snažím se otáčet k sobě sama, poznávat se, nacítit, navnímat a hlavně...NESPĚCHAT při tom všem na sebe. Je to zcela nový pocit. Netlačit na sebe. A užívat si život, hmotu. Být obyčejná holka v "prostém bytí". Občas mě přepadají pocity viny, že pro sebe dělám málo. Ale uvnitř sebe cítím klid, že právě tak je to v tuto chvíli pro mě v pořádku. Že si potřebuji vše zažít, vstřebat ...dostat do rovnováhy svůj spirit se svou hmotnou realitou.
Před několika lety jsi mi řekl, že jsem most k Tobě pro Ty, pro které jsi příliš daleko. A také jsi mi řekl, že mohu předávat Univerzitu vědomí právě těmto lidem. A já se do tohoto úkolu s důvěrou a vírou pustila, jak nejlépe jsem uměla. Dnes si kladu otázku. Změnilo se tolik věcí, mám pocit, že jsi vytvořil otevřená nebesa pro každého na jeho úrovni, ať se nachází kdekoliv a v jakémkoliv stavu. Projekty Univerzity, Zahrady, Komunity, Blogem...tím vším jsi rozšířil možnosti svého působení, uzdravování, učení, nacházení...pro každého člověka. Obdivuji a jsem vděčná za toto dílo, které je v začátcích a přesto je zjevně komplexní a monumentální. A jsem vděčná a velice si vážím, že mohu být součástí toho. Otázka zní: "Jsem tedy některým lidem stále mostem nebo jsem v tuto chvíli překážkou na cestě k Tobě...Domů?" Proudíš a jsi všude. Probouzíš se v každém, jak si dovolí, jak Tě/Sebe přijímá. Mám touhu tyto projekty podporovat. Podporovat sebe i druhé na cestě k sobě sama/Tobě. A mám pocit, že vše je nové a já se v tom všem potřebuji najít nově. A vnímám, že to chce hodně času. 

Mezi dvěma světy: když člověk vnímá svou budoucnost, ale ještě v ní nežije

Někdy se člověk dostane do zvláštního období svého života. Začíná vnímat nové souvislosti, lépe rozumí sám sobě, svým vztahům i tomu, kam by mohl směřovat. Přicházejí nové myšlenky, pocity a vhledy. Člověk může mít velmi silný pocit, že už zahlédl svou další životní etapu.

A právě tady může vzniknout určitý paradox.

V mém pojetí existuje rozdíl mezi čistou spiritualitou a realitou běžného života, ve které stále působí ego, strach, zkušenosti, naučené vzorce a staré postoje. Člověk může něco hluboce vnímat a přesto ještě nemusí být schopen podle toho skutečně žít.

To, že k člověku přicházejí určité informace nebo vnitřní vhledy, ještě automaticky neznamená, že je už plně integroval.

Tři  fáze

Setkávám se s lidmi, kteří jsou v různých etapách tohoto procesu.

Někteří podobné věci vůbec nepřijímají. Odmítnou je a vracejí se zpět k tomu, co dobře znají.

Jiní jsou schopni nové pohledy přijmout, pracovat s nimi a postupně je začlenit do svého života. Právě zde podle mě vzniká skutečný prostor pro změnu.

A potom jsou lidé, kteří už něco nového vnímají, ale současně jsou stále silně ovlivněni svou původní realitou. Stojí obrazně řečeno mezi dvěma světy.

A právě tato třetí skupina může být velmi náročná.

Člověk může mít pocit, že už "je tam". Že už rozumí, že už pochopil, že už dosáhl určitého vědomí. Jenže každodenní život mu může stále ukazovat něco jiného.

Vhled ještě není prožitá zkušenost

Tohle považuji za velmi důležitý rozdíl.

Vědět něco není totéž jako to žít.

Můžeme rozumět určitému principu, můžeme ho vnímat, můžeme o něm mluvit a dokonce ho předávat dál. Ale skutečná změna nastává až tehdy, když se začne promítat do našeho jednání, vztahů, rozhodování a každodenního života.

Proto je někdy potřeba čas.

A především pokora.

Ne jako ponížení člověka, ale jako schopnost připustit:
Možná už něco vidím, ale ještě nejsem na konci cesty.

Ego může být velmi přesvědčivé

Ego nemusí vypadat pouze jako arogance nebo pocit nadřazenosti. Může se projevovat i velmi nenápadně.

Například potřebou mít pravdu. Potřebou vědět, jak věci dopadnou. Potřebou okamžitě dosáhnout výsledku. Nebo přesvědčením, že když něco silně vnímám, musí to už být skutečnost.

Jenže realita může být ještě jiná.

Člověk může mít před sebou možnost určité budoucnosti, ale současně existuje mnoho věcí, které tuto cestu mohou změnit. Proto je zdravější s podobnými vhledy pracovat jako s podnětem k poznávání sebe sama, nikoli jako s absolutní jistotou.

Někdy je potřeba přestat tlačit

Pokud člověk stále usiluje, tlačí na sebe, bojuje a snaží se za každou cenu dosáhnout určitého stavu, může paradoxně přehlížet to nejdůležitější.

Sám sebe.

Někdy není potřeba udělat další krok dopředu. Někdy je potřeba chvíli stát, dívat se, co se skutečně děje, a nechat věci dozrát.

To neznamená rezignaci.

Naopak.

Znamená to začít rozlišovat mezi tím, co si přeji, co si myslím, co intuitivně vnímám a co už je skutečně součástí mého života.

Cesta zpět k sobě

Proces osobního rozvoje podle mě není závod.

Nemusíme dokazovat sobě ani ostatním, že už jsme někde "dál". Nemusíme být dokonale vědomí, dokonale klidní ani mít všechno vyřešené.

Důležitější je schopnost vnímat vlastní realitu pravdivě.

Co už skutečně žiji?
Co pouze chápu?
Co si přeji?
Co mě stále drží zpátky?
A kde ještě potřebuji čas, zkušenost nebo další práci?

Právě tak se může postupně propojit vnitřní poznání s reálným životem.

A možná právě v tom spočívá jedna z největších lekcí celé cesty:

Nemusíme být tím, kým se jednou staneme. Stačí poctivě být tím, kým jsme právě teď – a dovolit si postupně dozrát sami k sobě.

Mezi dvěma světy

Existuje období, kdy člověk už vidí nový svět, ale ještě v něm neumí plně žít.

Starý způsob myšlení, vztahy, návyky a emoční reakce jsou stále přítomné. Současně už ale člověk poznává něco nového — jiný způsob vnímání sebe, života i vlastních možností.

Vzniká tak prostor mezi dvěma světy.

Člověk už se nedokáže vrátit úplně zpět, ale ještě není pevně usazený v tom novém. Proto může chvíli zažívat nejistotu, vnitřní napětí nebo rozpor mezi tím, co už chápe, a tím, co ještě skutečně žije.

To není selhání. Je to přechodová fáze.

Staré se postupně uvolňuje a nové se teprve stává skutečností. A právě každodenní život nakonec ukáže, co se skutečně proměnilo.

Vidět nový svět je začátek. Umět v něm žít je jeho skutečné naplnění.

Velký duch může být již přítomen:)

Existuje prostor mezi dvěma způsoby vnímání reality.

Na jedné straně stojí svět, který dobře známe. Svět zkušeností, vzorců, přesvědčení, očekávání a toho, co jsme se během života naučili považovat za skutečnost. Na druhé straně může existovat zkušenost, která tyto dosavadní hranice přesahuje – hlubší vnímání sebe, vztahů, života a souvislostí.

Člověk se někdy ocitne právě mezi těmito dvěma světy. Něco nového už vnímá, cítí nebo prožívá, ale zároveň je stále ovlivňován tím starým. Proto může mít pocit, že už něco pochopil, a přesto se stále vrací ke stejným reakcím, obavám nebo způsobům jednání.

To není selhání. Je to proces dozrávání.

Nová zkušenost totiž automaticky neznamená, že jsme ji už plně přijali a dokázali podle ní žít. Informaci můžeme vnímat dříve, než ji skutečně pochopíme. Můžeme něco cítit dříve, než tomu dokážeme dát místo ve svém životě. A můžeme zahlédnout svůj další směr, přestože ještě stojíme jednou nohou ve starém světě.

Právě tady je důležitá pokora.

Ne všechno, co člověk zahlédne, už skutečně vlastní. Ne všechno, co dokáže pojmenovat, už dokáže žít. A ne každá zkušenost znamená, že cesta je u konce. Někdy je naopak teprve na začátku.

Možná proto není potřeba čekat, až "něco přijde". Možná se některé věci už dějí a člověk se teprve učí je rozpoznávat.

Velký duch nemusí teprve přicházet. Může být již přítomen. Jen každý člověk k jeho rozpoznání dozrává v jiném čase a jiným způsobem.

A právě prostor mezi těmito dvěma světy může být místem, kde se člověk postupně vrací sám k sobě.

Když nový duch klepe na dveře

Možná někdy čekáme, že se něco zásadního teprve stane. Že přijde nový čas, nový stav vědomí, nový člověk, nový život. Čekáme na okamžik, který nám potvrdí, že jsme se posunuli.

Jenže právě tady může vzniknout zvláštní past.

Co když to, na co čekáme, už dávno začalo?

Nový duch nemusí přicházet jako velká událost. Může přicházet tiše – jako potřeba něco změnit, převzít odpovědnost za vlastní život, přestat hledat viníka venku a začít skutečně pracovat na sobě.

Nestačí o seberozvoji mluvit. Nestačí vědět, co bychom měli dělat. Nestačí říkat, že tvoříme svůj život, pokud ve skutečnosti stále čekáme, až se změní okolnosti, druzí lidé nebo celý svět.

Skutečná změna začíná tam, kde člověk začne měnit sebe a svůj způsob prožívání reality.

Místo ukazování na druhé může přijít otázka: Co s tím mohu udělat já?
Místo závisti může přijít inspirace člověkem, kterému se podařilo něco vytvořit.
Místo bezmoci může přijít vlastní iniciativa.
Místo čekání může přijít čin.

Člověk, který stojí mezi světy, to však nemusí mít jednoduché. Může už vnímat něco nového, ale zároveň stále žít podle starých vzorců. Může mluvit o změně, duchovním růstu a seberozvoji, a přesto si nevšimnout, že se jeho skutečný život dlouhodobě nemění.

A právě zde vzniká důležitý rozdíl:

To, že člověk o změně mluví, ještě neznamená, že změnou prochází.

Někdy jsme totiž natolik přesvědčeni o vlastní interpretaci reality, že přestaneme vnímat to, co se skutečně děje. Čekáme na budoucí potvrzení své představy, zatímco skutečnost už mezitím proběhla – nebo se odehrává přímo před námi.

Člověk pak může zůstat uvězněný mezi dvěma světy. Jeden už začíná vnímat, ale druhému stále slouží. Nové poznání přijímá pouze tehdy, pokud zapadá do jeho dosavadního obrazu. Když skutečnost tento obraz naruší, může přijít odpor, nervozita, obviňování nebo neustálé opakování stejného příběhu.

Cesta ven přitom nemusí být složitá.

Vyžaduje pokoru, zrání a ochotu skutečně se podívat na vlastní život.

Ne na to, co si o sobě myslíme.
Ne na to, co o sobě říkáme.
Ale na to, co skutečně žijeme.

Život sám totiž velmi přesně ukazuje, kde člověk stojí.

Nový stav vědomí není jen myšlenka. Je to způsob, jakým člověk jedná, jak zachází s druhými, jak přijímá odpovědnost, jak reaguje na překážky a jak dokáže proměňovat svůj vlastní svět.

Možná tedy nový duch skutečně "klepe na dveře". Ale dveře se neotevřou pouze tím, že o nich budeme mluvit.

Je třeba dozrát k tomu, abychom je dokázali otevřít.

Před branami nového ducha

Mnoho lidí je přesvědčeno, že už vstoupili do nového vědomí. Mluví o duchovním růstu, o vyšších energiích, o seberozvoji a o nové realitě. Někteří dokonce získají pocit, že právě oni byli vybráni, že už pochopili něco, k čemu ostatní teprve směřují.

A přesto mohou stát přímo před branou.

Brána je otevřená. Cesta je před nimi. Nový způsob bytí není vzdálený ani nedostupný. Jenže vstoupit znamená něco jiného než o vstupu mluvit.

Znamená to opustit některé staré jistoty. Přestat hledat odpovědnost především u druhých. Přestat se opírat o představu vlastní výjimečnosti. Přijmout, že některé věci ještě neumíme, že některým skutečnostem nerozumíme a že naše dosavadní představa o sobě nemusí být úplná.

A právě tady se může objevit zvláštní paradox.

Člověk může být přesvědčen, že už je uvnitř, a přitom stále stát před branou.

Nový duch totiž není titul ani označení. Není to něco, co si člověk přisoudí tím, že o tom začne mluvit. Projevuje se v každodenním životě – v jednání, v odpovědnosti, v pokoře, ve schopnosti učit se, měnit se a skutečně reagovat na realitu.

Možná tedy nejde o to být mezi "vyvolenými".

Možná jde o něco mnohem prostšího: poznat, že brána je před námi, a skutečně jí projít.

Na místě je prostudovat článek o umanuté paličatosti.

Univerzita vědomí a Zahrada: prostor pro ty, kteří stojí před branou

Univerzita vědomí i projekt Zahrada jsou určeny také pro ty, kteří právě stojí před branou – v prostoru mezi dvěma realitami. Pro lidi, kteří už vnímají, že se v jejich životě něco mění, naslouchají řeči Velkého Ducha a cítí nový směr, ale ještě nejsou schopni do této změny naplno vstoupit.

Ne každý dokáže staré vzorce opustit okamžitě. Někdy člověk potřebuje čas, prostor, zkušenost a především pokoru, aby dokázal skutečně přijmout nový pohled na sebe i svůj život. To, že člověk zatím nedokáže udělat další krok, neznamená, že je ztracený. Znamená to, že jeho proces ještě pokračuje.

Právě pro takové chvíle má smysl společenství lidí, kteří nesoudí, netlačí a nepotřebují dokazovat vlastní pravdu. Mohou naslouchat, pozorovat, učit se a postupně dozrávat k vlastnímu rozhodnutí.

Někomu může cesta ze starých struktur trvat déle. Pokud člověka silně vtahují zpět vzorce strachu, závislosti, obviňování nebo surového egoismu, může být jeho cesta pomalejší a náročnější. I to je součást procesu.

Zahrada i Univerzita vědomí proto nejsou pouze pro ty, kteří už "došli". Jsou i pro ty, kteří teprve hledají cestu k bráně, stojí před ní, naslouchají a učí se být připraveni ji otevřít.

Nejde o dokonalost. Jde o zrání, pokoru, vědomí a ochotu udělat další krok, až přijde jeho čas.

Pár slov na závěr

Věřím, že tato fáze může být náročná a že každý člověk jí potřebuje projít svým vlastním tempem. Přeji tobě i panu Duškovi, abyste touto cestou prošli s pokorou, zdravím a co největším porozuměním.

Já pracuji se svými přáteli a snažím se přinášet podporu tam, kde může být užitečná. Přeji panu Duškovi, aby si našel svou vlastní cestu – a pokud by mu v určité chvíli pomohla komunita lidí, kteří procházejí podobnou zkušeností, aby k ní dokázal najít cestu.

Není potřeba nic uspěchat. Každý má svůj čas, své zkušenosti a svůj způsob, jak věci pochopit a prožít.

Přeji hodně zdraví, klidu a úspěchů. A pokud by bylo potřeba cokoliv dalšího vysvětlit nebo se na něco zeptat, může se tazatelka i kdokoliv další kdykoliv ozvat.

Přeji krásné dny a dobrou cestu.