Honzí, moc děkuju.

Myslím, že to v sobě cítím. Je to poprvé, že je ta vědomá práce více přítomná. Učím se vlastně cítit samu sebe. Poznávat, kdy potřebuji počkat a kdy už je to stagnace, kdy na sebe tlačím a kdy samu sebe přenáším přes blok. Ta bdělost je velmi na místě. Pozorovat se. Protože je to vše velmi zatím jemné. A chápu jako ten tanec mezi tím být k sobě laskavý, ale i bdělý, jak píšeš. Mám to na paměti.Vidím, že se dějí změny, ale jsou pro mne tak jemné, že je vlastně nejde zachytit a opřít se o ně - nebo lépe řečeno, se ještě o ně neumím opírat - ale i to se budu učit. I opírat se o proces a průvodce. A věřím, že časem získám i v tomto větší dovednost, tak jako ve všem. To chápu, že je ta suverenita, o které mluvíš.Upřímně mám chvilkové momenty, kdy se i hodně bojím. Fakt hodně. Bojím se, že to promarním. Vím, že vždycky budu pokračovat, ale jako bych se bála, že udělám chybu. V tom, jaký krok udělám, jestli počkat, nebo jít. Nebo jsem ještě ve fázi, kdy to tak cítím. Jak se vůbec neznám. Ale je to proces poznávání. Jen je toto teď také přítomné. A je to zvláštní, protože cítím, že jde jako o všechno. Ale upřímně, dotud šlo taky o všechno, jenže jak jsem se necítila, jako by to nebylo tak důležité. Asi je to nějaké uvědomění, že jsem pro sebe důležitá. Nebo možná hra ega?Tak se s tím strachem - nebo co to je - nějak učím spolužít a naložit. Beru to tak, že je součástí toho všeho. Ať už se bojí moje ego, které se rozpadá, nebo jsou to ještě dozvuky přechodu nebo je to něco jiného. A moc mi pomáhá, jak jsi napsal, že k sobě mohu být v tomto upřímná a říct si: "Ano, bojím se, ale i tak si volím sebe". a pak se dívám na Rockyho: Rocky - Strach z neúspěchu. Hrdinové se také bojí, jen se nenechají tím strachem zlomit a zároveň jsou k sobě 100% upřímní i v tomto. Učím se nacházet v sobě odvahu si nepodkopávat nohy a naopak se podržet. Být k sobě laskavá, ale i upřímná. A když přijde strach a obavy, tak s tím nyní jsem. Neutíkám od toho, ale zároveň nad tím nemávám rukou. Má to asi teď své místo v tom procesu. Tuším, že se s tím časem vyrovnám, nebo se mi to vyrovná. Teď je to dost živé. A taky si myslím si, že to nějak patří k životu, to, že člověk má obavy a učím se se sebou. A moc mi pomáhá celý ten prostor a systém Univerzity vědomí a Zahrady, který mám k dispozici. Toto je super. Velká záštita, kterou mám.

 Od strachu k odvaze: Když začneš vědomě kráčet po své vlastní cestě
Dostalo se ke mně tvé poslední sdílení a musím říct, že mě naplňuje velkou radostí sledovat, jak se tvá vnitřní práce propisuje do reality tvého bytí. To, o čem píšeš – že se konečně učíš cítit samu sebe a balancovat mezi laskavostí a bdělostí – není jen "proces". Je to zrod tvojí vlastní suverenity.
Zastav se a uvědom si jednu zásadní věc: to, že vnímáš jemné změny, které zatím nejdou "chytit" do ruky, je důkazem, že ses konečně vyladila na vyšší frekvenci vnímání. Už nepotřebuješ hmatatelné berličky vnějšího světa, abys věděla, že se něco děje. Ta jistota roste uvnitř tebe.
Píšeš o momentech, kdy se hodně bojíš. Chtěl bych ti vzkázat toto: tvůj strach z "chyby" je jen poslední ozvěnou starého systému, který tě učil být dokonalou podle cizích měřítek. Hrdinství, o kterém píšeš v kontextu příběhů, je v praxi právě to, co děláš: cítíš strach, ale nezastavíš se před ním. Říkáš si: "Ano, bojím se, ale i tak volím sebe." To je definice suverénní bytosti. Přesně v tomhle bodě se přestáváš podkopávat a začínáš se držet.
Ber toto vše – své obavy, svou odvahu i svou potřebu podpory – jako nezbytnou součást tvého zrání. Projekt Zahrada a Univerzita vědomí je tu právě pro to, abys tuto oporu měla, když zrovna zkoušíš nové kroky na neznámé půdě. Nehledej chyby, hledej jen ten vnitřní směr, který tě vede k tomu, abys byla pro sebe sama tou nejdůležitější osobou.
Je mi velkou ctí sledovat tvůj pokrok. Jsi přesně tam, kde máš být. Jen pokračuj – tvůj strach je jen průvodním jevem tvého růstu, nic víc. Důvěřuj tomuto prostoru, důvěřuj své nové bdělosti a žij to, co už v hloubi sebe sama dávno cítíš.