Po čtení článků prvních dnů července,
jsem pocítila zmatek a paniku, ale najednou něco ve mně mi řeklo: to už přece znáš. Před 44 roky , jsem nastoupila na vysokou školu / myslela jsem tehdy, že jednu z nejtěžších/ a první dny byly pro mne tak těžké, že jsem to chtěla vzdát , vůbec nic jsem nechápala, vnímala jsem jen to, že tam asi nemám co dělat, ale dokázala jsem to a s odstupem času, jsem pochopila, že to vlastně byly ty nejdůležitější stavební kameny, bez kterých se moje škola studovat nedala. A teď se mi děje totéž, jen se mi moc ulevilo a jsem šťastná a jako vždy pláču, protože už vím, že jsem složila zkoušku a byla jsem teprve teď přijata na tu nejtěžší a nejdůležitější školu: Školu Života a já taky už vím, že jsem si ji vybrala sama a studuji ji pro sebe, ne pro rodiče nebo uznání . Přeji nám všem krásná studia. Děkuji Honzo
Ahoj, děkuji za tvoji zprávu. To, co popisuješ, mi dává velký smysl. Někdy člověk vstoupí do něčeho nového a první, co přijde, je zmatek, nejistota nebo pocit, že tomu vůbec nerozumí. Až později začne vidět souvislosti, které na začátku nebyly vidět. Moc se mi líbí tvoje přirovnání ke škole. Často právě ty nejtěžší začátky bývají základem všeho dalšího. A když člověk vydrží, najednou zjistí, že to, co ho děsilo, se stalo součástí jeho cesty. Nejvíc mě těší, že sis v tom našla vlastní pochopení. To je vždy mnohem cennější než jakákoliv cizí odpověď. Děkuji ti za upřímnost, otevřenost a sdílení tvé zkušenosti. Takové zprávy mi připomínají, že i když je cesta někdy náročná, má smysl. Přeji ti, ať tě studium na Škole života dál obohacuje, přináší nové objevy a hlavně radost z vlastní cesty.
Honza 🌱