chci poděkovat za článek Vývojové struktury Stromu života.
Včera mi vysloveně otevřel oči a pomohl pochopit, proč mé děti nevyužívají a ani nechtějí využít možností, které jim nabízíme my nebo okolní svět. A proč to pro ně není zajímavé, přestože mně připadají dneska úžasné a hned bych je využila.
Uvědomila jsem si, že důležité jsou tam dvě slova - mně a dneska. Došlo mi, že v jejich věku s tím, co mají zažité, to vidí jinak. A možná bych v jejich věku jednala podobně.
Je to vlastně tak, jak popisuješ ve struktuře stromu života. Každý máme v tuto chvíli něco odžito a máme svoje místo, kde stojíme, a to je u každého odlišné. A podle toho se taky rozhodujeme a jednáme.
Je tato moje úvaha správná?
A na to navazuje druhá věc. V současné době ve vztahu k dětem řeším, kdy zasáhnout a dát příkaz, že něco musí a kdy to nechat na nich a jejich rozhodnutí.Přísnost versus volnost v rozhodování s ohledem na jejich věk, kdy už nejsou malí, ale ani dospělí.Mohl by si vysvětlit jaký je vztah mezi rodičem a dítětem? Jak k tomu zdravě přistupovat?Asi to bude trochu jinak než mezi mistrem a žákem?
Děkuji

Také děkuji.

Tento článek vznikl s jedním z hlavních záměrů – pomoci lidem porozumět celé situaci. Otevřít jim prostor, aby si prostřednictvím těchto informací mohli sami najít svoje místo, sami sebe a svoje vlastní vnímání skutečnosti.

Proto mě těší, že se právě tento záměr podařilo naplnit a že článek někomu pomohl uvidět věci zase o něco jasněji.

A tím můžeme pokračovat dál – postupně ozřejmovat další otázky, které z toho přirozeně vyvstávají.

Objevovat svůj vlastní úhel pohledu

Za mě to určitě chápeš správně.

Poodhalila jsi nový úhel pohledu a dostala ses zase o něco blíž k souladu sama se sebou. A právě to je jeden z důležitých smyslů toho, proč tyto články, podněty a sdílení vznikají.

Nejde o to, aby člověk pouze převzal nějaké informace a přijal je jako hotovou pravdu.

Mnohem zajímavější je, když v člověku něco zarezonuje a on si začne sám ověřovat:

Jak to mám já?
Co v tom nacházím sama v sobě?
Jak to vnímám ve své realitě?
Co z toho skutečně poznávám a znám ze svého života?

A pokud si v tom člověk stojí sám za sebe, je to ještě důležitější. Nemusí okamžitě všechno vědět. Může si svůj pohled ověřovat, pozorovat ho a postupně ho dál rozvíjet.

Právě vlastní zkušenost totiž ukazuje, co pro člověka daná informace skutečně znamená.

To, co najdeš v sobě, co najdeš ve své realitě a jakým způsobem začneš jednotlivé souvislosti vnímat, je vždycky něčím osobním. Každý člověk může stejný podnět uchopit trochu jinak, protože každý přichází s jinou zkušeností, jiným poznáním a jiným místem, ze kterého se na věci dívá.

Proto bych tenhle pohled určitě dál rozvíjel.

Ne proto, abys našla nějakou předem danou odpověď, ale abys postupně poznávala svoje vlastní vnímání skutečnosti.

A právě na tom je zajímavé sledovat, co člověk během svého života objeví.

Někdy stačí jeden podnět, jedna věta nebo jeden článek a člověk najednou uvidí něco, co měl celou dobu před sebou, jen to ještě neuměl takto pojmenovat.

A to je podle mě na celém poznávání jedna z nejzajímavějších věcí – když si člověk začne objevovat sám sebe ve své vlastní realitě.

Průvodcovská dimenze – rodič a dítě

To, na co se ptáš, vnímám za sebe trošičku jiným způsobem. Určitě je to trochu jinak než vztah mistr a žák.

Pozici mezi rodičem a dítětem a naopak vnímám především jako průvodcovskou dimenzi.

Mistr a učitel

Mistr je člověk, který dosáhl určitého stavu vědomí, dovednosti nebo skutečnosti takovým způsobem, že si ji osvojil a prokazuje ji jako přirozeně zvládnutou disciplínu – ať už v určité oblasti života, nebo vědomí.

Mistr, učitel, je stav vědomí a dimenze, která je jakoby za tím děním. Už to má projité, anebo tuto disciplínu ještě v dění zvládá, ale ovládá ji.

To první bych nazval spíše velmistrem.

Velmistr je mistr pro mistry.

Mistr, učitel, je člověk, který už dosáhl určité skutečnosti, kterou disponuje, a přímo v jeho vyzařování a žití je tato skutečnost zřejmá.

Žák, který chce být žákem a chce se učit, přijímá svého mistra a mistr přijímá jeho. Vzniká zde určitá duchovní hierarchie a postupnost.

Součástí této postupnosti je i to, že žák si uvědomuje, že je žákem. Přijímá tuto skutečnost a vnímá svoji možnost, ve které chce růst.

Průvodcovská dimenze je jiná

Průvodcovská dimenze je trošičku něco jiného.

Je to člověk nebo bytost, která si uvědomila proces zrání, proces učení, životní proces a životní zákonitosti.

Ne že je pouze zná.

Uvědomila si tuto skutečnost.

Nachází se v tomto procesu vědomě, je jeho spoluúčastná a sdílí tuto skutečnost s ostatními bytostmi.

Učí se respektu. Učí se různým věcem, které jsou jí v životě předkládány. Sama vnímá proces života a zároveň ho sdílí s ostatními.

Průvodcovská dimenze by tedy šla nazvat jako dimenze vědomých žáků na cestě.

A z mého pohledu se do této dimenze probouzíš právě ty.

Proto tě to zajímá.

Rodič a dítě

Vztah dítěte s rodičem, tak jak ho vnímám, patří právě do této průvodcovské dimenze.

Dítě se narodí k rodičům také proto, že si je zvolilo za své průvodce.

Rodič tedy nemusí být automaticky mistrem svého dítěte.

Jeho úkolem může být být průvodcem – člověkem, který dítětem prochází určitou část jeho života, předává mu svoje zkušenosti, pomáhá mu orientovat se ve světě a zároveň respektuje, že dítě má svůj vlastní proces zrání.

A právě v tom vidím podstatný rozdíl mezi mistrem a průvodcem.

Mistr předává disciplínu, kterou již zvládl.

Průvodce sdílí proces, který si sám vědomě uvědomuje a kterého je spoluúčastný.

A proto může být vztah rodiče a dítěte velmi hlubokou průvodcovskou zkušeností – pro dítě i pro rodiče.

Nejde pouze o to, že rodič něco učí dítě.

Oba se prostřednictvím tohoto vztahu setkávají s procesem života, zrání, respektu a vlastního vědomí.

Rodič jako průvodce, ne jako mistr

Rodiče se velmi často vžívají do pozice, že jsou mistry. Snaží se učit své děti a vést je k tomu nejlepšímu, co sami poznali, cítili a zažili.

Vidí, že jejich děti jsou ještě mladé. Vidí zkušenosti, které mají teprve před sebou. A právě z toho může vzniknout pocit, že rodič ví, co je pro dítě nejlepší.

Tady bych ale rád otevřel jednu důležitou věc.

Skutečné mistrovské vědomí je až za průvodcem, hlouběji.

A zároveň platí, že i zkušený průvodce může být mistrem. Tyto dvě věci se tedy vzájemně nevylučují. Rozdíl je především v postoji, ze kterého člověk ke druhému přistupuje.

Pokud se přestaneme na svoje děti dívat z pozice mistrovství, které nám naše ego vykresluje na základě našich vlastních zkušeností, můžeme tyto zkušenosti přijmout, aplikovat je ve svém vlastním životě a začít si je skutečně žít.

A tím se můžeme stát vědomými průvodci.

Průvodci, kteří respektují, že jejich kolega – člověk, který je třeba ještě mladý – jde hledat a nacházet sám sebe, svoje vlastní zkušenosti a svoje vlastní možnosti.

To je velký rozdíl v postoji.

Najednou můžeme zjistit, že příkaz, který chceme vydat, může být pro druhého člověka v jeho konkrétní kůži a jeho konkrétní pozici naprosto scestný.

Průvodce se proto učí vyladit svoji energii s tím, koho provází. Vnímá jeho potřeby, poznává ho a zároveň se učí ho stále lépe chápat.

A tím přirozeně roste také sám.

Stejně tak to vnímám u duchovních průvodců.

A úplně stejně to vnímám u dětí.

Když rodič zamění zkušenost za mistrovství

Základní věcí je uvědomění, že v mnoha případech – netvrdím, že ve všech – může být domněnka rodičů o vlastním mistrovství velmi scestná.

Rodič potom může přijít o něco velmi důležitého:

o roli průvodce, o společný růst a o skutečné sdílení se svými dětmi.

Věci se totiž dají podat jinak.

Můžeme se učit jim rozumět. Můžeme se učit je chápat. Můžeme hledat zdravé postoje. Můžeme dělat chyby a učit se z nich.

A právě to může být cesta vědomého průvodce.

Nejde o to být bezchybný.

Jde o to být si vědomý toho, kde právě stojím, co skutečně znám, co jsem prožil a co teprve poznávám.

Proto vnímám roli rodiče nebo rodičů především jako průvodcovskou.

Vize dokonalosti

Zkusme si položit jednoduchou otázku:

Jak reálné je, že se v životě potkají dva mistři – učitelé – v jedné rodině, kteří spolu budou ve všem za jedno?

Takto přece život není vyrobený.

Je to spíše vize ega, které si vytvořilo představu dokonalého světa a dokonalých vztahů.

A potom tuto představu jeden po druhém, po generace, zkoušíme vymáhat.

Od rodičů očekáváme dokonalost.

Od dětí očekáváme, že přijmou naši představu.

Od vztahů očekáváme, že budou fungovat přesně podle obrazu, který jsme si vytvořili.

Jenže život je jiný.

Každý člověk přichází se svou vlastní zkušeností, vlastním vědomím a vlastním procesem zrání.

A právě proto může být mnohem přirozenější být vedle svého dítěte průvodcem než se stavět nad něj do pozice mistra.

Průvodce může předávat zkušenost.

Může upozornit.

Může chránit.

Může ukázat směr.

Ale zároveň respektuje, že druhý člověk má svůj vlastní život a musí některé věci sám poznat.

A v tom se může rodit úplně jiný vztah mezi rodičem a dítětem.

Ne vztah mistra a podřízeného žáka, ale vztah dvou bytostí, které spolu sdílejí část života a navzájem se učí.

A právě v tom může být skutečná síla průvodcovské dimenze.

Přelomová generace a doba, kterou právě procházíme

Je zde ještě jedna skutečnost, která celou tuto věc z mého pohledu výrazně ovlivňuje. A tou je doba, kterou právě procházíme.

Naše generace, zhruba čtyřicátníci až padesátníci, je podle mě přelomovou generací.

Za námi jsou generace lidí, kteří měli tvrdý život. Museli si mnohé věci tvrdě vybojovat, aby přežili. Celá jejich vůle, touha, modlitby a úsilí směřovaly k tomu, aby jejich děti měly lepší život.

A ono se to podařilo.

To, o co se předchozí generace snažily, se postupně přeneslo do další generace. A najednou tady máme mladší generaci, která v mnoha ohledech dostává to, co si předchozí generace přály.

Naše generace byla starší generací připravována na tvrdost života. Mladší generace naopak vyrůstá ve světě, kde je mnohem více věcí dostupných, jednodušších a samozřejmějších.

A myslím si, že je důležité si tuto změnu uvědomit.

Naše generace stojí někde uprostřed.

Máme ještě zkušenost s tím, co bylo, ale zároveň už vidíme svět, který se výrazně změnil.

Svět, ve kterém má být všechno snadné

Další věcí, která to podle mého vnímání zásadním způsobem ovlivňuje, jsou určité vesmírné programy z různých dimenzí, které zde vnímám – například Plejády, Atlantida a další.

Tyto vlivy podle mého vnímání podporují projekty, jejichž představa je přibližně taková:

Všechno bude snadné.
Všechno bude úžasné.
Všechno bude dokonalé.

Člověk například v osmnácti dostane klíče od bytu, deset milionů na účet, aby se mu dobře žilo, a všechno ostatní za něj budou dělat roboti.

Já osobně tomu samozřejmě dávám prostor. V určitých ohledech by to bylo skvělé.

Současně ale vnímám, že i zde existují určité zákonitosti.

A mladá generace této představě podle mě velmi otevřeně a někdy až naivně vychází vstříc.

Přitom to není poprvé, kdy se podobný cyklus objevuje.

V různých etapách historie se opakovala představa, že právě teď přichází něco nového a všechno bude nádherné.

Když vstupovali do vlády komunisté, také se hlásalo, že bude nádherně.

Když komunisté skončili, znovu se hlásalo, že teď už bude nádherně.

A dnes přicházejí další nové představy a opět slyšíme, že všechno bude nádherné.

Za mě je to cyklus, který se opakuje.

Mladá generace a její dozrávání

A teď se dostávám hlouběji k otázce, která z toho vyplývá.

Když tuto věc pozoruji, vidím, že mladá generace může v tomto prostředí pomaleji dozrávat.

A pokud bych se na to díval z pozice průvodce, uvědomil bych si především tento přelom.

Naše generace měla možnost zažít část toho, co bylo před námi. Ne v takové míře jako naši předci, kteří nám chtěli život usnadnit a přáli si, abychom se měli dobře, ale přesto jsme zažili určitý závan této zkušenosti.

A zároveň dnes vidíme mladou generaci, která je velmi výrazně podporována v představě, že mnoho věcí může být jednoduchých, dostupných a bez nutnosti projít si tím, čím procházely předchozí generace.

Myslím si, že tomuto vývoji nejde jednoduše zabránit.

V mém vnímání je totiž podporován i z vyšších dimenzí, o kterých zde často mluvím.

A pokud se tento projekt podaří a všechno skutečně zapadne tak, jak má, já tomu fandím.

Bylo by krásné, kdyby lidstvo dokázalo vytvořit svět, ve kterém bude mnoho věcí skutečně jednoduchých, dostupných a podporujících člověka.

Ale možná bude dobré zároveň myslet na jednu věc:

Je dobré osvojit si a zažít svůj vlastní život.

Protože je také možné, že se určitý projekt nepovede.

A pokud by došlo ke zpětnému rázu, může najednou vzniknout situace, kdy mladá generace bude hledat něco, co předtím nepotřebovala.

Proto jsou důležití průvodci

A právě v takové chvíli mohou být důležití průvodci.

Průvodci, kteří mají sami vědomě zažitý svůj vlastní život.

Lidé, kteří si prošli zkušenostmi, znají sami sebe, dokážou se orientovat a nejsou závislí na tom, že svět musí fungovat přesně podle jejich představ.

Pokud se mladí lidé jednou začnou o tyto zkušenosti zajímat, mohou takové průvodce najít.

A potom může vzniknout krásné propojení.

Ne ve smyslu, že starší generace bude mladší generaci říkat, jak má žít.

Ale tak, že bude mít k dispozici zkušenost, kterou může v pravý čas nabídnout.

A pokud se současný projekt podaří, pak je to podle mě skvělé pro všechny.

Protože potom se i naše starší generace může postupně integrovat do reality, ve které nám obrazně řečeno pečení holubi létají přímo do úst.

Ale můžeme do ní vstupovat už s vyzrálostí, kvalitním a hlubokým prožitím, se zkušenostmi a s vědomím sebe sama.

A pokud se podaří spojit výhody nové doby se zkušeností a vyzrálostí těch, kteří už něco prožili, nemusí mezi generacemi vznikat boj.

Může vzniknout spolupráce.

Může vzniknout svět, kde technologie, podpora a jednoduchost života nejsou náhradou za vlastní zrání, ale jeho přirozeným prostředím.

A právě tam podle mého vnímání může být skutečný význam průvodcovské dimenze.

Nezastavovat nový svět.
Nebát se ho.
Ale zároveň nezapomenout zažít sám sebe.

Protože když člověk pozná sám sebe, může potom přijmout i velmi pohodlný svět, aniž by v něm ztratil sám sebe.

Co jsme si vybudovali, si také můžeme žít

Zde nám podle mě vyvstává další otázka.

Není někdy lepší vzít si to, co jsme si vybudovali, a jít to skutečně žít?

Naše generace něco prožila, něco vybudovala, něco se naučila. Máme určité zkušenosti, schopnosti, hodnoty i zázemí. A možná nemusíme čekat na to, až se celý svět změní do podoby, kterou očekáváme.

Můžeme si to, co jsme získali, vzít s sebou do života.

A ostatním lidem můžeme přát, aby si našli svoji vlastní cestu.

Pokud někdo tyto skutečnosti nepřijímá, nemusíme ho přesvědčovat. Může si najít svoje místo, svoji cestu, svoji sebejistotu a svoji sebehodnotu.

Stejně tak nemusíme s arogancí říkat, že my už víme, jak to bude.

Můžeme být připraveni.

Můžeme být otevření tomu, že se věci změní.

Můžeme si říct:

Možná se svět skutečně nastartuje do úžasných vibrací, všechno bude jednodušší, dostupnější a skvělé. A pokud se to stane, můžeme to přijmout.

Ale stejně tak je možné, že se něco změní jinak.

A právě proto má smysl neodevzdávat svoji současnou skutečnost představě budoucnosti.

Je dobré žít to, co máme dnes, a přitom zůstat otevření tomu, co přijde.

Bdělost místo očekávání

Vyžaduje to určitou bdělost.

Určitý nadhled.

Určitý rozhled.

A především schopnost vnímat skutečnost takovou, jaká je, a ne pouze takovou, jakou bychom ji chtěli mít.

Protože právě tady může začít pracovat ego.

Jak jste mohli být několikrát svědky v předchozích článcích, ego vám bude velmi často vštěpovat, že právě váš postoj je nejlepší, nejpravdivější a nejpoctivější.

A to může být velmi přesvědčivé.

Člověk může být o své pravdě naprosto přesvědčený a přitom si nevšimnout, že už dávno nevnímá skutečnost, ale především svůj vlastní obraz skutečnosti.

Proto se v těchto článcích snažím poukazovat také na duchovní stupně a vývojové struktury.

Ne proto, aby člověk hledal, kdo je výš a kdo níž.

Ale aby se v nich mohl komfortně najít sám.

Aby mohl poznat, odkud se právě dívá.

Co už skutečně prožil.

Co skutečně ví.

Co si pouze myslí.

A kde do jeho vnímání vstupuje ego.

Nechat věci otevřené

Možná tedy není potřeba rozhodnout, jaká budoucnost určitě přijde.

Můžeme si vzít to, co jsme si vybudovali, a začít to skutečně žít.

Můžeme přát ostatním jejich vlastní cestu.

Můžeme být připraveni na změnu.

A pokud přijde svět, ve kterém bude všechno jednodušší, úžasné a dostupné, můžeme do něj vstoupit s tím, co jsme si mezitím osvojili.

A pokud přijde něco jiného, budeme mít stále sami sebe.

To je podle mě podstatné.

Nečekat, až se realita přizpůsobí našemu očekávání.

Nezahazovat to, co jsme už poznali, kvůli představě toho, co možná přijde.

A zároveň nezavírat dveře před novým.

Právě schopnost držet obě možnosti současně může být jednou z podob vědomého postoje.

Žít svoji skutečnost.
Respektovat skutečnost druhých.
Být otevřený budoucnosti.
A přitom si hlídat, aby nám vlastní ego neurčovalo, co je jediná možná pravda.

Plejádový pilíř, Shambala a rovnováha Tiferetu

V současné době, jak jsem již zmínil v předchozím článku Vývojové struktury, vidíte velmi silnou intervenci Plejádového pilíře.

To, co se nyní děje a jakým způsobem se lidstvo nastartovalo, vychází z Plejád – z poznání a vědění, z dimenze poznání a vědění.

Protipólem této struktury je Shambala – moudrost.

A právě zde můžeme dobře pozorovat, co dělá Tiferet.

Pokud je hodně Shambaly, Tiferet ji vyvažuje Plejádami. Pokud je naopak mnoho Plejád, vyvažuje je Shambalou.

Tiferet je střed.

Je v něm od všeho kousek. Není pouze poznáním a věděním, ale ani pouze moudrostí. Je to prostor, kde se jednotlivé principy mohou potkat a dostat do rovnováhy.

Poznání a moudrost

Právě na současné situaci můžeme tento princip krásně pozorovat.

Plejádový pilíř přináší poznání, vědění a schopnost poznávat nové skutečnosti.

Shambala přináší moudrost.

A mezi nimi je Tiferet, který jednotlivé vlivy vyvažuje.

Poznání samo o sobě může přinést obrovské možnosti. Ale moudrost ukazuje, jak s tímto poznáním zacházet.

A právě v tom je podle mě podstata současného dění.

To, jak s tebou dnes mluvím, je mistrovské mistrovství ze Shambaly, z moudrosti.

Zde můžete vidět, jak funguje moudrost a jakým způsobem vyvažuje vědění a poznání.

Šlo by říci:

Je to má Shambala. Shambala, které jsem dosáhl.

Mistr a probouzející se průvodce

Zároveň zde můžeš pozorovat ještě jeden zajímavý proces – rozhovor mezi mistrem a probouzejícím se průvodcem.

Průvodcovské dimenzi nemám vyloženě blízko. Pohybuje se však kolem mě mnoho průvodců, se kterými se setkávám, a proto mohu pozorovat, jak tato dimenze funguje.

Je důležité si tedy ujasnit, z jakého místa k tomuto rozhovoru přistupuji.

Nemám blíže pouze k průvodcovské dimenzi.

Přesněji řečeno mám blíže k velmi mistrovské dimenzi.

A to je potřeba vnímat, aby bylo možné správně porozumět tomu, co se zde právě odehrává.

Nejde tedy pouze o rozhovor dvou lidí, kteří si předávají zkušenosti.

Je zde možné pozorovat setkání různých úrovní vědomí – moudrosti, poznání, průvodcovství a mistrovství.

A právě jejich vzájemné působení může ukazovat, jak se jednotlivé části vývoje vyvažují a doplňují.

Tiferet přitom zůstává středem.

Poznání potřebuje moudrost.
Moudrost může pracovat s poznáním.
A Tiferet hledá jejich rovnováhu.

To je podle mého vnímání jeden z klíčů k pochopení současného období.

Ne všechno je tak jednoznačné, jak se zdá

Je tedy velmi nepravděpodobné, že nějakým příkazem nebo nařízením změníš samotný chod evoluce.

Vývoj probíhá prožíváním.

A to, co vlastně uvažuješ a jakým způsobem se na věci díváš, může být spíše realitou přísnosti. Právě proto ti ukazuji moudrost Shambaly.

Pokud by přede mnou stál někdo, kdo se nachází v Shambale, mluvil bych k němu přesně opačně. Vyvažoval bych ho totiž Plejádovým pilířem.

To je důležité si uvědomit.

Neexistuje jedna univerzální odpověď, která bude stejně správná pro každého člověka v každém okamžiku jeho vývoje.

Pracuji s tím, co je aktuálně přede mnou – s konkrétním člověkem, jeho stavem vědomí, jeho zkušeností a tím, co právě potřebuje vyvážit.

A právě proto mohou v průběhu tohoto blogu postupem času vznikat určité zdánlivé nesrovnalosti.

Jednou může být zdůrazněna přísnost, jindy moudrost. Jednou poznání a vědění, jindy jejich vyvážení moudrostí.

Není to nutně rozpor.

Může to být právě práce s rovnováhou.

Záleží na tom, kdo stojí před tebou

Pokud bych měl před sebou člověka, u kterého je příliš mnoho přísnosti, mohu mu ukázat moudrost.

Pokud bych měl před sebou člověka, který je naopak příliš ponořený do moudrosti bez dostatečného poznání a vědění, budu ho vyvažovat opačným směrem.

Proto není možné vytrhnout jednu větu z jednoho rozhovoru a automaticky ji použít jako univerzální pravidlo pro všechny.

Pokud byste chtěli mít v tomto vědomí skutečně jasno, museli byste být přinejmenším čistý Keter–Tiferetan.

Teprve z tohoto místa je možné jednotlivé principy vnímat v jejich vzájemné souvislosti a zároveň vidět, co je právě potřeba vyvážit.

A právě proto mohou některé články působit rozdílně.

Pracuji s tím, co aktuálně je a s kým právě pracuji.

Závěr si musí vytvořit každý sám

A tím se dostáváme k něčemu velmi podstatnému.

Závěr není potřeba někomu předem určovat.

Závěr je na tobě. Na vás, čtenářích.

Každý si ho musí vytvořit sám na základě svého vlastního vnímání, zkušenosti a toho, co v sobě skutečně nachází.

Protože některé věci jednoduše nejsou vždy tak jednoznačné, jak si myslíme.

To, co je pro jednoho člověka správným vyvážením, může být pro druhého člověka právě tím, co potřebuje překročit.

A možná právě schopnost toto rozpoznat je jednou z cest k vědomějšímu vnímání.

Ne všechno, co vypadá jako rozpor, je skutečně rozporem.
Někdy je to pouze jiný pohled, jiný člověk a jiná potřeba rovnováhy.

Přeji vám, abyste našli sami sebe

Přeji vám i ostatním čtenářům, abyste našli svoji dimenzi, svoji vývojovou strukturu, sami sebe a svůj vlastní životní postoj.

Abyste dokázali najít svoje místo v moudrosti, v poznání i v rovnováze.

Aby u vás mohl přirozeně převažovat právě ten aspekt, který je vám vlastní, který je s vámi v souladu a který vás dělá šťastnými.

Aby v něm vaše vědomí mohlo zrát a abyste se postupně stávali také oporou pro své okolí.

Přeji vám, aby se vám podařilo najít to, co je skutečně vaše.

A pokud budete mít potřebu se na něco zeptat, rád vám zodpovím, jak danou věc vnímám já.

Ne proto, abych vám říkal, jak ji máte vnímat, ale aby vám moje zkušenost mohla být podnětem, motivací nebo oporou – pokud to tak sami cítíte.

Každý člověk má svoji cestu, svoje tempo a svůj způsob poznávání.

A právě proto vám přeji, abyste si dokázali najít to svoje a mohli v tom svobodně růst.

Děkuji vám za pozornost, za vaše otázky i za sdílení.

Přeji vám krásný den a krásné další dny.

A budu se těšit na vaše další dotazy.

Mistr