Děkuji Ti za články, které jsi napsal i to, jak jsi je napsal, včetně obrázků. Hodně mi pomohly. Především ten poslední z 27.8. mě hodně uklidnil a myslím, že zase kousek ve mě secvakl. Vím, že mi to trvá a říkáš mi to stále dokola.

Je mi líto, že jsem tolik let neslyšela, neviděla, nebyla schopna přijmout přes svoji umanutou paličatost a nadělala jsem spoustu chyb vůči druhým i velké sebepoškození. V posledních dnech se ve mě něco opakovaně pohnulo. Uviděla jsem své totální zamotání, zmatení a roztříštěnost. Pocítila smutek nad promarněnými roky i těmi, které mi to ještě vezme. Ale cítím naději a víru, že pod tou hromadou nesmyslů a bludů jsem stále já a vše dobré pro mě.

Momentálně potřebuji čas a klid. Naučit se znovu žít svůj život. Takový, jaký je. Tam, kde je. Nechat vše sednout, poskládat, uzdravit, prožít. Naučit se znovu věřit životu i sobě.

Děkuji Ti za trpělivost.

Když člověk zpětně vidí, že se vydal špatným směrem

Rádo se stalo :)články, které jsem v poslední době napsal. Jsem opravdu rád, pokud někomu pomohly, uklidnily ho nebo mu pomohly něco v sobě uvidět jinak.

Přesně proto to blog vzniká.

Někdy člověka může velmi zabolet, když se zpětně podívá na určitou část svého života a uvědomí si, kolik času, energie nebo sil věnoval něčemu, co nakonec nevedlo tam, kam si představoval.

A může přijít pocit:

"Proč jsem to tak dlouho neviděl?"
"Proč jsem to dělal?"
"Proč jsem si to neuvědomil dřív?"

Je to nepříjemné.

Ale myslím si, že právě tady je potřeba dát si pozor na jednu věc:

Nedělat ze svého neúspěchu rozsudek nad sebou samým.

Nezdar nemusí být konec

Každý člověk, který se v životě někam skutečně dostal, velmi dobře zná období, kdy se mu něco nepovedlo.

Někdy dokonce musel několikrát narazit, aby pochopil, co dělá špatně.

Nezdar může být velmi nepříjemný, ale pokud ho člověk správně vstřebá, může se stát součástí úspěchu a zrání.

Ne proto, že bychom měli selhávat schválně.

Ale proto, že některé věci člověk prostě pochopí až zkušeností.

Teprve když si něč prožije, může skutečně poznat, co mu nefunguje.

A potom má možnost to změnit.

Není potřeba v tom zůstat viset

Je ale velký rozdíl mezi tím:

dát si čas na zpracování

a

zůstat v minulosti uvězněný.

Někdy potřebujeme chvíli smutku, lítosti, vzteku nebo zklamání.

Potřebujeme si přiznat:

Ano, tohle se mi nepovedlo.

Ano, udělal jsem chybu.

Ano, mohl jsem některé věci udělat jinak.

To je zdravá sebereflexe.

Ale dlouhodobě se trestat, týrat nebo odsuzovat určitě není cesta, kterou bych doporučoval.

Člověk nepotřebuje být vlastním soudcem, který ho bude každý den znovu odsuzovat za něco, co už se stalo.

Potřebuje pochopit.

Přijmout.

Poučit se.

A postupně jít dál.

Změnit to v sobě

Skutečná práce podle mě není v tom, že si řekneme:

"Udělal jsem chybu, takže jsem špatný člověk."

Skutečná práce je:

"Udělal jsem chybu. Co se z ní mohu naučit?"

Co jsem přehlédl?

Kde jsem neposlouchal sám sebe?

Kde mě moje ego příliš silně tlačilo za nějakým cílem?

Kde jsem byl urputný?

Kde jsem nedokázal ustoupit?

A hlavně:

Co teď můžu udělat jinak?

To je podle mě cesta skutečné změny.

Ne vymazat minulost.

Ale přetvořit její zkušenost v něco, na čem mohu dál stavět.

Někdy nás ego žene příliš silně

Člověk si může vytvořit určitý obraz toho, čeho chce dosáhnout.

A potom za ním jde tak urputně, že přestane vnímat samotný život.

Přestane vnímat, co mu říká jeho okolí.

Přestane vnímat vlastní limity.

Přestane vnímat, že možná potřebuje změnit směr.

A čím déle jde, tím těžší je přiznat si:

"Možná jsem šel špatně."

Právě tady může být potřebný určitý ústup ega.

Ne jako porážka.

Ale jako návrat k realitě.

Někdy je největší síla právě v tom říct:

"Dobře. Tohle nefungovalo. Tak to zkusím jinak."

Každý potřebuje jinak dlouhý čas

Někdo se z takové zkušenosti vzpamatuje rychle.

Jinému to trvá měsíce.

Někdo potřebuje ještě delší období.

Záleží na člověku, na hloubce zkušenosti i na tom, jak dlouho a jak intenzivně se určitého směru držel.

A není potřeba se porovnávat.

Každý má svůj čas.

Důležité je, aby se postupně začal vracet k sobě, ke svému životu a ke své vlastní rovnováze.

Pohled ze "stupínku vítězů" je jiný

Když se člověk dostane přes nějakou těžkou etapu života a později se na ni podívá zpátky, často ji vidí úplně jinak.

To, co tehdy vypadalo jako katastrofa, může zpětně vnímat jako jednu z nejdůležitějších zkušeností svého života.

Ne proto, že by ta bolest byla příjemná.

Ale proto, že ho něco naučila.

Najednou člověk vidí:

"Bez této zkušenosti bych možná nebyl tam, kde jsem dnes."

A právě proto bych nikomu nepřál, aby se za svůj nezdar odsoudil.

Pokud člověk spadl, neznamená to, že musí zůstat ležet.

Může vstát.

Může se podívat, proč spadl.

Může se naučit chodit jinak.

A může pokračovat.

Zahrada je právě o tomhle

Projekt Zahrada je podle mě přesně tím prostorem, kde se tyto věci mohou postupně poskládat.

Nejen vysoká spiritualita.

Ale skutečný život.

Žití.

Vztahy.

Rovnováha.

Sebereflexe.

Podpora.

Pěstování zdravého prostředí.

Návrat k sobě.

A postupný růst.

Univerzita vědomí zase poskytuje prostor pro poznávání, pochopení a širší souvislosti.

Obojí má své místo.

A člověk nemusí všechno zvládnout sám.

Pokud cítí, že potřebuje další podporu, může ji hledat také u lidí, kterým důvěřuje, případně u vhodné odborné nebo lékařské péče.

To není selhání.

Je to odpovědnost za sebe.

Nejde o konec světa

Chtěl bych proto říct všem, kteří právě procházejí podobnou etapou:

Neberte to jako konec světa.

Neberte to jako důkaz, že jste jediní, komu se něco nepovedlo.

Neberte to jako definitivní odsouzení svého života.

Něco jste prožili.

Něco jste poznali.

Možná jste na něco přišli později, než byste chtěli.

Ale teď už to víte.

A to je důležité.

Možná právě proto vás život na chvíli zastavil, abyste se mohli vrátit, přehodnotit věci a postavit svůj další život jinak.

To se v životě prostě stává.

A teď zase krok za krokem

Dejte si čas.

Nechte věci sednout.

Dovolte si cítit to, co cítíte.

Přiznejte si vlastní chyby, ale netrestejte se za ně donekonečna.

Poučte se.

Udělejte si v sobě pořádek.

Najděte zdravé východisko.

A potom znovu začněte žít.

Ne dokonale.
Ale pravdivěji.

A pokud budete potřebovat něco vysvětlit, můžete se zeptat v blogu.

Proto je tady.

Proto je tady komunita.

Proto je tady Zahrada a Univerzita vědomí.

A proto pokračujeme také v dálkových meditacích a další podpoře.

Nemusíte všechno vědět hned.

Nemusíte být hned v cíli.

Stačí začít znovu dobře žít to, co máte právě před sebou.

Jedeme dál

Takže jedeme dál.

Blog.
Komunita.
Zahrada.
Univerzita vědomí.
Meditace.
Vzájemná podpora.

A především skutečný život.

Přeji všem, kteří touto etapou právě procházejí, hodně sil a hodně zdaru.

A těm, kteří už jí prošli, přeji šťastné a spokojené pokračování.

Ať se podaří zkušenosti dobře vstřebat.

Ať se podaří znovu najít důvěru v život i v sebe.

Ať z toho, co bolelo, postupně vyroste něco dobrého.

Ať se každý může znovu postavit do svého života s větší pokorou, větším pochopením a větší vnitřní rovnováhou.

Život nekončí jedním nezdarem.

Někdy právě tam začíná jeho další, mnohem pravdivější část.

Piánko. 🌿

A pojďme dál. ❤️

Znovu a lépe až přijde čas :) Už víš jak se to nedělá.....Pi pi pianko. Jen jsi si spletla své ego za sebe:)Chce to opatrněji:) v sebereflexi atd:)

Neboj ono to půjde postupně jsi šikovná:)Chce to čas se z toho oklepat.....a najit zase sebe....Je super ,že už to slyšíš:):)