jsme si už vysvětlili, že láska mohla po dlouhou dobu mnoho věcí překrývat, podržet a umožnit lidstvu dozrát.

Nyní se však obnovují také jiné Boží a duchovní zákonitosti.

A jejich požadavek je jiný.

Je zde:

pravda,

odpovědnost,

spravedlnost,

vědomí,

důsledek vlastního jednání,

duchovní způsobilost.

Proto už nestačí pouze říkat:

"Miluji."

Je potřeba také žít tak, aby tato láska byla pravdivá.

Nestačí chtít být přijat.

Je potřeba také převzít odpovědnost.

Nestačí odpouštět všechno.

Je potřeba také poznat, co je skutečně v souladu.

Nejdeme proti lásce

A to je důležité zdůraznit.

Nejde o boj proti lásce.

Jde o její další stupeň.

Láska zůstává.

Ale vstupuje do rovnováhy s pravdou a zákonitostí.

Člověk už nemá být pouze držen.

Má být také schopen stát.

Má být schopen nést vlastní život.

Má být schopen rozhodovat.

Má být schopen poznat důsledky svých rozhodnutí.

A právě tím se stává skutečně svobodným.

Tento proces bude trvat

Nemusíme tedy očekávat, že se všechno změní během jednoho dne.

Stejně jako lidstvo potřebovalo dlouhou dobu, aby poznalo a přijalo princip lásky, bude potřebovat dlouhou dobu také k tomu, aby dozrálo do duchovní způsobilosti.

Bude to proces.

Někdo půjde rychleji.

Někdo pomaleji.

Někdo bude potřebovat více zkušeností.

Někdo bude připravený téměř okamžitě.

Ale všichni dostávají možnost.

A právě proto není důvod k panice.

Je důvod ke zklidnění.

Podívat se.

Vnímat.

Poznávat.

Přijmout odpovědnost.

A postupně začít žít to, co člověk skutečně poznal.

Co se tedy nyní děje?

V našem pojetí je současné dění velkým přeladěním stvoření.

Láska zůstává.

Syn člověka vyzařuje svou celistvost a plnost.

Boží a duchovní zákonitosti se znovu naplno uplatňují.

Člověk je konfrontován především sám se sebou.

Nikdo nerozhoduje za něj.

Každý má možnost dozrát.

Každý má možnost vrátit se domů.

A právě proto je naším úkolem v Univerzitě vědomí a v Zahradě vytvořit prostor, kde člověk nemusí před tímto procesem utíkat.

Může se zastavit.

Může si věci rozebrat.

Může se podívat na svůj vlastní život.

Může si uvědomit, co je jeho.

Může převzít odpovědnost.

Může postupně dozrávat.

A především může zjistit, že návrat domů není něco, co za něj vykoná někdo jiný.

Je to jeho vlastní rozhodnutí.

Jeho vlastní vůle.

Jeho vlastní život.

A Syn člověka je v tomto procesu přítomností, která mu tuto možnost stále ukazuje a vytváří pro ni prostor.

Nikdo člověka nenutí.
Nikdo za něj nerozhoduje.
Přítomnost je zde.
Cesta je otevřená.

A proto…

Piánko.

Zklidnit se. Vnímat. Poznávat. Dozrávat. A podle toho začít žít.

Proměna probíhá všude – ve všech dimenzích současně

Když mluvíme o současné proměně stvoření, je podle mě velmi důležité uvědomit si jednu věc:

Nemůžeme si ji představovat pouze podle toho, co vidíme kolem sebe.

Představivost člověka na takovou rozmanitost nestačí.

To, co se nyní podle našeho pojetí děje, neprobíhá pouze na Zemi, pouze v lidské společnosti nebo pouze v jedné duchovní úrovni.

Probíhá současně ve všech dimenzích, ve všech úrovních a ve všech projevech stvoření.

A právě proto je velmi odvážné tvrdit:

"Já vím, jak to dopadne."
"Já vím, jak má tato změna vypadat."
"Já vím, jak se má všechno vyvíjet."

Ve skutečnosti totiž neznáme ani zlomek rozmanitosti celého stvoření.

Rozmanitost vesmíru je mnohem větší, než si dokážeme představit

Když mluvíme o dimenzích, neměli bychom si představovat pouze několik vrstev nad sebou.

Je to mnohem složitější.

Jsou zde různé úrovně, sefiroty, stezky, planety, světy, bytosti, vědomí, poddimenzionality a nesčetné možnosti existence.

Každá úroveň má svá vlastní specifika.

Svou vlastní zákonitost.

Své vlastní vnímání.

Svou vlastní zkušenost.

A dokonce může být to, co je v jedné dimenzi správné, v jiné dimenzi vnímáno úplně jinak.

Mohou existovat i skutečnosti, které jsou vůči sobě protipólem.

To, co člověk zná ze svého prostoru, proto nemůže automaticky přenášet na celý vesmír.

Každý člověk může být v rámci tohoto nekonečného stvoření součástí úplně jiného světa, jiné reality, jiné úrovně a jiné zkušenosti.

Je to nekonečný parametr.

Proměna se dotýká i spodní kabaly

A právě proto je důležité zdůraznit, že tato změna se netýká pouze "vyšších" nebo příjemných úrovní.

Probíhá všude.

Také ve spodní kabale.

Také v místech, která člověk vnímá jako temná, obtížná nebo vzdálená světlu.

Také tam dochází ke změně působení.

To, co se proměňuje nahoře, se tedy nemění pouze nahoře.

Celé stvoření se přelaďuje současně.

Jenže každá úroveň tuto změnu přijímá jinak.

A právě zde je potřeba velká pokora.

Nemůžeme vědět, jak to má vypadat všude

Člověk má přirozenou tendenci vytvořit si představu.

Řekne si:

"Takto to musí být."

"Takto bude vypadat nový svět."

"Takto budou fungovat všichni lidé."

"Takto se budou chovat všechny bytosti."

Jenže tím se člověk velmi rychle dostává do vlastní představy o něčem, co je ve skutečnosti mnohem větší než jeho schopnost obsáhnout.

Bez přesahu celého stvoření není možné znát celý obraz.

A proto je tvrzení:

"Já přesně vím, jak to všechno bude,"

podle mě spíše projevem domýšlivosti než skutečného poznání.

Čím více člověk poznává, tím více si uvědomuje, jak obrovská je skutečnost, kterou ještě nepoznal.

Každá dimenze má své vlastní podmínky

To také znamená, že není možné očekávat, že se proměna bude všude projevovat stejně.

Někde může být vnímána jako silné světlo.

Jinde jako rozpad starého.

Jinde jako vnitřní probuzení.

Někde jako změna vědomí.

Jinde jako tlak na odpovědnost.

A někde může být její působení zcela jiné, protože daná úroveň má úplně jiné podmínky.

Princip může být jeden, ale jeho projevy mohou být nekonečně rozmanité.

A to je podle mě jeden z nejdůležitějších klíčů k pochopení celého procesu.

Svobodná vůle zůstává zachována

Současně tato proměna neznamená, že všichni musí všechno přijmout stejným způsobem.

Právě naopak.

Je založena na svobodné vůli a svobodném vnímání.

Každá bytost má možnost reagovat podle svého stupně, svého poznání a svého rozhodnutí.

Někdo přijme změnu přímo.

Někdo ji začne vnímat postupně.

Někdo ji potřebuje nejprve pochopit.

Někdo ji bude prožívat úplně jiným způsobem.

A někdo ji může odmítat.

Ani to však neznamená, že by proces neprobíhal.

Proces probíhá nezávisle na tom, jak jej jednotlivá bytost přijme.

Univerzita vědomí a Zahrada

Právě proto v projektu Univerzita vědomí – Zahrada nechceme vytvořit jednu jedinou šablonu, podle které musí všichni žít.

Naším záměrem je vytvořit prostor podpory.

Prostor pro poznání.

Prostor pro vnímání.

Prostor pro vnitřní proměnu.

Prostor pro různé cesty.

Protože pokud je stvoření skutečně tak rozmanité, jak ho zde popisujeme, pak by bylo naprosto nesmyslné tvrdit, že existuje pouze jeden způsob, jak musí každý člověk tuto změnu prožít.

Někdo potřebuje více rozumu.

Někdo více citu.

Někdo více klidu.

Někdo více zkušenosti.

Někdo potřebuje čas.

Někdo potřebuje být mezi lidmi.

Jiný potřebuje určitou dobu sám.

A to všechno může být v pořádku, pokud člověk skutečně poznává sám sebe a přebírá odpovědnost za svůj život.

Komunita není místo, kde prosazuji sebe

A právě zde se dostáváme k důležité věci týkající se komunit.

Když člověk vstoupí do nějaké komunity, skupiny nebo prostoru, není příliš vědomé přijít tam okamžitě s požadavkem:

"Tady to bude podle mě."

Komunita není prostor, který se má automaticky přizpůsobit mému egu.

Pokud někam vstupuji, měl bych nejprve pozorovat, vnímat, učit se a chápat.

Měl bych zjistit, co tento prostor představuje.

Jaké má hodnoty.

Jaké má principy.

Kam směřuje.

A potom se svobodně rozhodnout:

Je to pro mě?

Pokud ano, mohu se integrovat.

Pokud ne, mohu svobodně odejít.

To je skutečná svoboda.

Přizpůsobení není ztráta sebe

Přizpůsobit se něčemu, co jsem si svobodně vybral, neznamená ztratit vlastní osobnost.

Naopak.

Může to být projev zralosti.

Člověk může říct:

"Toto jsem si vybral. Tomu věřím. Toto mi dává smysl. Proto se sám za sebe rozhodnu přijmout pravidla a způsob fungování tohoto prostoru."

A současně zůstává sám sebou.

Není nucen.

Není manipulován.

Je to jeho vlastní volba.

Stejně tak ale platí opačný princip:

Pokud zjistí, že mu určitý prostor nevyhovuje, má svobodu odejít.

Nemusí jej měnit.

Nemusí jej ovládnout.

Nemusí do něj vnášet svou představu.

Pokora před velikostí stvoření

Čím více si uvědomujeme rozmanitost celého stvoření, tím větší význam získává pokora.

Ne pokora ve smyslu ponížení.

Ale vědomí:

"Nevím všechno."

"Nevidím celý obraz."

"Moje zkušenost není celý vesmír."

"Moje dimenze není jediná dimenze."

"Moje cesta není jediná cesta."

A právě z této pokory může vzniknout skutečné poznání.

Protože když si člověk myslí, že už všechno ví, přestává vnímat.

Každý člověk má svou cestu

Současná proměna tedy probíhá současně:

ve všech dimenzích,
ve všech úrovních,
ve všech bytostech,
ve všech světech,
ve všech projevech stvoření.

Ale ne všude stejně.

A právě proto může být její přijetí u každého jiné.

Každý člověk má své vlastní vnímání.

Svůj vlastní stupeň.

Svou vlastní zkušenost.

Svou vlastní svobodnou vůli.

A především svou vlastní odpovědnost.

Nemusíme proto vědět, jak přesně bude vypadat celý nový svět.

Nemusíme znát všechny dimenze.

Nemusíme znát všechny odpovědi.

Stačí poznávat to, co je před námi.

Vnímat.

Učit se.

Přijímat.

Růst.

A podle vlastního svobodného rozhodnutí se integrovat tam, kde cítíme, že je to pro nás správné.

A právě proto – piánko

Možná je to nakonec jeden z největších důvodů ke zklidnění.

Celá změna je totiž mnohem větší, než dokáže obsáhnout lidská představivost.

Nemusíme ji řídit.

Nemusíme vědět, jak dopadne.

Nemusíme ji vtěsnat do jediné představy.

Nemusíme přesvědčit všechny ostatní, že ji chápeme právě my.

Můžeme se pouze postavit sami za sebe.

Poznávat.

Přebírat odpovědnost.

Respektovat svobodnou vůli druhých.

A svobodně si zvolit, kde chceme být a jak chceme žít.

Protože proces probíhá všude.

A každý z nás je jeho součástí právě tam, kde se nachází.

Pokora.
Respekt.
Svobodná vůle.
Odpovědnost.
Poznání.
A klid.

Výměna králů a království člověka

V podstatě tedy stále zůstává pravdou jedna zásadní věc:

Člověk kraluje sám sobě.

Každý člověk má své vlastní království – svůj vnitřní svět, své vědomí, své myšlenky, své rozhodování a svůj způsob života. A právě za toto vlastní království také nese odpovědnost.

Člověk je tvůrcem svého vlastního života, svého světa a způsobu, jakým jej prožívá.

Nikdo jiný za něj nemůže rozhodnout, co bude uvnitř jeho království vládnout.

Výměna králů

To, co nyní probíhá ve stvoření, bychom mohli nazvat výměnou králů.

Není to však výměna, při které by člověk přestal být vládcem svého vlastního království.

Je to změna podmínek, které vytváří Otec – Stvořitel.

Otec pouze mění podmínky ve stvoření a přináší do něj celistvou a plnou kvalitu pravdy a lásky.

A každý člověk na tuto skutečnost reaguje sám za sebe.

Jeden ji přijme.

Druhý ji začne postupně poznávat.

Jiný se jí bude nějakou dobu bránit.

A další ji může vnímat úplně jiným způsobem.

Ale rozhodnutí zůstává u každého jednotlivce.

Otec vytváří podmínky.
Člověk rozhoduje, co s nimi udělá.

Království uvnitř člověka

Právě zde se podle mého pohledu nachází skutečný význam odpovědnosti.

Nemohu rozhodovat za celé stvoření.

Nemohu rozhodovat za jiné lidi.

Nemohu řídit všechny dimenze.

Ale mohu rozhodovat o tom, co vytvořím ve svém vlastním království.

Co budu podporovat.

Čemu budu věřit.

Jak budu jednat.

Jak budu zacházet s ostatními.

Jak budu zacházet sám se sebou.

A právě tím vytvářím svůj vlastní svět.

Proto současná změna není výzvou k tomu, abychom začali řídit druhé.

Je výzvou k tomu, abychom se postavili do čela vlastního života.

Syn člověka jako završení celého úkonu

Syn člověka je v tomto pojetí zakončením celého tohoto úkonu.

Jeho úkolem není pouze projít lidstvím a následně ze stvoření odejít.

Jeho úkolem je setrvat ve stvoření po celou jeho další dobu, až do jeho završení.

Je tedy přítomen jako určitý střed, jako bod, ze kterého může působit celistvost toho, co bylo v lidství završeno.

Jeho přítomnost vytváří možnost, aby se člověk mohl podle své vlastní vůle postupně vracet k plnosti.

Ne tím, že by byl člověk k něčemu nucen.

Ale tím, že celistvost je ve stvoření přítomná.

Tiferet – střed dění

V tomto pojetí zůstává Syn člověka v reálné inkarnaci v Tiferetu, tedy ve středu tohoto dění.

Tiferet zde můžeme vnímat jako střed, v němž se setkávají jednotlivé síly a projevy stvoření.

Je to místo působení, prostřednictvím kterého se může celistvost přenášet do dalších úrovní.

Současně však Syn člověka není omezen pouze touto jednou úrovní.

Jeho působení má svůj přesah až ke Keteru, k vrcholu stromu života.

A právě zde se podle tohoto pojetí nachází zvláštní skutečnost:

může být současně přítomen v Keteru a zároveň působit v reálné inkarnaci v Tiferetu.

Nejde tedy pouze o pohyb z jednoho místa do druhého.

Jde o současnou přítomnost na různých úrovních skutečnosti.

Až do konce věků

Syn člověka tedy podle tohoto pojetí zůstává ve stvoření po celou jeho dobu.

Je přítomen v jeho středu.

Působí.

Vyzařuje.

Dává možnost.

A současně je jeho původ a jeho konečné navrácení spojeno s Keterem.

Na konci věků se pak celý tento úkon završuje plným návratem zpět do Keteru.

Tím se uzavírá celý cyklus.

To, co bylo vysláno do stvoření, projde svou úlohou, naplní své poslání a nakonec se v plnosti vrací zpět k Otci.

Otec pouze vytváří podmínky

A tím se znovu dostáváme k nejdůležitějšímu principu celého tohoto článku.

Otec člověku nebere jeho svobodnou vůli.

Naopak.

Vytváří podmínky, ve kterých může člověk svou svobodnou vůli skutečně použít.

Přináší pravdu.

Přináší lásku.

Přináší celistvost.

Přináší nové působení zákonitostí.

A člověk na to reaguje.

Každý sám za sebe.

Proto se nyní neodehrává pouze nějaká změna "tam nahoře".

Mění se podmínky celého stvoření a každý člověk v nich dostává možnost ukázat, jakým králem je ve svém vlastním království.

Skutečný soud je tedy stále v člověku

A tím se propojuje i naše předchozí téma soudu.

Syn člověka člověka nesoudí jako vnější autorita.

Člověk sám ukazuje svým životem, co vytvořil.

Svým myšlením.

Svými rozhodnutími.

Svými činy.

Svým vztahem k pravdě.

Svým vztahem k lásce.

Svým vztahem k odpovědnosti.

Jeho vlastní království je jeho vlastní výpovědí.

A právě proto je současná změna tak zásadní.

Nejde pouze o změnu krále ve stvoření.

Je to také příležitost, aby každý člověk znovu pochopil, kdo je králem v jeho vlastním vnitřním světě.

Výměna králů tedy není odebráním vlády člověku.

Je to změna podmínek, ve kterých člověk svou vlastní vládu vykonává.

Otec přináší plnost.

Syn člověka tuto plnost drží ve stvoření.

A člověk má svobodnou volbu, jak na ni odpoví.

Kraluj tedy nejprve svému vlastnímu království.

Protože právě tam začíná skutečná změna.

Není to nové dogma. Je to přítomnost celistvosti.

Jedna z největších možností omylu je spojovat tuto změnu s nějakou konkrétní bytostí způsobem, který z ní vytvoří novou autoritu, nové dogma, novou víru nebo nový mechanismus, kterému se má člověk podřídit.

V našem pojetí je to zcela zcestné.

Nejde o to, že přichází někdo, kdo bude za člověka rozhodovat. Nejde o vytvoření dalšího systému, do kterého se má člověk zařadit. A nejde ani o to, aby člověk přijal nějakou novou víru jen proto, že mu ji někdo předloží.

Jde o přítomnost celistvé, plné bytosti pocházející z Otce.

A právě zde je důležité vnímat trojjedinost.

Otec ve stvoření přetrvává.
Není někde vzdálený a oddělený od toho, co vytvořil. Jeho přítomnost je součástí samotného stvoření. A v tomto procesu se stvoření obnovuje, vrací ke svému původu a znovu se uvádí do souladu s tím, čím ve své podstatě je.

To ale neznamená, že je člověku odebrána jeho svobodná vůle.

Právě naopak.

Každý dostává svůj vlastní prostor

Každá bytost má svůj vlastní prostor, vlastní zkušenost, vlastní vědomí a vlastní možnost volby.

Tento prostor je plně respektován.

Nikdo nerozhoduje za člověka, kam půjde. Nikdo nemůže za člověka přijmout pravdu. Nikdo nemůže za člověka dozrát. A nikdo nemůže za člověka převzít odpovědnost za jeho vlastní život.

Rozhoduje o sobě člověk sám.

A právě v tom je podstata celé změny.

Nejde o nové přikázání typu:

"Věř tomuto člověku."
"Přidej se k této skupině."
"Přijmi tento nový systém."
"Někdo jiný rozhodne, co je s tebou."

Nic takového.

Člověk dostává prostor poznat, vnímat, přijmout nebo odmítnout. A jeho volba má své vlastní důsledky.

Všechno už proudí

V tomto pojetí není potřeba čekat, až se něco teprve vytvoří.

Vše je hotové.

Proudění už probíhá. Změna už probíhá. Obnova už probíhá.

To, co ještě nějakou dobu potrvá, je přizpůsobení stvoření této nové kvalitě.

A ještě déle může trvat její skutečná integrace.

Každá bytost má jinou zkušenost. Každá úroveň stvoření má svou vlastní strukturu. Každý člověk má jinou míru připravenosti, pochopení a schopnosti změnu přijmout.

Proto není důvod nikoho tlačit.

Není důvod nikoho soudit.

Není důvod nikoho přesvědčovat.

Proces může probíhat ve všech úrovních současně, ale každý jej prožívá ze svého vlastního místa.

Nikdo o člověku nerozhoduje

A možná právě toto je jedna z nejdůležitějších věcí, které je potřeba pochopit.

Člověk není objektem cizího rozhodnutí.

Je vlastním králem svého království.

Jeho myšlení, jeho jednání, jeho vztahy, jeho rozhodnutí i jeho způsob života vytvářejí jeho vlastní odpověď na to, co se ve stvoření děje.

Nikdo mu tuto odpověď nemůže vzít.

Nikdo ji za něj nemůže napsat.

A nikdo ho nemůže donutit, aby se stal něčím, čím sám být nechce.

Otec vytváří podmínky.
Celistvost je přítomná.
Stvoření se obnovuje.
Proudění pokračuje.

A člověk se rozhoduje.

Právě proto není potřeba vytvářet další dogma.

Není potřeba vytvářet novou víru.

Není potřeba vytvářet novou autoritu.

Stačí být přítomen, vnímat, poznávat, převzít vlastní odpovědnost a nechat proces, aby se postupně integroval.

Vše je hotové.
Vše proudí.
A každý má svůj prostor.

Piánko.

Poznat.
Vnímat.
Rozhodnout se.
A nést za svou volbu vlastní odpovědnost.

Proč je nyní na místě zklidnění

Možná právě teď není potřeba dělat nic velkého.

Možná je na místě se zastavit, zklidnit a uvědomit si, co se vlastně děje.

To, co člověk vnímá, může být velmi silné. Každý z nás má přitom kolem sebe své průvodce, přátele a bytosti ze své vlastní dimenze – svou "krevní skupinu" podobného nebo stejného vnímání. Někdo skutečnost vnímá skrze srdce a lásku, někdo šambalově, plejádově, agartově, zemitě nebo tiferetově. Jiný člověk ji může vnímat prostřednictvím některé z nesčetného množství dalších poddimenzí, které si ani neumíme představit.

A je v pořádku, že každý vnímá trochu jinak.

Ne panika. Zklidnění.

Pokud člověk začne vnímat, že se něco mění, není potřeba okamžitě hledat všechny odpovědi.

Není potřeba všechno pochopit během jednoho dne.

Není potřeba se něčeho lekat.

Je možné se uvolnit a nechat tuto skutečnost nějakou dobu působit.

Nechat ji projít vlastním životem. Pozorovat, co se mění. Vnímat, co člověk skutečně cítí, co poznává a co je pro něj důležité.

A především si dát čas, aby se v tom člověk sám trochu našel.

Protože sebenalezení není závod.

Některé věci potřebují čas, aby se z vnímání staly skutečným pochopením. A některé věci není potřeba pochopit vůbec – stačí je chvíli nechat být.

Každý má svůj prostor

V Univerzitě vědomí a v projektu Zahrada je toto proudění vnímáno napřímo.

Ale nikdo není nucen jít stejnou cestou.

Každý člověk má prostor, aby sám za sebe reagoval ve své dimenzi, ve svém vesmíru, ve své kabale, způsobem, který je mu vlastní.

Svobodně.

Bez nátlaku.

V podpoře a v bezpečném prostředí.

A pokud někomu tento způsob nevyhovuje, může to být úplně v pořádku.

Možná je jeho cesta jiná.

Možná potřebuje jinou formu, jinou manifestaci, jiné prostředí nebo jiný způsob, který mu vytvoří pocit bezpečného domova, přijetí a prostoru pro růst.

Není mým záměrem, aby všichni museli být tady.

Samozřejmě mě těší, když vidím zájem lidí o tento projekt. Těší mě, když někomu pomáhá a když v něm nachází něco, co mu dává smysl.

Ale netrvám na tom.

To hlavní je, aby bylo člověku dobře

Pro mě je podstatnější něco jiného.

Hlavním záměrem není tento projekt.

Hlavním záměrem je Boží záměr.

A tím je podle mého vnímání především to, aby lidem bylo dobře.

Aby byli v bezpečí.

Aby byli šťastní.

Aby se mohli uzdravovat.

Aby mohli růst.

Aby mohli najít sami sebe.

Aby mohli žít svůj vlastní život v pravdě, lásce a svobodě.

Proto není potřeba nikoho přesvědčovat.

Není potřeba nikoho tlačit.

Není potřeba panikařit.

Zklidnit se. Uvolnit se. Vnímat. Nechat věci chvíli být. A postupně se v tom najít.

Každý ve svém prostoru.
Každý svou rychlostí.
Každý podle své vlastní svobodné vůle.

A pokud vám Univerzita vědomí nebo Zahrada pomáhá, jsem za to rád.

Pokud potřebujete něco jiného, přeji vám, abyste to našli.

Protože nejdůležitější není, aby člověk byl součástí nějakého projektu.

Nejdůležitější je, aby našel svůj bezpečný domov, svůj prostor, svou cestu k růstu a své místo, kde mu může být dobře.

To přeji všem.

Krásné a klidné dny.

Piánko. 🌿

Závěrečné shrnutí

Bylo toho hodně, a proto na úplný závěr jen několik jednoduchých bodů:

• Není potřeba panikařit. Je na místě zklidnění, uvolnění a čas na pochopení toho, co člověk vnímá.
• Každý člověk má svůj vlastní prostor a svou svobodnou volbu. Nikdo nerozhoduje za něj – každý rozhoduje sám za sebe a nese za svůj život vlastní odpovědnost.
• Nejde o nové dogma ani o novou víru, které by se měl člověk podřídit. Jde o změnu podmínek a o přítomnost celistvosti, kterou si každý může prožít a poznat svým vlastním způsobem.
• Každý může vnímat skutečnost jinak. Existují různé dimenze, cesty, způsoby vnímání i různé úrovně poznání. Není nutné, aby všichni šli stejnou cestou.
• Univerzita vědomí a Zahrada mají být prostorem podpory, bezpečí, poznávání, růstu a integrace. Ne místem nátlaku.
• Všechno nemusíme pochopit okamžitě. Některé věci potřebují čas, aby se člověk v nových zkušenostech zorientoval a našel v nich své vlastní místo.
• A především: člověk je králem svého vlastního království. Má svůj život, svou volbu, svou odpovědnost a svou cestu.

Takže teď už opravdu piánko. 🌿

Zklidnit se.
Vnímat.
Poznávat.
Žít.
Růst.
A nechat věci postupně zapadnout na své místo.

Přeji vám všem krásnou cestu, příjemnou cestu a především příjemný život. Ať v něm máte dostatek klidu, lásky, bezpečí, radosti, zdraví a prostoru být sami sebou.

Já se těším na všechny příjemné chvíle, které nás čekají, na nové poznávání, sdílení a také na další rozvoj naší komunity.

Ať se nám společně daří vytvářet místo, kde je lidem dobře. ❤️

Krásné dny všem.
Piánko. 🌿