všechny jsou nesmírně zajímavé, inspirativní, vysvětlující, ale dnes děkuji obzvláště za ten poslední realita zahrady, který mě naplnil obrovskou vděčností.

Poslední dva týdny pro mě byly poměrně náročné, protože jsem došla na své dno, kdy jsem musela sama sobě přiznat, že určité věci už pro sebe nechci a byla jsem nucená se podívat pravdě do očí. Věci které jsem si myslela, že dělám nejlíp jak umím, že vychází z naprosto špatného nastavení. Že to, že se pro svého přítele snažím dělat první poslední nevychází z mé lásky, ale že si vytvářím jen silnou vztahovou závislost, ve které jsem celý život žila. Zpracovávám si postupně tu informaci a ráda bych to tu sdílela.

Není to snadné, protože vidím, že jsem obětovala sebe a svůj život pro kousek ocenění, pozornosti, abych slyšela, že jsem hodná a šikovná, abych si zasloužila pozornost. Celou sebe jsem smrskla jen do malého výseku orientovaného jen na vztah a do toho dávala všechno. Uvědomit si, že takto se vzdávám veškeré zodpovědnosti za sebe byl šok. A to že takto i nakládám a zatěžuji partnera byl šok ještě větší. Dala jsem druhým do rukou obrovskou moc rozhodovat o mě a ve špatných rukou to bylo pro mě devastující.

Když se dívám zpětně poté, co jsem mohla pochopit tuto informaci, vidím. 20 let jsem žila v manželství, kde jsem vnitřně věděla, že v něm nechci být. Ale místo abych něco udělala, modlila jsem se a prosila, aby se něco stalo. Nechtěla jsem za situaci přijmout zodpovědnost. Já na ten zázrak čekala 20 let a on opravdu přišel, ale to rozhodnutí jsem nakonec stejně musela udělat já. Každý den těch 20 let jsem mohla něco udělat. 20 let jsem promarnila čekáním abych mohla dnes začít, abych mohla slyšet tu informaci, kterou mi Honzi tak dlouho říkáš: přijmi zodpovědnost za svůj život.

Tu vděčnost cítím, protože už nemusím čekat na zázrak ani spoléhat na štěstí. Nemusím čekat až se něco stane, až za mě někdo rozhodne.

Můžu si každý den pokládat tu otázku, co pro sebe chci a hledat cestu jak se k tomu jde.

V tuto chvíli mě neznepokojuje, že nevím, nebo kdy něco bude. Jak píšeš, každý den můžu udělat malý krůček. Malý krůček když se nepovede bude i malý pád, tak se nemusím tolik bát.

Děkuji, že jsi mi vytvořil zahradu, ve které se mohu uzdravovat. Děkuji, že jsi mi byl vždy tak obrovskou inspirací, že i když jsem zamotaná a všechno se budu teprve učit, že i když se teď necítím silná a sebejistá, že jsem mohla vidět, že prací a vytrvalostí se jde k úspěchu a můžu tak změnit svůj život. Děkuji, že jsi to vše prošel a ukazuješ, že to jde a dáváš nám podporu, abychom to mohli zvládnout také. Děkuji, že mohu být součástí této komunity

Děkuji:):):) Vážím si toho:)

Mám radost, že jsi dospěla k poznání, ke kterému ses potřebovala dostat sama. Přesně to je smyslem Univerzity vědomí i Projektu Zahrada.

Nikdy jsem nechtěl lidem říkat, co si mají myslet.

Chtěl jsem vytvořit prostředí, ve kterém může každý člověk poznat sám sebe, převzít odpovědnost za svou zahradu a pochopit souvislosti svého vlastního života.

Píšeš o dvaceti letech.

Pokud nad nimi cítíš lítost, může to být dobře.

Lítost má svůj význam tehdy, když přinese poznání.

Pokud člověk pochopí, proč se jeho život vyvíjel právě takto, přestává být minulost ztrátou a stává se zkušeností.

Teprve tehdy vzniká skutečná změna.

To je princip, který jsem se snažil předat.

Každý člověk má svou vlastní zahradu.

Každý sklízí to, co v ní dlouhodobě pěstoval.

A každý má možnost začít ji od dnešního dne pěstovat jinak.

Jsem rád, že jsi tuto cestu našla.

Přeji Ti, aby ses nebála jít po ní dál a dál poznávala sama sebe.

Když na své zahradě necítíte klid

Jedním z obrazů Projektu Zahrada je možnost sednout si na své zahradě, dát si šálek čaje a s klidem si užívat plody své práce.

Pokud to dokážeme, je to krásný okamžik.

Pokud to ale nedokážeme, není to důvod k odsuzování sebe sama.

Je to pozvání podívat se na svou zahradu pozorněji.

Možná je někde místo, které dlouho volá po naší pozornosti.

Možná existuje rozhodnutí, které jsme dlouho odkládali.

Možná v sobě neseme staré zranění, přesvědčení nebo strach, který už nám neslouží.

Právě tehdy může začít skutečná práce na sobě.

Každý člověk si může zvolit svou vlastní cestu.

Někdo si vystačí s klidným přemýšlením.

Někdo využije rozhovor.

Někdo terapii.

Někdo rodinné konstelace.

Někdo meditaci.

Někdo jiný zcela odlišný způsob.

Forma není to nejdůležitější.

Podstatné je, aby člověk našel odvahu podívat se pravdě do očí a objevil řešení, které bude zdravé právě pro něj.

Věřím, že ve chvíli, kdy změníme něco skutečně uvnitř sebe, začne se postupně měnit i svět kolem nás.

Ne proto, že by se změnil svět.

Ale protože se změnil zahradník, který o svou zahradu pečuje.

Proto vznikla Univerzita vědomí.

Proto vznikla komunita Šamanismus.com.

Společně s přáteli a celým týmem vytváříme prostředí, podporu a zkušenosti pro každého, kdo se rozhodne pracovat na své vlastní zahradě.

Mám upřímnou radost pokaždé, když se někomu podaří najít větší klid, svobodu nebo radost ze života.

Stejně důležité je ale i něco jiného.

Pokud člověk cítí, že je jeho zahrada v harmonii, nemusí neustále něco opravovat.

Může si dovolit odpočívat.

Může se radovat.

Může si užívat plody své práce.

Nemusíme být neustále ve změně.

Růst potřebuje svůj čas.

Stejně jako odpočinek.

Když člověk otevírá jedno téma za druhým příliš rychle, může se dostat do období, kdy se vše proměňuje najednou. I to je někdy součást cesty.

Proto věřím, že každý zahradník si sám určuje tempo, kterým chce svou zahradu rozvíjet.

Někdo touží po hluboké proměně.

Jiný chce jen více klidu.

Další chce rozvíjet vztahy, zdraví, podnikání nebo svou spiritualitu.

To všechno je v pořádku.

Projekt Zahrada, Univerzita vědomí i komunita Šamanismus.com nejsou cílem.

Jsou podporou.

Jsou prostředím, které může člověku pomoci vytvořit si přesně takovou zahradu, jakou si přeje.

A postupně se naučit být jejím dobrým zahradníkem i bez cizí pomoci.

To je podle mě skutečná svoboda.

Když začneme prohlížet ego

Jedním z nejtěžších okamžiků na cestě člověka je chvíle, kdy začne uvidět to, co dříve neviděl.

Najednou zjistí, že mnoho rozhodnutí neudělal svobodně.

Nevycházela z jeho skutečné podstaty.

Vycházela z nevědomých struktur ega.

Ze strachu.

Z potřeby být přijat.

Z potřeby uznání.

Z pocitu nedostatku.

Ze starých zranění.

Z naučených programů.

Člověk si často myslí, že takový prostě je.

Ve skutečnosti ale mnohdy pouze žije podle vzorců, které během života převzal.

Právě proto není prohlédnutí ega příjemné.

Někdy bolí.

Někdy otřese obrazem, který jsme o sobě dlouhé roky měli.

Někdy nás přivede k lítosti nad vlastními rozhodnutími.

To všechno je přirozené.

Ne proto, aby nás to zničilo.

Ale proto, aby se mohlo narodit něco vědomějšího.

V mém pohledu není ego nepřítel.

Je to vývojový stupeň vědomí.

Je to část člověka, která se snaží přežít, chránit se a hledat jistoty.

Dokud ji však nepoznáme, často řídí náš život místo nás.

Teprve když ji začneme pozorovat, přestává mít nad námi takovou moc.

A právě tehdy vzniká prostor pro svobodnější rozhodování.

Začínáme tvořit svůj život vědoměji.

Ne z automatických reakcí.

Ale z hlubšího poznání sebe sama.

To je podle mě skutečný začátek svobody.

Ne změna světa kolem nás.

Ale změna zahradníka, který pečuje o svou zahradu.

Právě proto v Univerzitě vědomí nevnímám práci na sobě jako boj proti egu.

Vnímám ji jako postupné prohlížení nevědomých struktur, které nám brání žít sami sebe.

Každé takové poznání může bolet.

Současně ale otevírá prostor pro více klidu, pravdivosti a svobody.

Člověk se nemusí stát někým jiným.

Naopak.

Postupně přestává být tím, kým nikdy ve skutečnosti nebyl.

A začíná být více sám sebou.

To je podle mě jeden z největších darů vědomé cesty.

chtěl bych Ti pogratulovat.

Ne proto, že už máš všechno vyřešené.

Ale proto, že ses odvážila podívat pravdě do očí.

To je podle mě jeden z nejtěžších kroků na celé cestě.

Teď už na sebe ale netlač.

Nemusíš všechno změnit během jednoho dne.

Nemusíš otevřít všechna témata najednou.

Dovol si odpočinout.

Dovol si sednout na svou zahradu a postupně ji začít upravovat tak, jak sama cítíš.

Projekt Zahrada je dlouhodobý.

Stejně jako život.

Není to závod.

Je to cesta.

Každé poznání potřebuje svůj čas, aby dozrálo.

Každá změna potřebuje prostor, aby se mohla stát přirozenou součástí života.

To nejdůležitější už se ale stalo.

Uviděla jsi.

A od této chvíle můžeš začít vědomě tvořit svou vlastní zahradu.

Krok za krokem.

Neboj se, když někdy přijde únava nebo budeš mít pocit, že stojíš na místě.

I odpočinek je součástí růstu.

Stejně jako v přírodě, i zahrada potřebuje období, kdy jen v klidu dozrává.

Podpora tu bude pořád.

Já, celý tým, komunita Šamanismus.com i Univerzita vědomí jsme tady proto, aby sis mohla vzít podporu vždy, když budeš cítit, že ji potřebuješ.

Jakou zahradu si vytvoříš, už je jen na Tobě.

Můžeš v ní pěstovat lásku.

Klid.

Zdraví.

Hojnost.

Svobodu.

Nebo cokoliv, co budeš cítit jako svou vlastní cestu.

Je to Tvoje zahrada.

A já Ti přeji, aby Ti přinášela stále více radosti a byla místem, kam se budeš každý den ráda vracet.