Pokora, rovnováha a zdravý prostor komunity

Od samotného založení této komunity a tohoto blogu jsem měl jednu trvalou vůli: v pokoře vytvářet prostor pro přijetí, sebereflexi, rovnováhu a přirozený vývoj lidí i celé komunity.

A tento záměr se nemění.

Nechci, aby komunita byla místem, kde si každý pouze potvrzuje to, čemu už věří. Chci, aby byla prostorem, kde můžeme růst, přehodnocovat své představy, opouštět staré struktury a postupně se učit vnímat skutečnosti takové, jaké skutečně jsou.

Protože skutečnost bývá často úplně jiná, než si ji člověk představuje.

A právě poznávání této skutečnosti je proces.

Je to dlouhý proces.
Někdy namáhavý.
Někdy velmi nepříjemný.

Ale právě tím člověk roste.

Vývoj není jen cesta vzhůru

Někdy mám z některých dotazů pocit, že se duchovní vývoj automaticky chápe jako cesta stále výš.

Čím vyšší téma, tím větší duchovní úroveň.

Čím složitější dimenze, tím větší poznání.

Čím vzdálenější duchovní struktury člověk popisuje, tím dál podle něj musí být.

Takto to ale nevnímám.

Vývoj není soutěž o to, kdo se dostane nejvýš.

A už vůbec neznamená, že když člověk dokáže mluvit o velmi vysokých duchovních tématech, automaticky je také žije.

Může se stát, že člověk velmi intenzivně hledá odpovědi ve vysokých duchovních strukturách, zatímco jeho vlastní reálný život zůstává v nerovnováze.

A právě tady je podle mě potřeba zastavit.

Nejprve žít svůj vlastní život

Pokud člověk není spokojený ve svém životě, trpí, strádá, nemá zdravé vztahy, nemá vnitřní stabilitu, neumí vytvořit vlastní harmonii nebo se nedokáže dobře postarat o svůj každodenní život, nemusí být řešením hledat odpověď ještě výš.

Možná je odpověď právě tady dole.

V těle.

V životě.

Ve vztazích.

V práci.

V rodině.

V odpovědnosti.

V každodennosti.

V tom, jak člověk zachází sám se sebou.

A právě proto je zde Zahrada.

Zahrada není méně duchovní prostor jen proto, že se zabývá obyčejným životem.

Naopak.

Je to prostor, kde se poznání může skutečně žít.

Protože vytvořit si vlastní harmonii, zdravé vztahy, spokojenost, hojnost, bezpečí a dobrý vztah k vlastnímu životu není něco, co lze jednoduše nahradit nějakým vysokým duchovním poznáním.

To nejde obejít.

Být na cestě není totéž jako být v cíli

Člověk může mít obrovské množství duchovních zkušeností a přitom být stále v procesu svého vlastního vývoje.

A je to v pořádku.

Není na tom nic špatného.

Problém vzniká až ve chvíli, kdy si člověk začne myslet, že samotné duchovní vnímání znamená, že už je hotový.

Že už ví.

Že už rozumí všemu.

Že už má odpovědi.

A že jeho vlastní pohled musí být proto správný.

Právě zde se může velmi nenápadně objevit egoismus.

Ne nutně jako zlý úmysl.

Často právě z nevědomosti.

Člověk je něčím silně zaujatý, něco intenzivně vnímá, má pocit napojení a začne své vnímání považovat za definitivní skutečnost.

A potom ji začne protlačovat.

Do sebe.

Do ostatních.

Do komunity.

A někdy i do mě.

Proto jsem v minulosti mluvil o rovnováze

Když jsem některé členy komunity upozorňoval, aby se nejprve vrátili do rovnováhy sami se sebou, nebyla to kritika jejich duchovního vnímání.

Bylo to upozornění na pořadí věcí.

Nejdříve se člověk potřebuje opřít o svůj vlastní život.

Potřebuje být alespoň nějakým způsobem v souladu se svou současnou inkarnací, se svým tělem, se svou realitou a se svými vztahy.

A potom může postupně otevírat další vrstvy.

Není potřeba se do nich tlačit.

Není potřeba si dokazovat, že tam patříme.

Není potřeba přesvědčovat ostatní, že právě my už víme, jak to všechno je.

Pokora znamená připustit: možná ještě nevím.

A to není slabost.

To je velmi silná pozice.

Některá témata mají svůj čas

Rozsah témat, která můžeme v rámci tohoto prostoru otevírat, je podle mého vnímání značný.

Rád odpovím na otázky, které přicházejí.

Rád vysvětlím to, co sám vnímám.

Rád zpracovávám i velmi hluboká témata.

Ale zároveň je potřeba rozlišovat mezi:

"Můžeme o tom mluvit."

a

"Je dobré tím právě teď žít."

To jsou dvě různé věci.

Některá témata jsou natolik rozsáhlá, že jejich skutečná integrace může vyžadovat velmi dlouhý čas.

Klidně roky.

A když se takové téma otevře příliš prudce nebo v nevhodném okamžiku, nemusí přinést osvobození.

Může přinést zmatek.

Rozhození.

Nejistotu.

A následně může být rozhozený nejen samotný člověk, ale také prostor celé komunity.

Komunita není prostor pro protlačování vlastního "spiritu"

Chci proto říct jednu věc velmi otevřeně, ale bez zlého úmyslu.

Komunita není určena k tomu, aby si jednotlivec přes komunitu nebo přes mě protlačil svou představu o tom, jaký má být jeho duchovní vývoj.

Není určena k tomu, aby člověk přinesl svůj vlastní neúspěch, nespokojenost nebo nerovnováhu a pokusil se je vyřešit tím, že přeskočí do nějaké vyšší duchovní struktury.

Pokud člověk není v pořádku ve svém reálném životě, samotné přesvědčení, že je velmi vysoko ve spirituální oblasti, tento problém nevyřeší.

A může jej naopak zakrýt.

Proto bych některým lidem doporučil opravdu jednoduchou věc:

Zpomalit.

Vrátit se k sobě.

Podívat se na svůj život.

Na své vztahy.

Na své tělo.

Na svou práci.

Na své štěstí.

Na svou odpovědnost.

Na to, jak skutečně žijí.

A teprve potom řešit další vrstvy.

Neznamená to, že odpovědi nejsou

Odpovědi jsou.

A já jsem připraven je dál zpracovávat a vysvětlovat, protože jsem slíbil trvalou podporu prostřednictvím blogu a komunity.

Nikdo se nemusí bát zeptat.

Nikdo nemusí mít pocit, že jeho otázka je špatná.

Ale prosím o způsob, jakým jsou otázky pokládány.

Pokud je otázka položena v úctě, pokoře a s otevřeností:

"Tomuto nerozumím. Jak to vnímáš? Můžeš mi to vysvětlit?"

je v tom prostor pro skutečný dialog.

Jiná situace nastává, když otázka ve skutečnosti znamená:

"Já už vím, jak to je, a potřebuji, abys moje poznání potvrdil."

Tam už nejde tolik o poznávání.

Tam se může jednat o potřebu prosadit vlastní představu.

A právě tomu bychom se měli společně vyhnout.

Pokora není ponížení

Pokora neznamená, že člověk nemá vědět.

Neznamená, že nemá mít vlastní zkušenost.

Neznamená, že nemá říct, co vnímá.

Pokora znamená:

"Toto je moje zkušenost. Toto je moje poznání. Ale stále respektuji prostor druhého člověka a připouštím, že mohu něco ještě poznávat."

To je podle mě zdravý základ.

Pokora k sobě.

Pokora k ostatním.

Pokora ke komunitě.

A také pokora ke skutečnosti, která je mnohem větší, než dokáže obsáhnout naše současné chápání.

Zahrada je zde právě proto

A právě proto je hlavním praktickým prostorem našeho projektu Zahrada.

Podpora lidí.

Reálný život.

Přirozený růst.

Integrace.

Vztahy.

Stabilita.

Radost.

A postupný vývoj každé bytosti tak, jak potřebuje.

Nemusíme všichni řešit stejná témata.

Nemusíme všichni jít stejnou rychlostí.

Nemusíme všichni otevírat stejné dimenze.

Někdo potřebuje řešit vztah.

Jiný zdraví a každodenní život.

Další práci.

Jiný vlastní sebevědomí.

A někdo je připraven otevírat velmi hluboká duchovní témata.

Všechno má své místo.

A právě tím vzniká zdravá komunita.

Prosím tedy o zachování harmonie

Chtěl bych proto požádat všechny členy komunity, aby při pokládání velmi vysokých duchovních témat mysleli nejen na sebe, ale také na prostor, ve kterém se pohybujeme.

Na ostatní lidi.

Na jejich citlivost.

Na jejich současný stav.

Na mě.

A na celkovou harmonii komunity.

Pokud se otevře velmi náročné téma, může nějakou dobu trvat, než se vysvětlí, pochopí a integruje.

Někdy může trvat i měsíce, než si komunita nový obsah skutečně sedne.

A mezitím potřebují ostatní lidé dál žít svůj normální, klidný život.

Ne každý přišel do komunity proto, aby řešil nejvyšší duchovní struktury.

Někteří lidé prostě chtějí žít lépe, být spokojení, najít rovnováhu a mít bezpečný prostor.

A i to je naprosto legitimní.

Pojďme tedy volit širší pohled

Neomezujme komunitu pouze na vysokou spiritualitu.

Pojďme se dívat na člověka jako na celek.

Na jeho život.

Na jeho tělo.

Na jeho srdce.

Na jeho vztahy.

Na jeho vědomí.

Na jeho každodennost.

Na jeho radost.

Na jeho odpovědnost.

A samozřejmě také na jeho duchovní vývoj.

Všechno patří dohromady.

Protože skutečný vývoj člověka podle mého není v tom, že uteče ze svého života někam nahoru.

Je v tom, že dokáže stále více žít to, co poznává.

A vytvořit si z toho vlastní harmonii.

Na závěr

Neříkám toto jako kritiku konkrétních lidí.

Říkám to jako vysvětlení a nastavení prostoru, aby si někteří z nás mohli uvědomit, kde právě stojí.

Někdy je největším duchovním krokem právě to, že člověk přestane dokazovat, jak daleko už je.

A jednoduše začne dobře žít.

Pokorně.

Odpovědně.

Vztahově.

Sám se sebou.

Se svou realitou.

A s ostatními lidmi.

Protože být otevřený duchovnímu vnímání ještě neznamená mít všechno zpracované.

A naopak – přiznat si, že něco ještě neumím, může být začátkem skutečného růstu.

Tak pojďme prosím společně udržovat komunitu jako místo, kde se dá ptát, poznávat, růst, integrovat a žít.

Bez protlačování.

Bez soutěžení.

Bez potřeby být nejvýš.

S úctou.

S pokorou.

A především v rovnováze.

Zahrada je tu pro život.
Univerzita vědomí je tu pro růst.
A komunita je tu pro člověka.

Přeji nám všem, abychom se znovu krásně zharmonizovali, našli své místo a dokázali společně vytvářet prostor, ve kterém bude lidem dobře.

Piánko. 🌿