Zpětně vidím , že jsem vychovávala své děti egem, v té nejlepší víře být báječnou matkou a přesto z nich vyrostli lidé 😂. Dnes už trošku s jiným postojem ,sleduji jejich cestu. A už vím , že odpověď na to co dělat a jak, je jenom v nás, ať už je jakákoli, odpověď totiž odpovídá našemu stupni vyzrání, takže v dané chvíli není špatná, pokud je z nás.A protože vlastně nevíš jaká je cesta tvých dětí a pro co si přišli, tak ta odpověď jak je vést ,je jen v tobě samé😂Jak je to jednoduché🥰🥰 Neboj, je to radost prožívej si to , za mne neuděláš chybu, protože všechno je posun.Honzi chtěla jsem jen povzbudit tazatelku, nevím jestli to patří na blok, děkuji a ceremonie byla opravdu neskutečná děkuji 

Každá generace hledá sama sebe jiným způsobem

Tvoje reakce sem určitě patří. Nevím, jestli je potřeba tazatelku přímo povzbuzovat. Myslím si, že spíš nachází sama sebe a hledá svůj vlastní úhel pohledu na celou situaci.

A právě proto je podle mě zajímavé, že přicházíš se svou vlastní zkušeností.

Jsi o generaci starší a tvoje děti jsou věkově lehce pod námi. To znamená, že se na stejnou skutečnost díváme z trochu jiného místa. A právě tyto rozdílné úhly pohledu mají podle mě svoji hodnotu.

Každá generace má svůj vlastní prostor

Je dobré si uvědomit, že i lidé o generaci starší a také lidé v naší generaci se dnes nacházejí v určitém procesu nalezení sebe sama a uvědomění si sebe sama v novém světě a v nové realitě.

Už máme něco za sebou.

Něco jsme vybudovali, něco jsme prožili, něco jsme poznali a máme za sebou určitou část vlastního života.

Lidé přibližně mezi dvaceti a čtyřiceti lety jsou podle mého vnímání více spojeni s expanzí.

Sami ještě nemusí přesně znát sebe, svoji cestu ani svůj život. Teprve se poznávají a hledají.

A ono to vlastně začíná už v pubertě.

Člověk začíná toužit po sobě samotném. Touží objevit, kdo vlastně je. Začíná cítit, že je jiný, že má svoji originalitu, svoje vlastní vnímání a svoje vlastní potřeby.

Jen to ještě nemusí mít zvědoměné.

A právě tady může vzniknout velmi zajímavá situace.

Když potom přijdou starší lidé s dobrými radami, zkušenostmi a představou toho, co by bylo nejlepší, může to mladý člověk vnímat jako útok na svoji osobnost a na svoji vlastní dimenzi.

Přitom mu nikdo nemusí chtít ublížit.

Naopak.

Může to být míněno velmi dobře.

Dobrá rada nemusí být vždy správnou cestou

Proto si myslím, že příkazy nejsou vždy na místě.

Někdy samozřejmě ano. Jsou situace, kdy je potřeba zasáhnout, něco zastavit nebo jasně říct, co je potřeba udělat.

Ale není možné z toho udělat univerzální pravidlo.

Je potřeba s člověkem zacházet citlivě a moudře.

Vnímat, kdo před námi skutečně stojí, v jakém je věku, co už prožil, co teprve hledá a co vlastně potřebuje.

Protože to, co může být pro jednoho člověka velmi cennou zkušeností, může druhý člověk vnímat jako něco, co ho omezuje.

A právě tady se znovu vracíme k průvodcovské dimenzi.

Průvodce nepřestává být sám sebou a zároveň nechává druhého člověka, aby se postupně našel sám.

Dobré úmysly

Určitě je pravdou, že nikdo nedělá věci s úmyslem dělat je špatně.

Lidé většinou jednají podle toho, co v danou chvíli považují za správné, dobré a prospěšné.

A právě proto je tak pravdivé staré pořekadlo:

"Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly."

Za mě je to jedno z nejplatnějších pořekadel, která existují.

Ne proto, že by dobrý úmysl byl špatný.

Ale proto, že dobrý úmysl sám o sobě ještě nezaručuje dobrý výsledek.

Je vhodné vzít na vědomí slova Ježíšova:

Přesvěčte se  , jestli vaše dobrá vůle skutečně pomáhá a jestli je skutečně prospěšná tomu, komu ji nabízíme.

A právě tady se podle mě dotýkáme velmi hluboké věci.

Nestačí pouze vědět, co chceme druhému dát.

Potřebujeme také vnímat, co skutečně potřebuje on.

Pokora před tajemstvím

A na závěr bych chtěl připomenout ještě slova otce Pia:

"Pamatujte si, že člověk se buď skloní před nekonečným tajemstvím Boha a přijme ho, anebo ne. Neexistuje nic mezi tím."

Právě v tom může být určitá forma pokory.

Nemusíme všemu rozumět.

Nemusíme znát cestu druhého člověka.

Nemusíme vědět, proč právě on něco prožívá určitým způsobem.

Můžeme mu předat vlastní zkušenost, můžeme ho upozornit na to, co sami vidíme, můžeme být oporou.

Ale potom je stále potřeba nechat prostor tomu druhému, aby objevil sám sebe.

A možná právě v tom je rozdíl mezi tím někoho vést příkazem a být mu skutečným průvodcem.

Dobrá vůle, moudrost, zkušenost a respekt k vlastní cestě druhého člověka mohou existovat společně.

A právě o tom je podle mě dobré dál přemýšlet.

Láska, pomoc a svoboda druhého člověka

Na místě je tedy přesvědčit se, cítit, vnímat a zažívat, jestli vaše láska opravdu miluje, anebo má v pozadí to, že chcete věci podle svého. Že chcete, aby svět a ostatní lidé jednali podle vašeho.

Pak, pokud ano, je dobré se zamyslet nad tím, zda vaše láska je dostatečně čistá, tak jak vy sami chcete, nebo ji ego zaměnilo za manipulaci, podmaňování si a zotročování druhých.

Pomoc a podpora druhému člověku je to, že mu ji předáte, ale necháte ho, aby si utvořil svůj vlastní názor, aby on sám ji zpracoval a sám ji buď zhmotnil, anebo zahodil.

Nemůžete ani jako rodiče vnucovat, podmaňovat silou, nacházet řešení. Ale milující trpělivý průvodce čeká na to, až bude třeba zasáhnout podporou, a pokud ne a ten člověk to zvládne sám, raduje se.

Tak to vnímám světy já, takhle to vnímám já.

Samozřejmě každý může mít jiný názor, každý to může vnímat úplně jinak, cítit, nebráním se tomu.

Ptali jste se ale na mé vnímání, tak vám ho sděluji.