Když byl Bruce Lee v Malchutu a působil zde mezi lidmi, často se  dostával do situací, kdy se s ním druzí chtěli poměřovat.

Vyzývali ho k zápasům.

Chtěli si na něm ověřit vlastní představu o tom, jaký skutečně je a o sobě samých.

Někdy proto, že měli problém s tím, že je dobrý. Jindy proto, že byl Asiat a nebyl v jejich prostředí jednoduše přijat.

A když potom v těchto střetech jeden za druhým prohrávali, někteří postupně připustili, že jejich představa nebyla správná.

Najednou zjistili, že člověka, kterého chtěli porazit nebo zpochybnit, vlastně vůbec neznali.

A právě tím se jejich domýšlivost mohla rozpustit.

Ne tím, že by je Bruce Lee ponižoval.

Ale tím, že realita sama ukázala, jaká je skutečnost.

A teprve potom mohlo přijít přijetí, pokora a skutečné učení.

Něco podobného jsem zažil také

Podobný princip jsem ve svém životě zažil i já.

Cítil jsem, že jsem nebyl přijat.

A postupně mě velmi vyčerpávalo, když si o mě lidé prostřednictvím různých střetů, pochybností a vlastních představ rozbíjeli své ego.

Nechtěl jsem už být člověkem, o kterého si budou ostatní neustále dokazovat svou vlastní pravdu.

Proto jsem odstoupil.

Moji přátelé mě přijali k sobě se slovy, která pro mě byla velmi důležitá:

"Lidé si tě nevážili."

A já jsem pochopil, že právě toto se skutečně stalo.

Nemusím už pokračovat v boji o to, aby mě někdo přijal.

Nemusím nikoho přesvědčovat.

Nemusím se nikomu dokazovat.

Pobývám mezi svými

Dnes tedy pobývám mezi svými.

Ve své dimenzi.

V prostoru, kde je přijetí, podpora a spolupráce.

A právě z této podpory mých přátel a spřátelených dimenzí postupně vznikal projekt Zahrada a Univerzita vědomí.

Utvářel se mnoho let.

A určitým způsobem vznikl také jako náhrada za mou přímou přítomnost.

Proto vznikl blog.

Proto vznikla komunita.

Proto vznikla Zahrada.

A proto je zde prostor pro všechny, kteří už nechtějí soupeřit.

Zahrada není zápas

Zahrada není místo, kde si člověk musí na někom jiném dokazovat svou hodnotu.

Není potřeba se zde se mnou utkávat.

Není potřeba si o mě rozbíjet vlastní ego.

Není potřeba dokazovat, že člověk ví všechno lépe.

Zahrada je pro lidi, kteří jsou schopni přijímat.

Přijímat člověka.

Přijímat sami sebe.

Přijímat život.

Přijímat poučení.

A pokud někdo věří v Boha, potom také přijímat Boha bez potřeby všechno násilně uchopit, vysvětlit a vlastnit.

Bez dramatu.

Bez neustálého zápasu.

Bez potřeby někoho porazit.

Ovoce ukáže skutečnost

Člověk může o sobě říkat cokoli.

Může tvrdit, že má vysoké vědomí.

Může tvrdit, že je hluboce duchovní.

Může tvrdit, že rozumí.

Ale já stále používám jednoduchý princip:

Strom poznáte podle ovoce.

Podle toho, co člověk skutečně žije.

Jak se chová.

Jak reaguje.

Co vytváří kolem sebe.

Jestli přináší klid, nebo neustálý konflikt.

Jestli roste, nebo se stále více rozpadá.

Jestli přijímá, nebo bojuje.

Jestli se uzdravuje, nebo svou bolest přenáší na ostatní.

Tohle podle mě nakonec ukáže mnohem víc než všechna slova.

Kdo nechce přijímat, nemusí zůstávat

Komunita má své hranice.

A Zahrada také.

Ti, kteří nechtějí přijímat, nechtějí respektovat prostor ostatních a chtějí neustále soupeřit, nemusí být součástí tohoto prostoru.

Nemám potřebu nikoho nutit.

Každý má svobodnou volbu.

Kdo chce odejít, může odejít.

Kdo nechce vstoupit, nemusí vstupovat.

A kdo potřebuje nejprve projít vlastním procesem, může tak učinit svým tempem.

Pokud člověk během svého vlastního "rozbití ega" nakonec najde pokoru, úctu a schopnost přijímat, potom je samozřejmě vítán.

Zahrada není jen práce a dřina

Od začátku jsem říkal, že Zahrada není pouze o práci na sobě.

Není to nekonečný projekt opravování člověka.

Je to také realita sdílení.

Prostor pro lidi, kteří už mají některé věci zpracované a chtějí jednoduše žít.

Vytvářet zdravé vztahy.

Být spolu.

Smát se.

Tvořit.

Odpočívat.

Žít svůj život.

A samozřejmě i pro ty, kteří ještě něco potřebují zpracovat.

Každý má svou vlastní zahradu.

Na ní může pracovat tak, jak potřebuje.

Každý si svou zahradu vytváří sám

A to je pro mě zásadní.

Co člověk na své zahradě dělá, je jeho věc.

Může bojovat.

Může se hádat.

Může všechno zpochybňovat.

Může se učit.

Může přijímat.

Může se uzdravovat.

Může růst.

Jeho volba není moje odpovědnost.

Já už stojím trochu bokem od toho neustálého zápasu o přijetí.

Nemám potřebu se do něj vracet.

Já zůstávám mezi svými

Zůstávám tedy mezi svými.

V podpoře.

V prostoru, kde můžeme společně tvořit něco, co má pro nás smysl.

A spolu s přáteli podporujeme to, co je v souladu s projekty Komunita, Zahrada a Univerzita vědomí.

Nechci nikoho porážet.

Nechci nikoho přesvědčovat.

Nechci nikoho nutit.

Chci vytvářet prostor pro ty, kteří chtějí přijímat, poznávat, růst, uzdravovat se a žít.

A pokud někdo potřebuje ještě bojovat, může si svůj zápas odžít na své vlastní cestě.

To už není moje věc.

Já už jsem si vybral jiný prostor.

Prostor přijetí.
Prostor podpory.
Prostor sdílení.
Prostor života.

A právě takovou Zahradu chci dál společně vytvářet. 🌿

Piánko.

Má vás rád a přeji vše dobré:)

Zahrada není jen Tiferet

V předchozím článku a také v obrázku jsem použil pojem "stiferetování Zahrady". Je ale důležité tuto myšlenku správně pochopit, aby nevznikl dojem, že Zahrada nebo Univerzita vědomí jsou určeny pouze pro bytosti a lidi spojené s Tiferetem.

Tak tomu není.

Tiferet je pro mě hlavní dimenzí, ve které pobývám a ze které tuto práci přirozeně vytvářím. Proto je také přirozené, že energie, způsob vnímání a základní principy projektu mají tiferetový charakter.

Jsem  Keter–Tiferet, přičemž mé hlavní zakotvení je v Keteru a moje působení směrem do stvoření probíhá přes Tiferet.

To ale neznamená, že bych chtěl všechno ostatní převádět do Tiferetu.

Právě naopak.

Každý může mít svou vlastní cestu

V Zahradě mohou být lidé, jejichž přirozené spojení vede jinam.

Někdo může rezonovat s Plejadami.

Jiný se Šambalou.

Další s Agartou.

A stejně tak mohou existovat další nesčetné dimenze a reality, které člověk vnímá jako svou vlastní přirozenou duchovní základnu.

A je to v pořádku.

Nemusí být všechno Tiferet.

Nemusí každý člověk vnímat svět stejným způsobem.

Nemusí každý přijímat stejný duchovní jazyk.

Rozdílnost není problém.

Právě schopnost respektovat tuto rozdílnost je podle mě jedním ze základních principů Univerzity vědomí.

Tiferet jako most, ne jako omezení

Tiferet v tomto pojetí nevnímám jako místo, které by mělo ostatní dimenze nahradit.

Spíše jako most a základnu, ze které se mohou jednotlivé reality vzájemně potkávat.

Pro člověka napojeného na Plejády může být Zahrada místem, kde se jeho plejadská realita může bezpečně projevit.

Pro člověka spojeného se Šambalou může být Zahrada prostorem, kde může pracovat jeho šambalová zkušenost.

Pro člověka spojeného s Agartou zase může do jeho Zahrady vstupovat jeho vlastní agartská realita.

A totéž platí pro další cesty.

Každý přináší něco jiného.

A právě tím se může celek obohacovat.

Zahrada je v Malchutu

Základním místem společného života je pro mě Malchut – Zahrada.

Tady se jednotlivé vlivy, dimenze, zkušenosti a bytosti mohou potkávat v konkrétním životě.

Tady se věci mají projevit.

Tady se mají žít.

Tady se mají vztahy vytvářet, uzdravovat a stabilizovat.

Tady se má člověk naučit svou vlastní realitu skutečně žít.

Proto je Zahrada současně velmi jednoduchá a velmi široká.

Je to místo, kde se vyšší dimenze mohou propojit s konkrétním životem.

Univerzita vědomí je pro všechny

A právě proto jsem Univerzitu vědomí nikdy nevytvářel jako prostor určený pouze pro jednu skupinu.

Jejím principem je poznávání.

Poznávání sebe sama.

Poznávání vlastní reality.

Poznávání různých úrovní vědomí.

A také respekt k tomu, že každý člověk může mít jinou cestu.

Pokud tedy někdo vnímá svou cestu přes Tiferet, má zde svůj prostor.

Pokud ji vnímá přes Plejády, má zde svůj prostor.

Pokud přes Šambalu, Agartu nebo jinou realitu, také zde má svůj prostor.

Není potřeba, aby se všichni stali stejnými.

Moje přirozenost je Tiferet

Já sám samozřejmě přináším především to, co je mi vlastní.

Jsem zakotven v Keteru a Tiferetu a proto je pro mě přirozené vytvářet právě tento typ vědomí, tento způsob propojení a tuto formu podpory.

Nemám ale potřebu tím ostatní omezovat.

Moje přirozenost nemusí být přirozeností všech.

A právě respekt k tomu je pro mě důležitější než snaha všechno sjednotit.

Celovesmírný záběr

Proto bych chtěl pojem "stiferetování Zahrady" chápan správně.

Není to:

"Zahrada je pouze pro Tiferet."

Je to spíše:

"Zahrada je vytvářena z Tiferetu jako hlavní základny, ale je otevřená celému spektru dimenzí a bytostí."

Tiferet je základní most.

Univerzita vědomí je prostor poznání.

Zahrada je prostor skutečného života.

A Malchut je místo, kde se to všechno může projevit.

Respekt je součástí celé myšlenky

Právě proto je pro mě důležité, aby se zde jednotlivé dimenze nemusely navzájem přesvědčovat, která z nich je "správná".

Nemusí.

Každá může přinášet svůj vlastní aspekt.

Každá může pracovat svým způsobem.

A pokud se dokážeme navzájem respektovat, může vzniknout něco mnohem většího než jeden uzavřený duchovní systém.

Prostor pro všechny.

Prostor pro různé cesty.

Pro různé bytosti.

Pro různé reality.

Pro různé úrovně poznání.

A především pro možnost, aby si každý člověk mohl najít svou vlastní Zahradu a v ní svůj vlastní způsob života, růstu, uzdravování a návratu k sobě.

Zahrada tedy není jen Tiferet.

Tiferet je můj hlavní most.
Univerzita vědomí je prostor poznání.
Zahrada je společná základna.
Malchut je prostor života.

A všechny ostatní dimenze v ní mohou mít své místo.

Právě v tom vidím skutečný smysl celého projektu:

nevytvořit jednu cestu pro všechny, ale vytvořit prostor, ve kterém může každý najít a bezpečně žít svou vlastní cestu. 🌿

Proč vznikla tato podpora

Celý tento projekt nevznikl náhodou.

Vznikl jako moje reakce na zkušenost s odmítnutím, neporozuměním a nepřijetím, které jsem v minulosti zažil. A vznikl také díky podpoře mých přátel a lidí z mého prostoru Tiferetu, kteří mi pomohli uvědomit si jednu zásadní věc:

Nemám potřebu dál bojovat o přijetí tam, kde přijímán nejsem.

Lidé proti mně vystupovali, odmítali mě a snažili se mou přítomnost různými způsoby potírat. Situace došla až k soudním jednáním. Právě v tomto období jsem díky podpoře přátel pochopil, že za tím nemusí být nutně něco, co musím dál řešit bojem. Může jít jednoduše o hluboké neporozumění, nedorozumění a nepřijetí.

A tehdy jsem se rozhodl ustoupit.

Ne jako poražený.

Ale proto, že jsem pochopil, že nemusím zůstávat v prostoru, kde se neustále bojuje o to, kdo má právo být přijat.

Z odmítnutí vznikla nová cesta

Z této zkušenosti postupně vznikla podpora, kterou dnes představuje Univerzita vědomí, Zahrada, blog a komunita.

Vytvořili jsme prostor pro lidi, kteří se mnou a s tímto způsobem práce rezonují.

Pro lidi, kteří chtějí přijímat.

Pro lidi, kteří chtějí růst.

Pro lidi, kteří chtějí hledat pravdu, pracovat na sobě, uzdravovat se a vytvářet zdravější život.

A také pro lidi, kteří mi důvěřovali a očekávali, že svou slíbenou podporu nějakým způsobem zachovám.

Tu podporu jsem zachoval.

Jen dnes vypadá jinak.

Nemusím být fyzicky přítomen u každého člověka.

Nemusím stát u každého jeho kroku.

Vytvořili jsme prostředí, ve kterém může člověk pracovat sám se sebou a zároveň má k dispozici podporu blogu, komunity, Zahrady, meditací a dalších částí projektu.

Odmítnutí respektuji

Chci říct ještě jednu věc úplně jasně.

Odmítnutí respektuji.

Pokud mě někdo nechce přijmout, je to jeho právo.

Pokud někdo nechce tento projekt, nemusí ho přijímat.

Pokud někdo nechce se mnou rezonovat, nemusí.

Nemám potřebu nikoho přesvědčovat.

Naopak jsem se této skutečnosti přizpůsobil a vytvořil jsem prostor, kde můžeme fungovat bez toho, abychom byli nuceni neustále vstupovat do stejného konfliktu.

A z mého pohledu se to podařilo velmi dobře.

Jsem s výsledkem spokojený.

Myslím si, že projekt je dnes kvalitní, propracovaný a především funkční pro lidi, kterým je určen.

Nechávám prostor budoucnosti

Zároveň si uvědomuji, že tato situace nemusí být krátkodobá.

Počítám s tím, že současné uspořádání může trvat řadu let, možná i desítky let.

A nemám s tím problém.

Nemám potřebu něco násilně urychlovat.

Nechávám na lidech, na komunitě a na celkovém vývoji, jak se bude situace postupně měnit.

Pokud se jednou všechno dostatečně uvolní, připraví a vytvoří se podmínky, ve kterých bude možné znovu více fungovat ve veřejném prostoru, nemám proti tomu žádnou námitku.

Ale do té doby to nepotřebuji.

Mám svůj prostor.

Mám své přátele.

Mám komunitu.

Mám Zahradu.

Mám Univerzitu vědomí.

A především mám možnost podporovat ty, kteří o tuto podporu skutečně stojí.

Tohle je moje odpověď

Takže když se někdo ptá, proč dnes existuje právě takovýto projekt a proč je postavený tímto způsobem, odpověď je poměrně jednoduchá:

Protože jsem přijal realitu, která nastala, a vytvořil jsem v ní řešení.

Nebudu už nikoho nutit, aby mě přijímal.

Nebudu bojovat s lidmi, kteří mě odmítají.

Nebudu se vracet do prostředí, ve kterém vzniká neustálý konflikt.

Místo toho jsem společně se svými přáteli vytvořil bezpečný prostor pro ty, kteří chtějí být součástí této cesty.

A to je pro mě dnes podstatné.

Ne boj.

Ne dokazování.

Ne přesvědčování.

Ale podpora, přijetí, prostor, růst a život.

Kdo s tím rezonuje, je vítán.

Kdo s tím nerezonuje, má plné právo jít svou vlastní cestou.

A obojí respektuji.

Svou slíbenou podporu lidem tím ale považuji za naplněnou.

A teď už můžeme jednoduše pokračovat.

Piánko. 🌿

V tuto chvíli považuji vše za uspořádané

V tuto chvíli považuji věci za vysvětlené, uspořádané a pro tuto etapu uzavřené.

To, co bylo potřeba říct, bylo řečeno. To, co bylo potřeba vysvětlit, jsme vysvětlili. A to, co bylo potřeba vytvořit, je vytvořené.

Nyní tedy nechávám věci přirozeně žít.

Já sám se vracím do své Zahrady

Já osobně se v tuto dobu pohybuji především mezi svými přáteli a ve svých dimenzích, kde jsem přijímán a kde mohu být tím, kým jsem.

Je to svým způsobem moje vlastní Zahrada.

Prostor, kde se mohu také já sám nechat uzdravovat, dávat do pořádku, odpočívat, tvořit, žít a pokračovat ve svém vlastním vývoji.

A stejně jako u ostatních lidí, i u mě bude tento proces nějakou dobu pokračovat.

Není potřeba všechno okamžitě dokončit.

Některé věci potřebují svůj čas.

Některé zkušenosti potřebují být prožity.

Některé změny potřebují postupně zapadnout do života.

Proto počítám s tím, že tento proces bude probíhat několik let – u mě stejně jako u ostatních.

A je to v pořádku.

Co s tím každý udělá, je jeho věc

Tímto také předávám odpovědnost tam, kam patří.

Každý člověk si s tím, co zde vzniklo, může naložit podle svého.

Někdo to přijme.

Někdo tomu porozumí postupně.

Někdo si z toho vezme jen část.

A někdo třeba zjistí, že jeho cesta vede úplně jinam.

To už nepovažuji za svou záležitost.

Plně respektuji svobodné rozhodnutí každého člověka.

Nikomu nechci určovat, jak má žít, čemu má věřit nebo jakou cestou má jít.

Každý má svou vlastní odpovědnost.

Já přijímám své přátele

Stejně tak já přijímám své přátele ve svých dimenzích.

Tam, kde jsem přijímán.

Tam, kde mohu svobodně vytvářet, konat a žít to, co jsem.

A právě z tohoto prostoru také vznikla celá další práce.

Zahrada.
Univerzita vědomí.
Komunita.
Blog.

Ne jako prostor boje s někým, ale jako prostor pro ty, kteří zde chtějí být.

Pro ty, kteří chtějí poznávat.

Pro ty, kteří chtějí růst.

Pro ty, kteří chtějí uzdravovat svůj život.

Pro ty, kteří chtějí sdílet a vytvářet něco dobrého.

Teď už můžeme prostě žít

V tuto chvíli tedy považuji tuto etapu za hotovou.

Neznamená to, že se už nikdy nic neobjeví.

Pokud přijde nový dotaz, nová zkušenost nebo něco, co bude potřeba vyjasnit, samozřejmě se k tomu můžeme vrátit.

Ale není potřeba neustále otevírat něco, co už bylo vysvětleno.

Teď je čas to žít.

Nechat věci působit.

Nechat je integrovat.

Nechat lidi, aby si sami našli svůj vztah k tomu, co zde vzniklo.

A především nechat každého člověka, aby si vytvořil svou vlastní Zahradu.

A co dál?

Těším se na nové zážitky.

Na nové prožitky.

Na další uzdravování.

Na sdílení.

Na společné chvíle.

Na život komunity v Malchutu.

Na to, co bude dál vytvářet Zahrada.

Na to, co bude dál přinášet Univerzita vědomí.

A také na všechny ty obyčejné věci, které k tomu patří – protože právě z nich se skutečný život skládá.

Takže za mě:

Máme to uspořádané.
Máme to vysvětlené.
Máme vytvořený prostor.
A můžeme pokračovat dál.

Každý svou cestou.

Každý ve své odpovědnosti.

Každý ve své Zahradě.

A především v klidu a v pokoji.

Přeji všem hodně zdaru, úspěchu, zdraví, spokojenosti a příjemné pokračování na jejich vlastní cestě.

A těším se na to dobré, co ještě společně prožijeme.

Piánko. 🌿
Ať se všem daří.

Volba je na každém

Vše je připraveno.

Prostor je vytvořen, podpora je k dispozici a cesta je otevřená. Každý má možnost rozhodnout se sám za sebe, jak s tím naloží, co přijme, co bude rozvíjet a kam bude směřovat.

Nikdo za nikoho nemůže žít jeho život ani udělat jeho vlastní volbu.

Volba je tedy na každém z nás.

Já za sebe považuji vše, co jsem měl připravit a předat, za připravené. Teď už je prostor především pro vlastní zkušenost, vlastní cestu, vlastní růst a vlastní život.

Piánko. V klidu, v pokoře a s respektem k cestě každého člověka.

:)10:55 -12:20