Je to už několik měsíců, co jsem se připojila ke komunitě a zatím jsem se k tomu nic nenapsala.
To rozhodnutí, připojit se podpořila hlavně lektorka - ta mě popostrčila, moc krásně o komunitě mluvila na konstelacích. A mě se tím naplňuje vize z jedné z dálkových meditací, kdy jsem vnímala, jak se s lidmi propojujeme od srdce k srdci a jak se propojení šíří a vede nás k Otci a měla jsem z toho moc krásný pocit. A připomnělo mi to jedno naše setkání ve Vřesicích, kdy jsme se měli spojit sami se sebou a mně to nešlo... a pak se mi na chvíli podařilo vnímat se, uvidět moje skutečné Já, svobodné a radostné ... a to hlavně díky podpoře úžasných lidí ve skupině, kteří mi to v tu chvíli moc přáli a já jsem za to a za ně moc ráda. Za tu skupiny za Komunitu.
Po připojení ke Komunitě se mnou začal můj syn řešit situace z dětství, které ho trápily, kdy mi vyčetl hodně věcí. Zasáhl moje nejcitlivější místo - mateřství.A to se mnou hodně zamávalo. V některých věcech jsem mu dala za pravdu, ale hlavně jsem se snažila najít v té bolesti, to co je moje a je potřeba přijmout. A snad se mi to povedlo, protože jsem se jednoho rána vzbudila a byla jsem udivená, neměla jsem už ty ničivé pocity, byly pryč. Realita zůstala, ale ve mně se rozhostil klid.
Přicházejí mi do života i další nepříjemné situace a já se dále snažím, až se vyčertím, hledat v nich to moje, to co je potřeba přijmout. Ne vždy se daří, ale snažím se.
V Komunitě je pravda, že spoustě příspěvků nedovedu úplně porozumět, ale vím , že jsem, jak jsi sám říkal, hodně zemitá a jsem to prostě já, nemusím všemu rozumět.
Jen teď mám trochu zdravotní problém, dostala jsem boreliózu a zatím nevím, co s tím. Proč ji mám.
Jsem tady, jsem s Tebou, jsem s vámi a jsem šťastná, že vás mám.
Děkuji Ti za Tvá slova i za to, že ses rozhodla sdílet svou cestu. Udělalo mi radost hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že je vidět, jakou cestu jsi už ušla, ale také proto, že jsi velmi přesně zachytila obraz naší komunity. Přesně taková byla vize od jejího vzniku a mám upřímnou radost, že se v každodenním životě potvrzuje. Rád bych Ti nabídl ještě jeden pohled. Mám pocit, že jsi dnes na stupni, který je velmi důležitý. Není to stupeň, kde už je vše vyřešené. Je to stupeň učení, zrání a postupného poznávání. A právě proto je tak cenný. Vnímám, že Tvé ambice Tě občas táhnou dál, než kam už dozrálo Tvé poznání. To není chyba. Jen pokud se člověk snaží předběhnout svůj čas, může se stát, že se na něj začne valit příliš mnoho věcí najednou. Pak místo klidu přichází tlak, nejistota a boj se sebou samým. Proto bych Ti přál jediné – přijmi s pokorou místo, na kterém právě stojíš. Ne proto, že by Ti mělo stačit, ale proto, že právě odsud vede cesta dál. Každý stupeň má svůj smysl a nelze jej přeskočit, aniž bychom něco důležitého nevynechali. Důvěřuj procesu svého zrání. Nepotřebuješ být dál. Potřebuješ být plně tam, kde právě jsi. Až budeš mít prožitý tento stupeň, další se otevře přirozeně a bez boje. Pokora není o tom myslet si o sobě méně. Pokora je ochota přijmout pravdu o tom, kde právě jsem. A právě z tohoto přijetí se rodí skutečný růst. Děkuji Ti za důvěru i za to, že jsi součástí této cesty.
Z Tvých slov cítím, že ses vydala cestou, na které už nehledáš především odpovědi venku, ale učíš se dívat i do svého vlastního nitra. Právě to je jeden z principů Zahrady – nevést boj s tím, co život přináší, ale učit se v každé situaci poznávat sebe. Píšeš o velmi náročném období se svým synem. Takové chvíle bývají bolestivé a často v nás otevírají témata, která jsme dříve neviděli nebo jim nevěnovali pozornost. Ne proto, abychom hledali viníka, ale abychom mohli růst ve větším porozumění sobě samým. Velmi mě oslovilo i to, že píšeš, že ne všemu v komunitě rozumíš. Myslím, že to vůbec nevadí. Univerzita vědomí není postavená na tom, aby člověk všemu porozuměl rozumem. Každý z nás si z ní bere právě to, na co je v danou chvíli připraven. Ostatní může v klidu dozrát svým vlastním časem. Důležité je zůstat otevřený, být k sobě upřímný a pokračovat svou cestou bez tlaku na to, že musíme mít hned všechny odpovědi. Právě život sám nám postupně ukazuje to, co jsme připraveni uvidět. Děkuji Ti, že jsi součástí Zahrady. Každý člověk, který na sobě poctivě pracuje a je ochoten sdílet svou zkušenost, pomáhá vytvářet prostředí, ve kterém mohou růst i ostatní. Přeji Ti, aby Tě klid, který jsi objevila, provázel i na dalších krocích Tvé cesty.
Vztah se synem
Rád bych se ještě vrátil k tomu, co píšeš o svém synovi. Myslím, že právě zde se skrývá jedna z nejtěžších životních lekcí. Stejně jako Ty jsi na své cestě, je na své cestě i Tvůj syn. Každý z vás se učí něco jiného a každý z vás vidí život ze svého současného stupně poznání. Proto je přirozené, že některé pohledy mohou být rozdílné. To ale ještě neznamená, že jeden z vás musí být špatný. Možná dnes vidíš věci jinak než dříve. A možná i Tvůj syn jednou uvidí některé věci jinak než dnes. To však může přinést jen jeho vlastní cesta. Stejně jako Tobě, ani jemu ji nemůže nikdo odebrat. Stejně tak je důležité přijmout, že ani Ty nejsi bez chyb. Ne jako důvod k výčitkám, ale jako přirozenou součást lidského zrání. Každý z nás se učí, každý někdy zraní druhého a každý se někdy mýlí. Proto bych Ti přál, aby ses nesnažila měnit minulost ani svého syna. Místo toho zkus přijmout skutečnost takovou, jaká dnes je. Přijmout sebe, přijmout jeho a přijmout, že oba jste na své vlastní cestě poznání. Právě z tohoto přijetí se rodí pokora. A z pokory může přijít odpuštění. Ne jako povinnost ani jako zapomenutí, ale jako osvobození od vnitřního boje. A pokud vám život jednou umožní znovu se setkat blíž, pak věřím, že to nebude proto, že jeden změnil druhého, ale proto, že oba udělali kus své vlastní cesty. Teprve potom může vzniknout skutečná vzájemná podpora. Přeji Ti, aby ses sebou ani se svým synem už nemusela bojovat. Důvěřuj tomu, že každý člověk dozrává svým vlastním tempem. Někdy je tím největším darem, který si můžeme navzájem dát, právě přijetí.
Závěr
Na závěr bych Ti rád nabídl ještě jednu myšlenku, která je pro mě velmi důležitá. Když se člověk ohlédne zpět za svým životem, často hledá odpověď na otázku, kdo měl pravdu, kdo udělal chybu nebo co mělo být jinak. Jenže život nás mnohdy vede jiným směrem. Neptá se nás, kdo měl pravdu. Ptá se nás, co jsme díky dané zkušenosti poznali. Možná právě proto není nejdůležitější hledat dokonalé řešení minulosti. Důležitější je přijmout skutečnost takovou, jaká je. Přijmout sebe se vším, co se podařilo i nepodařilo. Přijmout druhého člověka jako někoho, kdo je také na své cestě a učí se to, co právě potřebuje. To neznamená vzdát se pravdy ani rezignovat. Znamená to přestat bojovat s tím, co už dnes změnit nelze, a začít svou energii věnovat tomu, co můžeme měnit – svému postoji, svému poznání a svému dalšímu růstu. Často si přejeme, aby druzí pochopili nás. Někdy je ale větším darem pochopit, že každý člověk vidí svět ze svého současného stupně poznání. Proto může mít jiný pohled, jiné závěry i jiné potřeby. A právě zde se rodí pokora. Pokora není slabost. Je to odvaha přijmout realitu bez boje. Přijmout, že vše má svůj čas a že ani zrání člověka nelze urychlit. Každý krok má svůj význam a každý stupeň připravuje ten další. Proto Ti přeji, abys důvěřovala procesu svého zrání. Nepotřebuješ být někým jiným ani jinde, než kde právě jsi. Potřebuješ být opravdově tam, kde Tě život dnes učí. Právě odtud může vyrůst další poznání. A stejně tak bych Ti přál, abys stejnou svobodu dopřála i svému synovi. Ne proto, že se vším souhlasíš, ale proto, že i on má svou vlastní cestu. Možná bude jiná, než sis přála. Možná bude delší. Ale bude jeho. Věřím, že když člověk přijme sebe, přijme i druhého. Když přijme druhého, může odpustit. A když odpustí, uvolní prostor pro klid, který není závislý na tom, zda se okolnosti změní. Přeji Ti, aby ses už nemusela vracet do minulosti s otázkou, co mělo být jinak. Přeji Ti, aby ses mohla dívat dopředu s vědomím, že každý krok, který jsi poctivě prožila, měl svůj význam. A že cesta pokračuje dál – v pokoře, přijetí a důvěře v život.