Prosím, kdyby byl prostor, mohl bys na blogu rozebrat fyzickou bolest? Tohle ještě nikdo neřešil a já se v tom motám a jediné co jsem teď překonala je strach se tě zeptat. 😂😘 Děkuji

Fyzická bolest – proč nám vlastně tolik vadí?

Fyzická bolest je něco, čemu se většina lidí přirozeně snaží vyhnout. Když přijde, chceme, aby co nejrychleji odešla. Někdy proti ní bojujeme, někdy se jí bojíme a někdy nás dokáže zaměstnat natolik, že přestáváme vnímat všechno ostatní.

Ale co když se na ni zkusíme na chvíli podívat jinak?

Ne jako na nepřítele, kterého musíme porazit, ale jako na informaci, kterou nám tělo předává.

Bolest může znamenat mnoho různých věcí. Může upozorňovat na zranění, přetížení nebo nemoc. Může být také spojená s napětím, stresem nebo dlouhodobým vyčerpáním. Proto není dobré každou bolest pouze "přetrpět" nebo se ji snažit duchovně vysvětlit. Někdy je nejdůležitější jednoduše poslouchat tělo a věnovat mu potřebnou péči.

Z pohledu vědomí je ale zajímavé něco jiného.

Bolest je fyzický vjem. Strach z bolesti je další vrstva.

A právě mezi těmito dvěma věcmi může být obrovský rozdíl.

Když něco bolí, tělo vyšle signál. My k němu ale často okamžitě přidáme vlastní příběh:

Co když to bude horší?
Co když to nezvládnu?
Co když to nikdy nepřejde?
Co když se něco stane?

A najednou už neprožíváme pouze samotný fyzický vjem.

Prožíváme také strach, očekávání a napětí kolem něj.

Možná právě tady začíná zajímavá cesta poznání.

Neznamená to bolest vyhledávat.
Neznamená to odmítat lékařskou pomoc.
A už vůbec neznamená, že si člověk má říkat, že bolest "nemá existovat".

Znamená to pouze zkusit si všimnout:

Co je skutečně bolest a co už je můj strach z ní?

Někdy totiž zjistíme, že naše zkušenost není tvořena pouze tím, co se odehrává v těle, ale také tím, jak na to reaguje naše mysl.

A právě to může být velmi zajímavé téma pro vlastní pozorování.

Ne bojovat.
Neutíkat.
Jen si všimnout.

"Toto právě cítím."

A potom se zeptat:

"Co dalšího k tomu přidávám já?"

Možná právě tady začíná další malý krok k většímu porozumění vlastnímu tělu, vlastní mysli a vlastnímu vědomí.

Nemoc, bolest a utrpení v modelu vnímání a cítění

Tento text je pokračováním tématu, které v rámci Univerzity vědomí vnímám jako velmi důležité. Nechci zde popisovat nemoc pouze jako fyzický problém těla. Ve svém modelu vnímání a cítění ji chápu jako součást mnohem širšího systému člověka.

Nemoc, fyzická bolest, utrpení i strádání pro mě patří do jedné oblasti.

V mém vnímání mohou být projevem určité nerovnováhy nebo informace, která zůstala nezvědomělá v energetickém, emočním či mentálním systému člověka.

Když se taková informace dlouhodobě neřeší, může se podle mé zkušenosti postupně projevovat různými způsoby – nejprve například v emocích, vnitřním napětí nebo opakujících se životních situacích a později i jako fyzické strádání, bolest či nemoc.

Neříkám tím, že každá nemoc má pouze duchovní příčinu. Popisuji zde svůj model a způsob, jakým jsem se během let naučil podobné situace vnímat.

Když člověk příliš rychle otevírá sám sebe

Jedna z věcí, ke které jsem během své cesty dospěl, souvisí také se seberozvojem.

Člověk může mít tendenci neustále otevírat další a další témata, intenzivně pracovat na sobě, urychlovat svůj duchovní vývoj a chtít se dostat co nejdál.

Jenže pokud jsou uvnitř člověka stále uložené nezpracované informace, emoce, vztahové zkušenosti nebo mentální vzorce, může jejich příliš rychlé otevírání vést k velké intenzitě.

To, co bylo dlouho skryté, se může začít velmi rychle dostávat do vědomí.

Proto ve svém přístupu dnes více zdůrazňuji prevenci, zdravý způsob života, postupný osobní růst a stabilní prostředí, než neustálé otevírání dalších a dalších vrstev člověka.

Nejde podle mě o to člověka co nejrychleji "otevřít".

Jde o to vytvořit takové podmínky, aby mohl postupně růst, aniž by sám sebe přetěžoval.

Čakrový systém jako hlubší vrstva

V mém modelu má významné místo čakrový systém.

Vnímám ho jako určitou strukturu, ve které jsou uloženy a propojeny různé emoční, mentální a energetické informace člověka.

Proto s čakrami pracuji opatrně.

Není to pro mě pouze nějaká technika, kterou člověk "zapne" a pokračuje dál. Je v nich podle mé zkušenosti uloženo obrovské množství toho, co člověk během svého života prožil, vytvořil a přijal.

Pokud dochází k harmonizaci jednotlivých oblastí, může se postupně měnit také celkové fungování člověka.

A právě zde vnímám souvislost s dalšími částmi duchovní cesty – meditací, vědomou prací se sebou, osobním růstem a postupným uvolňováním toho, co už člověku neslouží.

V tomto kontextu pro mě představuje kundaliní další fázi tohoto procesu – nikoli něco, co je potřeba násilně vyvolávat, ale spíše přirozený důsledek určitého stupně vnitřní harmonizace a propojení.

Proto s těmito procesy pracuji s respektem a bez zbytečného urychlování.

Co tedy dělám, když přijde bolest nebo utrpení?

Moje první otázka nikdy nebyla pouze:

"Jak se zbavit bolesti?"

Spíš jsem se snažil zjistit:

"Co mi tato situace ukazuje?"

Co se v mém životě děje?

Jaká emoce je přítomná?

Jaký mentální vzorec se opakuje?

Je zde nějaká událost, vztah nebo životní nastavení, ve kterém dlouhodobě nejsem dobře?

Co jsem přehlížel?

Co jsem si nechtěl připustit?

A co potřebuji ve svém životě změnit?

V tomto smyslu vnímám bolest nebo utrpení také jako možnost zvědomění informace, která si žádá naši pozornost.

A když člověk dokáže tuto informaci rozpoznat, pochopit a postupně změnit své nastavení, může se změnit i celý jeho další vývoj.

Od léčení k prevenci

Dříve jsem se věnoval mnohem více samotnému uzdravování – meditacím, šamanskému léčení, bylinné podpoře a různým způsobům práce s člověkem v době, kdy už nějaký problém nastal.

Postupem času jsem ale dospěl k jinému pohledu.

Dnes mě více zajímá komplexní podpora člověka ještě předtím, než se problém naplno projeví.

Zdravý způsob života.

Vnitřní stabilita.

Meditace.

Práce s emocemi.

Práce s čakrovým systémem.

Osobní růst.

Kvalitní mezilidské prostředí.

Schopnost člověka vnímat sám sebe.

A především schopnost včas rozpoznat, že se uvnitř něco začíná měnit.

Právě v tom vidím jednu z hlavních myšlenek Univerzity vědomí.

Nečekat pouze na problém. Učit se mu rozumět ještě předtím, než začne člověka ovládat.

A co klasická medicína?

Tady považuji za důležité být úplně jasný.

Nejsem lékař.

A můj model nemá nahrazovat klasickou medicínu.

Pokud se člověk dostane do situace, kdy jeho stav není možné bezpečně zvládnout jiným způsobem, považuji za naprosto přirozené vyhledat lékaře a odbornou pomoc.

Sám bych v takové situaci lékařskou pomoc vyhledal.

Z mého pohledu nemusí stát spirituální rozvoj, práce s energií, alternativní přístupy a klasická medicína proti sobě.

Naopak.

Mohou se doplňovat.

Jedna oblast může člověku pomáhat pracovat s fyzickou stránkou, jiná s psychikou, další s jeho vnitřním prožíváním a spirituální cestou.

Pro mě je důležitá především bezpečnost, rozumnost a komplexní pohled na člověka.

Odpovědnost zůstává vždy u člověka

A stejně tak každý člověk nese odpovědnost za vlastní rozhodnutí.

Za to, co se rozhodne řešit.

Za to, co odmítne řešit.

Za to, kdy vyhledá pomoc.

Za to, kdy navštíví lékaře.

Za to, jakým způsobem bude pokračovat ve svém osobním vývoji.

Já mohu nabídnout prostor, zkušenost, podporu, pohled a nástroje.

Nemohu ale žít vývoj za někoho jiného.

Pokud člověk dlouhodobě odmítá změnu a rozhodne se zůstat ve své stagnaci, není v mých možnostech tento proces udělat za něj.

Každý člověk si svou část cesty nese sám.

Smyslem není nemoc. Smyslem je růst.

A možná právě tady se dostávám k tomu nejdůležitějšímu.

Ve svém vnímání dnes nechci stavět svůj projekt na tom, že budeme neustále řešit nemoc, bolest a utrpení.

Mnohem více mě zajímá vytvořit prostředí, ve kterém člověk může zdravě růst, poznávat sám sebe a postupně odkládat to, co už nepotřebuje.

Nemoc tedy ve svém modelu nevnímám jako trest.

Ani jako selhání člověka.

Vnímám ji jako možný signál, který může člověka přivést k hlubšímu pochopení sebe sama.

A někdy může být právě utrpení tím místem, ze kterého člověk začne svůj život skutečně měnit.

Ne proto, aby v utrpení zůstal.
Ale aby pochopil, co ho z něj může vést ven.

To je jedna z cest, kterou v rámci Univerzity vědomí a Projektu Zahrada postupně objevuji a sdílím.

A právě proto je pro mě důležitější prevence, vědomý život, vnitřní rovnováha a postupný růst než čekání na okamžik, kdy už člověk musí svůj problém řešit až v jeho nejzazší podobě.

A pokud tě k tomuto tématu cokoliv napadne, můžeš se samozřejmě zeptat přímo zde v blogu.

Vzhledem k tomu, že sama působíš jako lékařka, budu zároveň rád za jakoukoli zpětnou vazbu, tvůj pohled nebo případnou konzultaci. Nečekám od tebe odborné posouzení mého modelu ani jeho potvrzení. Zajímá mě především, jak na něj budeš reagovat ty – nejen ze své profesní zkušenosti, ale také jako člověk.

Pokud budeš chtít svůj názor, zkušenost nebo pohled sdílet, budu za něj rád. Myslím, že právě otevřený dialog mezi různými pohledy může být velmi zajímavý a přínosný.

A ještě jedna věc, která mě v souvislosti s tebou napadá

Vím, že jsi sama zažila šamanské léčení, a pokud si dobře pamatuji, bylo to v souvislosti s ekzémem, který po tomto procesu velmi rychle zmizel. Pamatuji si, že tě tehdy samotnou překvapilo, co se stalo.

Právě proto mě bude zajímat i tvoje zpětná vazba k tomu, co jsem zde popsal. Ne proto, abys potvrzovala můj model, ale protože jsi měla možnost zažít něco podobného přímo na vlastní kůži – a zároveň se na celou věc dokážeš dívat i ze své zkušenosti lékařky.

Je to pro mě vlastně zajímavé setkání dvou různých pohledů na člověka.

Já jsem se dříve těmto způsobům práce věnoval mnohem intenzivněji. Postupně jsem ale zjistil, že nechci svůj další život ani projekt stavět především na samotném léčení lidí. Je to pro mě velmi náročná oblast a opakovaně jsem se setkával s tím, že se lidé ke stejným problémům vracejí, a následně může vznikat i obviňování, že člověk neumí svou praxi, že ji dělá špatně nebo že je šarlatán.

A do toho už se dnes nechci vracet.

Ne proto, že bych popíral svou předchozí zkušenost.

Naopak – právě proto, že jsem ji mnoho let žil a měl možnost pozorovat její účinky, jsem se rozhodl svůj další směr zaměřit jinam.

Více na prevenci, osobní rozvoj, vědomý způsob života, vnitřní rovnováhu a vytváření kvalitního prostředí pro člověka.

Proto budu rád, když se k tomu někdy vrátíš ty sama svou zkušeností. Ať už jako lékařka, nebo jednoduše jako člověk, který si tím tehdy sám prošel.

Tvůj pohled mě bude opravdu zajímat.

Tazatelka:

Honzo děkuji za super shrnutí bolesti. Je to oblast , která mne teď dost zajímá a myslím ,že mne hodně učí. Taky jsem si uvědomila, že hledám rovnováhu mezi tím , že jsem doktor a tím ,co jsem zažila s tebou. Pro ty co to ještě neslyšeli, alespoň tyhle dva příběhy: měla jsem dost silnou alergickou reakci na jednu z vod při ceremonii, já jsem chtěla volat rychlou , ale Honza mne pohladil brkem z nějakého dravce a potíže prostě zmizely😳 a při další z ceremonii mi doktoři z plejád vyměnili žaludek, takže dva dny na to mi gastroenterolog při vyšetření nevěřil věk šedesát let. Tyhle zkušenosti mne asi trochu odvedli od sebe samé a je to přesně to ,co píšeš, nevážila jsem si toho, mysl mi řekla, že když budu za dobře s bytostmi je vše OK, protože to jde vlastně samo . Tohle už je minulost, dnes už i v té bolesti hledám samu sebe ,ale ani se nebojím použít medicínu. Někdy je ta bolest taková, že úplně blokuje vnímání, tak je dobré ji odstavit léky a tím vzniká prostor se nadechnout a většinou se něco , co potřebuji, objeví. To že jsem lékařka, vnímám poslední dobou jako super, protože mám v práci pocit, že se stávám pro mnohé svoje pacienty , takovým odrazovým můstkem. Když už člověk neví co dál, určitě je lékař za mne dobrá volba, tělo je vlastně takový stroj a mnohé se opravit dá a taky se dá ukázat , jak o tělo dále pečovat, protože uvnitř něho máme to nejdůležitější.🥰🥰🥰 . Takže co mně teď došlo? Všichni něco umíme a jsme tady navzájem pro sebe a každý každému může na jeho cestě pomoci. Když tě něco bolí a nevíš jak dál , jdi k lékaři, když něco nevíš , zeptej se učitele atd.  

děkuji Ti za krásné shrnutí i za Tvůj pohled. Vnímám to velmi podobně.

Myslím, že právě v tom je život krásný – každý člověk je originál a každý z nás umí něco, co nikdo jiný neumí úplně stejně. Máme si tedy navzájem co předávat, čím se obohacovat a od sebe se učit.

Pro mě má velký smysl především sebepoznání a sebezdokonalování. Poznávat sám sebe, rozvíjet to, co v sobě máme, a potom to, co jsme, co žijeme a co umíme, přirozeně nabídnout ve prospěch širšího celku a kolektivního vědomí.

A stejně tak je důležité umět v přirozeném řádu také přijímat – podporu, zkušenosti, pohledy a pomoc od lidí kolem nás, ale třeba i to, co k nám přichází z vesmíru, z různých dimenzí nebo od bytostí, které vnímáme jako přátelské. Nemusíme mít vždy stejný názor. Právě rozdílnost pohledů nás může obohacovat, pokud mezi námi zůstává respekt, úcta a prostor pro vlastní cestu.

A vlastně je úplně jedno, jestli je člověk šaman, lékař, učitel, politik nebo dělá jakoukoli jinou práci. Každý může přinášet něco svého a zároveň přijímat od ostatních to, co mu může pomoci na jeho vlastní cestě.

Myslím, že právě takhle se můžeme navzájem přirozeně podporovat, sdílet a společně posouvat dál.

Ještě jednou Ti děkuji za krásnou zpětnou vazbu. Moc mě potěšila.

Měj se krásně
Honza