Ahoj komunito,
Ráda bych tu zasdílela, jak se mi věci postupně skládají. Jak jsem se sebou přestala bojovat, mohla jsem si více uvědomovat svojí zmatenost. Že se snažím k věcem postavit jinak než je mi přirozené a než mohu pochopit. Požádala jsem tedy průvodce o pomoc s přijímáním mého ženství. Opět jsem si znovu musela uvědomit, že se snažím naplnit nějakou představu, a že nepřijímám svůj aktuální stav vědomí. Začala jsem se tedy přijímat, sebe, svou jednoduchost, že to mám jinak, než jsem si myslela a ani slovy nedokážu popsat, jak se mi neuvěřitelným způsobem začalo ulevovat. Ta šílená křeč v hlavě, jak jsem se strašně moc snažila věci chápat a vědět mizí. Já nepotřebuju vůbec nic vědět, úplně bude stačit, když se budu cítit. Jen je to spojeno s tím, že je pro mě důležité být opravdu ve svém hodně oddělená, protože jinak mě každý utáhne na vařené nudli. Je fajn si to přiznat, protože doteď mě stejně každý utáhl, ale já si hrála na hrdinku a myslela si, jak to mám na háku.
Začínám si to svoje ženství trochu oťukávat a jsem sama pro sebe velkým překvapením. Hodně jsem se snažila o dokonalost a teď když připouštím, že jsem nejspíše úplně jiná, než jakou jsem si vysnila a přijímám,že jsem docela dost velký třeštiprdlo, tak je dokonalost neskutečně omezující věc. A když pouštím tady ty omezení a představy, začínám být sama se sebou hodně šťastná.
Takže aktuálně z mé zahrady:-)
Moc moc moc děkuji Honzi tobě i průvodcům, protože čím dál víc vnímám svůj bezpečný prostor a že si můžu dát prostor se vnímat, klidně zastavit, dát si čaj a čekat než se to poskládá. Přijímat vše jiné a nové.