Resonuje se mnou celý. Byla jsem zachráněna, ale mám problém postavit se do svého života. Mám velký problém s domýšlivostí. Najednou stranu cítím, jak moc si přeji sama sebe, jak jsem úžasná bytost taková, jak jsem stvořená a na druhou stranu s tím strašně bojuju, stojím proti sobě.Je pro mě těžké se smířit s fakty, že nejsem taková jakou jsem si vysnila a že nemůžu být teď tím, kým cítím že jsem, protože nemám vědomí toho. Každý krok přijetí sebe vyvolá velkou vlnu odporu ve mě vůči sobě samé. Věci vymahám a cítím obrovský vztek, když není po mém. Pořád dokola přicházím na to, jak odmítám příležitosti stoupnout si k věcem správně. Vždycky vyhraje domýšlivost. Vím, kam to vede a cítím obrovský strach, protože velmi snadno můžu přijít o věci, na kterých mi skutečně záleží. Všechno ve mě je zmatené a domýšlivost vyhrává, i když si myslím, že už to dělám dobře, vždycky se ukáže pravda, že jsem si něco nalhávala. Cítím bezmoc protože nevím, jak v sobě situaci vyhodnotit tak abych ji vzala opravdu tak vážně, jaká skutečně je a domýšlivost zahodila pro svou vlastní záchranu. Tak vážná totiž skutečně je, že odmítám možnost se zachránit, protože bych to chtěl jinak. Nedochází mi to. Jen cítím strach, protože vím jakou cenu to má a že pokud to nezměním, pokud budu trvat na svém, bude mě to stát úplně všechno. 

Reakce na sdílení k článku o domýšlivosti

Děkuji za toto sdílení.O to více si ho vážím, protože vzniklo jako reakce na článek o domýšlivosti a vnitřní proměně.Právě to je podle mě jeden z důvodů, proč mají podobné texty smysl.Ne proto, aby někoho přesvědčily.Ne proto, aby někomu řekly, co si má myslet.Ale proto, že někdy pomohou člověku uvidět něco, co v sobě dlouho přehlížel.Když čtu tvá slova, nevnímám člověka, který by nic neviděl.Naopak.Vnímám člověka, který začíná vidět velmi mnoho.A právě to bývá někdy těžší než nevědět vůbec nic.Často si myslíme, že největším problémem je nevědomost.Jenže někdy přichází okamžik, kdy už člověk začíná vidět své vlastní vzorce, své strachy, své útěky i své domýšlivosti.A přesto ještě neumí žít jinak.To může vytvářet obrovský pocit bezmoci.Protože starý způsob života již nedává smysl.A nový ještě není dostatečně pevný.Právě zde je důležité nezaměňovat pomalost za selhání.Ne každé poznání se dokáže okamžitě proměnit v čin.Některé věci potřebují čas. Potřebují zkušenost.Potřebují mnoho malých kroků.Neutekla jsi.Nezavřela jsi oči.Neřekla jsi, že problém neexistuje.Díváš se na něj.A to je více, než si možná uvědomuješ.Někdy totiž skutečná proměna nezačíná tím, že všechno změníme.Začíná tím, že přestaneme popírat to, co je.A právě v tom vidím hodnotu tvého sdílení.Nevidím zde člověka bez naděje.Vidím člověka na cestě.Člověka, který se učí být k sobě pravdivý.A děkuji i za to, že jsi ukázala, jak může obyčejné zamyšlení nad tématem domýšlivosti otevřít dveře k hlubšímu poznání sebe sama.

Podpora bez ztráty sebe sama

A ještě jednu věc považuji za důležitou.Převzít svůj život do vlastních rukou neznamená, že na všechno musíme být sami.Neznamená to odmítat pomoc.Neznamená to odmítat podporu.Neznamená to odmítat lidi, kteří nám přejí dobro.Skutečná samostatnost nevzniká tím, že se od všech odstřihneme.Vzniká tím, že se naučíme stát sami v sobě i ve chvíli, kdy máme kolem sebe podporu.Někdy máme vedle sebe přátele.Někdy rodinu.Někdy partnera.Někdy člověka, který nám věří více, než si dokážeme věřit sami.To vše může být velkým darem.Problém nevzniká přítomností podpory.Problém vzniká ve chvíli, kdy si začneme myslet, že bez této podpory nemůžeme existovat.Právě tehdy ztrácíme sami sebe.Proto je důležité přijímat pomoc, ale neztrácet svůj střed.Přijímat podporu, ale nepředávat druhému svůj život.Přijímat lásku, ale neopouštět sebe sama.Člověk může být milován.Může být podporován. Může mít vedle sebe kvalitního partnera nebo průvodce.A přesto může zůstávat pevně ukotvený ve svém vlastním životě.Právě o tuto rovnováhu jde.Ne o samotu.Ne o závislost.Ale o schopnost přijímat dobro a současně zůstávat sám sebou.To je podle mého názoru jedna z nejcennějších dovedností, kterou si člověk může během života osvojit.

Obrácení zpět do života

Možná nastal čas obrátit část své pozornosti od problému zpět k životu.Ne proto, že by domýšlivost nebyla důležitá.Ne proto, že by bylo vše vyřešeno.Ale proto, že člověk nemůže celý svůj život strávit pozorováním své bolesti.Někdy je potřeba začít znovu žít.I když ještě nemáme všechny odpovědi.I když ještě nejsme tam, kde bychom chtěli být.I když v nás stále existuje strach.Život totiž nečeká na naši dokonalost.Život probíhá právě teď.Možná není potřeba vyřešit celý svůj život.Možná stačí udělat jeden malý krok směrem k němu.Jít na procházku.Vypít čaj na slunci.Zasadit květinu.Potkat se s lidmi.Něco vytvořit.Něco se naučit.Udělat něco, co vnáší do života více života.Někdy totiž uzdravení nepřichází pouze skrze pochopení. Někdy přichází skrze zkušenost.Skrze malé okamžiky, ve kterých člověk znovu objevuje, že život není jen problém, který je potřeba vyřešit.Je to prostor, který je potřeba žít.Proto bych si přál, aby ses vedle poznávání sebe sama nezapomínala vracet i k obyčejným věcem.K věcem, které tě spojují se životem.Ne proto, aby ses rozptylovala.Ale proto, aby ses znovu nadechla.Protože právě život bývá často tím místem, kde se proměna postupně stává skutečností.

Strach z budoucnosti, uzdravování a důvěra v život

Jedním z nejsilnějších témat, které člověka dokáže dlouhodobě svazovat, je strach z budoucnosti.Strach z toho, co bude.Strach z toho, zda to zvládnu.Strach z toho, zda nepřijdu o to, co je pro mě důležité.Strach z toho, zda budu dost silná.Právě strach bývá často půdou, na které vyrůstá domýšlivost.Mysl se snaží získat jistotu.Začne vytvářet příběhy.Představy.Obavy.Scénáře.Snaží se dopředu vyřešit něco, co se ještě nestalo.Jenže čím více člověk žije ve svých představách o budoucnosti, tím méně prostoru zůstává pro skutečný život.A právě zde vzniká začarovaný kruh.Strach vytváří domněnky.Domněnky vytváří napětí.Napětí vytváří další strach.A člověk se postupně vzdaluje přítomnému okamžiku.Proto je důležité si připomínat jednu jednoduchou věc. Budoucnost se nežije zítra.Budoucnost se vytváří dnes.Právě teď.V tomto kroku.V tomto rozhodnutí.V tomto dni.Nemusíš znát celý svůj příběh.Nemusíš vědět, jak bude vypadat za rok.Nemusíš mít všechny odpovědi.Stačí být ochotná udělat další poctivý krok.A potom další.A potom další.Zároveň je důležité být k sobě laskavá.Některá zranění nevznikla za týden.Některé vzorce nevznikly za měsíc.A proto se ani nemusí změnit během několika dnů.Pokud se v tvém životě objevovala závislost na druhých lidech, hledání jistoty venku nebo domýšlivost vytvářející vlastní příběhy, není důvod se za to trestat.Je důvod tomu porozumět.A postupně se uzdravovat.Krok za krokem.Den za dnem.Život není závod.Není to zkouška dokonalosti.Je to cesta.A na této cestě máš právo učit se.Máš právo chybovat.Máš právo růst.Máš právo objevovat sama sebe.A máš právo postupně nacházet větší klid, větší stabilitu a větší důvěru v život.Věřím, že vše potřebné už v sobě neseš.Možná to zatím nevidíš celé.Možná tomu zatím nevěříš.Ale nemusíš být hotová, abys mohla jít dál.Stačí pokračovat.S trpělivostí.S odvahou.A s důvěrou, že i malé kroky mají svou sílu.Protože skutečné uzdravení často nepřichází najednou.Přichází postupně.Stejně přirozeně, jako se po dlouhé zimě vrací jaro.

Postupné převzetí vlastního života

Jednou z největších změn, kterou může člověk během života udělat, není změna okolností.Je to změna vztahu k sobě samému.Někdy se člověk ocitne v situaci, kdy ztratí důvěru ve své schopnosti, ve svůj úsudek nebo ve svou vlastní sílu.Pak je přirozené, že hledá oporu venku.Hledá pomoc.Hledá vedení.Hledá někoho, o koho by se mohl na čas opřít.Na tom není nic špatného.Problém vzniká až tehdy, když se dočasná opora stane trvalou náhradou vlastního života.Skutečným cílem podpory totiž není vytvořit závislost.Skutečným cílem podpory je pomoci člověku znovu objevit vlastní sílu.Představme si ženu, která přišla do azylového domu.Na začátku potřebuje pomoc.Potřebuje bezpečí.Potřebuje čas.Potřebuje podporu.Potřebuje prostor nadechnout se po těžkém období.To je v pořádku.Nikdo po ní nemůže chtít, aby hned první den běžela maraton. Ale pokud je podpora zdravá, vede postupně k něčemu dalšímu.K malým krokům.K novým zkušenostem.K větší důvěře v sebe samu.K větší samostatnosti.K větší odpovědnosti za svůj vlastní život.Postupně si začíná uvědomovat:"Možná jsem silnější, než jsem si myslela.""Možná zvládnu více, než jsem si dokázala představit.""Možná nemusím celý život čekat, až mě někdo zachrání."A právě zde začíná skutečná proměna.Ne ve chvíli, kdy zmizí všechny problémy.Ale ve chvíli, kdy člověk začne znovu objevovat svou vlastní schopnost žít.Převzít odpovědnost za svůj život neznamená být na všechno sám.Neznamená odmítat pomoc.Neznamená odmítat lásku.Neznamená odmítat podporu.Znamená to postupně poznávat, že i s podporou druhých mohu stát na vlastních nohách.Že mohu přijímat pomoc a přitom neztratit sama sebe.Že mohu být milována a přitom zůstávat svobodná.Že mohu být podporována a přitom nést svůj vlastní život.Právě zde vzniká zdravý postoj.Postoj člověka, který již není obětí okolností.Ale ani nemusí bojovat se světem.Postoj člověka, který se postupně stává tvůrcem svého života.A právě tento proces přeji každému.Ne dokonalost.Ne bezchybnost.Ale odvahu udělat další krok.A potom další.A potom další.Protože právě tak se krok za krokem rodí nový život.

Důvěra v vlastní cestu

A ještě jednu věc bych si přál připomenout.Někdy se člověk dívá na to, jak daleko má ještě před sebou.Kolik témat ještě nevyřešil.Kolik chyb ještě dělá.Kolikrát znovu spadl do starého vzorce.A přitom zapomíná podívat se za sebe.Zapomíná vidět, jak dlouhou cestu už ušel.Kolik věcí už pochopil.Kolik situací už zvládl.Kolikrát se zvedl poté, co si myslel, že to nezvládne.Možná nejsi tam, kde by sis přála být.Ale zároveň už nejsi tam, kde jsi byla dříve.A to je důležité vidět.Skutečný růst nebývá skok.Bývá to cesta.Někdy pomalá.Někdy klikatá.Někdy plná pochybností.Ale přesto je to cesta vpřed.Proto si přeji, abys vedle svých nedostatků dokázala vidět i svůj pokrok. Vedle svých strachů i svou odvahu.Vedle svých pádů i své návraty.A vedle toho, co se ještě učíš, i to, co už ses naučila.Protože právě odtud vzniká zdravá důvěra v sebe sama.Ne z dokonalosti.Ale z poznání, že i přes všechny překážky jdeš dál.

Obrácení se k sobě a návrat do života

Během života se někdy dostaneme do období, kdy začneme více žít ve své mysli než ve skutečném životě.Přemýšlíme. Analyzujeme. Domýšlíme si. Hledáme odpovědi.Na tom není nic špatného.Problém vzniká ve chvíli, kdy se z přemýšlení stane náhrada života.Kdy místo života začneme žít své představy o životě.Kdy místo vztahu k sobě vytváříme vztah ke svým představám.Právě zde často vzniká mnoho vnitřního napětí.Strach z budoucnosti.
Závislost na druhých lidech.
Potřeba kontroly.
Domýšlivost.
Paličatost.
Nekonečné hledání odpovědí.Protože skutečné řešení často neleží v další myšlence.Leží v návratu k sobě.
V návratu do života.Ne do dokonalosti.
Ne do role někoho lepšího.Ale do skutečného života, který probíhá právě teď.Možná nepotřebujeme další teorii.Možná potřebujeme více žít.Více chodit na procházky.
Více tvořit.
Více pečovat o svéVíce budovat vztahy.
Více se smát.
Více odpočívat.Právě zde se často začínají rozpouštět věci, které jsme se dlouho snažili vyřešit pouze myslí.Ne silou.
Ne tlakem.
Ne bojem.Ale samotným životem.Součástí návratu k sobě je i postupné převzetí odpovědnosti za svůj život.Ne proto, že bychom museli být na všechno sami.Ale proto, že náš život nemůže žít nikdo jiný za nás.Můžeme přijímat pomoc.
Můžeme přijímat podporu.
Můžeme přijímat lásku.Ale postupně je třeba znovu objevovat vlastní sílu.Vlastní schopnosti.
Vlastní důvěru.
Vlastní cestu.Někdy je tento proces pomalý.
Někdy trvá roky.
Někdy se člověk vrací ke stejným tématům znovu a znovu.To však neznamená selhání.To je život.Důležité není být dokonalý.Důležité je pokračovat.Krok za krokem.
Den za dnem.  

S větší pravdivostí vůči sobě.
S větší laskavostí k sobě.
A s větší důvěrou v život.Možná právě zde vzniká skutečný klid.Ne ve chvíli, kdy máme všechny odpovědi.Ale ve chvíli, kdy se přestaneme ztrácet ve svých představách a znovu se vrátíme k tomu nejdůležitějšímu.K sobě.
K životu.
A k dalšímu kroku, který je právě před námi. 

Stojím vůbec o sebe?

Možná jedna z nejdůležitějších otázek v životě není:"Kdo jsem?"Ani:"Kam směřuji?"Ani:"Co mám udělat?"Možná je ještě hlubší.Možná zní:"Stojím vůbec o sebe?"Na první pohled se může zdát zvláštní.Většina lidí by okamžitě odpověděla:"Samozřejmě že ano."Jenže život někdy ukazuje něco jiného.Kolikrát člověk stojí za druhými lidmi více než sám za sebou?Kolikrát bojuje za vztahy, ale ne za svůj vlastní život?Kolikrát chrání druhé, ale nechrání své vlastní hranice?Kolikrát věří druhým více než sobě?Kolikrát pečuje o všechny kolem, ale zapomíná pečovat o sebe?Právě zde se někdy začíná ztrácet spojení se sebou samým.Člověk hledá oporu. Hledá jistotu.Hledá bezpečí.A protože je nenachází uvnitř sebe, začne je hledat venku.V druhých lidech.Ve vztazích.V představách.V budoucnosti.V různých příbězích o tom, jak by měl život vypadat.A právě zde často vzniká závislost.Ne proto, že by člověk byl slabý.Ale proto, že přestal věřit, že jeho vlastní život stojí za to.Že jeho vlastní hlas má hodnotu.Že jeho vlastní cesta má smysl.A možná právě zde začíná skutečné uzdravování.Ne ve chvíli, kdy se staneme dokonalými.Ale ve chvíli, kdy si začneme znovu připomínat:"Můj život má hodnotu.""Záleží mi na sobě.""Stojím o sebe."Když člověk začne stát o sebe, začne se něco měnit.Začne více pečovat o svůj život.Začne více chránit své hranice.Začne dělat rozhodnutí, která mu prospívají.Začne méně utíkat.Začne více žít.A postupně se vrací k sobě.Možná právě zde začíná skutečná svoboda.Ne ve chvíli, kdy nás někdo zachrání.Ale ve chvíli, kdy se rozhodneme být na své vlastní straně.A možná právě tehdy zjistíme, že jsme hledali velmi daleko něco, co na nás celou dobu čekalo uvnitř nás.Obyčejné, tiché a přesto nesmírně důležité poznání:Stojím o sebe.A můj život stojí za to žít.

Dovolit si život

V poslední době jsme společně otevřeli mnoho témat.Mluvili jsme o domýšlivosti.
O závislosti.
O strachu.
O odpovědnosti.
O návratu k sobě.
O uzdravování.Přesto si myslím, že existuje ještě jedna důležitá věc, na kterou lidé často zapomínají.Někdy se totiž člověk natolik soustředí na své problémy, své rány, své hledání a svůj rozvoj, až zapomene žít.Začne neustále něco řešit.
Začne neustále něco opravovat.
Začne neustále hledat další odpověď.Jenže život není pouze něco, co máme opravit.Život je také něco, co máme prožít.Někdy není potřeba vše pochopit.
Někdy není potřeba vše analyzovat.
Někdy není potřeba vše změnit.Někdy si člověk může dovolit prostě být.Dovolit si obyčejný den.
Dovolit si radost.
Dovolit si odpočinek.
Dovolit si smích.
Dovolit si blízkost.
Dovolit si vztah.
Dovolit si podporu.
Dovolit si život takový, jaký právě je.Mnoho lidí si říká: Až budu uzdravený, začnu žít.Až vyřeším své problémy, začnu žít.Až budu silnější, začnu žít.Jenže život mezitím běží.A možná právě během života se uzdravujeme.Možná právě během vztahů rosteme.Možná právě během obyčejných dnů nacházíme sami sebe.Není nutné čekat na dokonalý okamžik.Není nutné čekat na dokonalého člověka.Není nutné čekat na dokonalou verzi sebe sama.Někdy si stačí dovolit být tam, kde právě jsme.S tím, co máme.S tím, co cítíme.S tím, co prožíváme.A možná právě tehdy přichází zvláštní klid.Klid, který nevzniká z dokonalosti.Klid, který nevzniká z kontroly.Ale z poznání, že si můžeme dovolit žít.Ne až jednou.Ne až budeme hotoví.Ale právě teď.Protože někdy je tím největším krokem vpřed přestat se neustále opravovat a začít si dovolovat život.A možná právě tam začíná skutečná svoboda.Někdy není potřeba život vyřešit.Někdy je potřeba si ho dovolit.

Život ve vlastních rukou

A ještě jednu věc bych ti rád připomněl. Možná si to zatím neuvědomuješ úplně naplno, ale tvůj život už dnes leží ve tvých rukou více, než si myslíš. Ne až někdy v budoucnu. Ne až budeš silnější. Ne až budeš mít všechny odpovědi. Právě teď. Možná tomu zatím ještě zcela nevěříš. Možná se občas vrací staré obavy, staré vzorce nebo staré pochybnosti. To je v pořádku. Není potřeba s nimi bojovat. Je potřeba je postupně prožít, pochopit a nechat za sebou zkušeností vlastního života. Právě proto není cílem vše dokonale pochopit. Cílem je začít více žít. Více důvěřovat svým zkušenostem. Více si všímat toho, co zvládáš. Více oceňovat kroky, které již děláš. A postupně objevovat, že síla, kterou jsi tak dlouho hledala, nebyla mimo tebe, ale v tobě samotné. Nikam nemusíš spěchat. Život není závod.Je to cesta. A každá cesta potřebuje svůj čas. Pokud někdy budeš potřebovat radu, sdílení, podporu nebo jen pohled z jiné strany, dveře komunity i blogu zůstávají otevřené. Neboj se zeptat. Neboj se sdílet. Neboj se hledat odpovědi. Ne proto, aby někdo žil tvůj život za tebe. Ale proto, aby ti podpora pomohla lépe objevit vlastní cestu. Věřím, že ji dokážeš postupně najít. Krok za krokem. A vlastním životem ji také potvrdit.

Kdyby cokoliv neboj se napsat do blogu drahá ju :)