Ahoj všem,

dnes bych se s vámi chtěla podělit o jedno malé uvědomění z úplně obyčejného rána.

Poslední dny si uvědomuji různé věci a mám pocit, že si začínám zažívat život trochu jinak. Ne jako neustálý boj. Začínám si zažívat i pocit bezpečí a postupně ho v sobě rozpoznávat.

Dnes ráno jsem se ale po probuzení po delší době necítila dobře. Cítila jsem v sobě zvláštní nepohodu a sevření. Chvíli jsem tam jen tak ležela, přemýšlela o tom a trochu se snažila ten pocit rozpustit. Pak jsem poprosila i moje průvodce, bytosti mé dimenze a také skrze Univerzitu o podporu. A pak ke mně úplně spontánně přišla otázka: Co mi tahle nepohoda chce říct o mně? Co si tím já sama chci říct? Hrozně mě překvapilo, co se v tu chvíli stalo. Ta nepohoda tam vlastně pořád byla. Ale něco se změnilo. Najednou už nebyla středem mé pozornosti ona. V tom zájmu jsem byla já. Už nešlo tolik o to: Jak se toho pocitu zbavím? Ale spíš: Co se ve mně právě děje? Co si chci říct? Co o sobě můžu objevit?

A uvědomila jsem si, že je to pro mě zase malý krok dál. Dříve jsem se postupně učila dojít do bodu, kdy si dokážu říct: Aha, je tady napětí. Aha, teď se v něčem motám. Dokázat si toho všimnout a začít se pozorovat. A teď jako by se k tomu přidala další otázka: Co si tím vším chci sama říct?

Najednou pro mě nepohoda nebyla jen něco, co potřebuji odstranit, aby mi zase bylo dobře. Stala se na chvíli prostorem, ve kterém se můžu potkat sama se sebou.

Přišlo ke mně během toho rána i jedno velmi osobní uvědomění. Že mě můj partner vlastně už dávno má opravdu moc rád. Jen já jsem možná ještě úplně nepřijala, že to tak skutečně je. A že už o něj nemusím bojovat.

Nevím, jestli to s tím ranním pocitem přímo souviselo. Ale bylo zajímavé, co všechno se začalo objevovat ve chvíli, kdy jsem přestala svou nepohodu řešit a začala se skrze ni zajímat sama o sebe.

A přišla ke mně ještě jedna myšlenka. A Honzí, ty jsi pro mě někdy takový chodící život. 🙂

Protože mám pocit, že nám cestu k sobě (tobě i nás v tobě a tebe v nás) neukazuješ jen tím, co píšeš nebo říkáš, ale i tím, jak žiješ a jak některé věci necháváš, abychom si je sami postupně zažili a objevili.

A tak to sem dávám jen jako malé sdílení pro ty, kteří jsou třeba na podobné cestě a vnímají to podobně.

Mám radost z toho, že se učím nejen pozorovat, co se ve mně děje, ale postupně se na sebe dívat se skutečným zájmem. Nejen se ptát, jak něco změnit nebo odstranit, ale také: Co o sobě právě objevuji?

A moc se těším, jaké další malé kroky tahle cesta přinese a co všechno bude znamenat učit se novému přístupu k sobě samotné.

Přeji všem mnoho zdaru na cestě i v Zahradě. A těším se i na vaše sdílení. Je pro mě inspirující si je číst.

Skvěle:):):)