Ahoj Honzi,
zdravím Tě po delší době a ráda bych poprosila o komentář k situaci,
ve které se nacházím.
Poslední dobou se mi toho hodně změnilo. Přibližně v době, kdy jsi na
blogu psal o plejádách a jejich vlivu, mi došlo, že vlastně vůbec
nevím, kdo opravdu sem. To mě vedlo k dotazování "kdo jsem já", ale po
pár dnech jsem si všimla, že si na to i odpovídám, a to jsem
zpozorněla, protože E. Tomáš právě před tímto varuje. Cítila jsem, že
mě tento dotaz táhne výš, než bych měla být, že je ještě brzy. Na
poslední čakrové meditaci jsem poprosila, ať odpadne to, co je
připravené odpadnout, co je připravené na přijetí, zpracování. A druhý
den se mi vyhrotil vztah s dcerou, po pár dnech se to urovnalo a hodně
posunulo k rovnováze. Mám z toho fakt radost! A před pár dny jsem si
uvědomila, že i když se pořád snažím přijímat samu sebe tak, jak jsem,
tak na ty neuzdravené části sebe tlačím a chci je řešit, takže je
vlastně nepřijímám. A přišlo mi, že se musím vnímat jako celek, jako
koule, která je celistvá a je v ní naprosto všechno, i špatný vztah s
tátou, emoce, staré programy, prostě všechno, žádný dílek nesmí
chybět, protože pak to nejsem já. A s tím přišlo ponoření ještě
hlouběji dovnitř a znovu (ale jinak) jsem si uvědomila, že všechno
máme v sobě. Je tam návod, jak žít, jak reagovat v různých situacích,
jak se uzdravit, jak narovnat vztahy... Já jsem celou dobu šla směrem
dovnitř, ale jakoby z optiky ega, v jeho režii... Takže teď se snažím
hodně zpomalit, dívat se dovnitř a čekat na odpověď, na řešení, na
vedení. Hlavně pomalu a vědomě, aby mi nenaskočily ty staré vzorce a
programy.
A teď proč píšu - kůň dnes po týdnu opět začal kulhat. Není to nic
hrozného, jen jiný problém, ale zpozorněla jsem a chci se zeptat,
jestli je to dozvuk těchto změn, anebo jestli někde něco nevidím a jdu
špatně. Ráda bych to odhalila dřív, než se zase do něčeho zamotám a
vytvořím si větší problém...
Moc děkuji za objasnění
"Přečetl jsem tvůj vzkaz. Chci, abys teď zastavila veškerou tu analýzu "proč to je" a podívala se na to, co se skutečně děje.
Popsala jsi proces, ve kterém jsi v pasti – v pasti vlastní snahy o osvobození.
Když píšeš o tom, jak se snažíš "zpomalit a dívat se dovnitř", z tvého textu přímo sálá obrovská křeč. Ty ses v tom úsilí "nezpomalila", ty ses naopak paralyzovala. Tvůj strach z toho, aby se nevrátily staré programy, z tebe dělá bytost, která je v neustálém napětí a v očekávání chyby.
A co se děje pak? Tvoje fyzické tělo je v jednom kuse sevřené, máš v sobě obrovský náboj kontroly a strachu, a ten kůň, který je extrémně citlivý na jakýkoli tvůj vnitřní nesoulad, to cítí. Pokud kůň kulhá, dost možná ti zrcadlí tvůj vlastní vnitřní stav. Ne že by to byla tvoje 'vina', kterou máš zase rozebírat v duchovních souvislostech, ale je to fyzická realita. Kůň je v takovém sevření, v jakém držíš sebe.
Identifikuj to:
Ta 'analýza' není cesta ven, je to tvůj vězeň. Neustále si hlídáš, jestli už je to ono, jestli už jsi 'napojená', jestli už ego odešlo... tím vším tu křeč jen posiluješ.
Paralýza místo růstu: Ty nejdeš dopředu, ty se jen bojíš udělat chybu. A tento strach z chyby ti vytvořil v těle bariéru. Pokud jsi sevřená ty, nemůže být tvůj partner v sedle uvolněný.
Co s tím teď:
1. Odpoj se od hledání viníků v duchovním plánu: Kůň začal kulhat? Vyřeš fyzično. Veterinář, fyzioterapie. Přestaň hledat v jeho kulhání hlubší příčinu tvojí karmy. Je to zvíře, řeš to pragmaticky jako zvíře.
2. Uvědom si tu kontrolu: Právě v tuhle vteřinu, kdy to čteš, si zkus povolit ramena a zhluboka se nadechnout. Cítíš to? Ten rozdíl mezi tím, jak jsi sevřená a jak můžeš být volná? To je tvůj základní stav. Všechno ostatní, co řešíš v hlavě, je jen nános strachu.
3. Vystup z role řešitele: Ty už nic "neřešíš". Jen buď. Pokud se v tobě objeví další vlna strachu "co když je to špatně", vědomě ji neanalyzuj, jen ji nech proběhnout a vydechni ji ven.
Nejsi v žádné "krizi", jsi jen příliš zaměřená na to, jak dopadnout správně. To je to, co tě dusí. Změň směr – řeš svět venku, starej se o koně jako o zvíře, starej se o své tělo, starej se o radost z prostého bytí. Všechno ostatní se usadí samo."
V tuto chvíli nemáš na to, abys řešila věci spirituálně či karmicky.
Možná ti to zní zvláštně, protože máš pocit, že na duchovní úrovni pracuješ ze všech sil. Ale ve skutečnosti se právě teď nacházíš v pasti. Vytloukáš ego jiným egem. Tvá snaha o řešení situace skrze duchovní introspekci je v tvém momentálním rozpoložení jen dalším, sofistikovanějším nástrojem tvého ega, jak tě udržet v pasti.
Tím, že se tak zoufale snažíš pochopit "co je za tím", jsi uzavřela své vědomí do úzkého koridoru strachu a kontroly.
1. Rozpoznání smyčky
Nacházíš se ve vzorci, který tě drží v zúženém stavu vědomí. Je to smyčka: Obava → Snaha o kontrolu/řešení → Ještě větší napětí → Obava. V tomto stavu tvé vědomí nevidí situaci takovou, jaká je – vidí pouze to, co ti dovolí tvůj strach. Vidíš kulhajícího koně jako své selhání, protože tvoje "programy" ti nic jiného v tu chvíli nepustí.
2. Spiritualita není kontrola, je to rozšíření
Pleteš si pojmy. Pravá spiritualita, po které toužíš, znamená rozšíření vědomí, nikoliv jeho zúžení do neustálého hlídání vlastních chyb. Skutečné spirituální vhledy přicházejí tehdy, když tvá mysl utichne a tvé vnímání se rozšíří tak, aby obsáhlo celou objektivní realitu – vnitřní i vnější.
V současné křeči nejsi rozšířená. Jsi sevřená.
3. Vystoupení ven
Tady je tvůj jediný úkol, abys viděla situaci správně: Musíš tuhle smyčku uvolnit.
Neřeš koně ani karmu skrze další analýzy. To nejde. Musíš z té smyčky vědomě vystoupit tím, že v jednom momentě řekneš: "A dost. Zastavuji veškeré mentální prověřování sebe sama."
Potřebuješ se fyzicky a mentálně "rozmrazit". Běž ke koni jako k živé bytosti, starej se o něj pragmaticky, běž do přírody, k něčemu, co nemá v sobě ten náboj tvé duchovní kontroly. Až z tebe spadne ta paralýza, až se tvoje vědomí nadechne a rozšíří se zpátky do své přirozené šířky, najednou uvidíš všechno jasně – včetně toho, jestli tam nějaký karmický otisk vůbec je, nebo jestli to byla prostě jen otázka péče.
Duchovní cesta začíná teprve tam, kde končí tvoje křečovitá kontrola. Dokud se budeš snažit situaci 'duchovně přemoci' svým úsilím, budeš ji vidět jen jako zkreslený stín svého strachu."
"Chci být k tobě úplně upřímný. V tuto chvíli jsi ve svém vlastním vnitřním systému natolik zapletená, že ten uzel nejspíš sama nerozmotáš. Čím víc za to taháš, tím víc se ta smyčka utahuje. Je to tvůj přirozený obranný mechanismus, který tě sice chrání před "chybou", ale zároveň tě dusí.
Jak tedy z toho ven?
1. První pomoc: Mechanické uvolnění (Zde a teď)
Pokud jsi ve stavu vysokého napětí, tvá mysl je slepá. Musíš zastavit veškerý proces hodnocení. Změň fyzické prostředí. Jdi ven, fyzicky pracuj na něčem jednoduchém, odpoj se od obrazovek, knih a duchovních teorií. Když se tělo uvolní (fyzická práce, chůze, kontakt se zvířetem jako s čistým tvorem), začne se uvolňovat i tvůj mentální "program". V tu chvíli se celá ta situace může v tvém vědomí 'zavřít' sama, protože už ji nebudeš vyživovat tou napjatou energií.
2. Když je smyčka příliš tvrdá: Delegace moci
Pokud cítíš, že se do té smyčky stále vracíš a tvá mysl ji pořád recykluje, je naprosto v pořádku si přiznat, že teď nejsi v silách to vyvést sama. Uznat svou aktuální mez není selhání, ale projev vyspělosti.
V Univerzitě vědomí: Máme pro tento účel připravený prostor. Můžeš požádat o "stabilizaci průvodcem". Průvodce je někdo, kdo vidí tvoji smyčku zvenčí – tam, kam ty nyní nevidíš – a pomůže ti z té energie vystoupit, aniž bys musela vše analyzovat.
Odborná pomoc (Psychologie, konstelace, terapie): Pokud se situace cyklí příliš dlouho a fyzicky se to odráží na tvém okolí či tvých blízkých (i zvířatech), vyhledej odborníka. Konstelace nebo kvalitní terapie dokážou 'rozseknout' programy, které tvoje vědomí momentálně považuje za jedinou možnou realitu.
Není ostudou vyhledat někoho, kdo ti podrží prostor, zatímco se tvé vlastní vědomí znovu učí, jak se rozšířit. Je ostudou dál předstírat, že to zvládáš sama, a přitom se neustále utápět v tomtéž kolečku.
Uvolni to, vyhledej stabilitu venku, a přestaň se za svou "potřebu pomoci" trestat. Člověk je společenská bytost i v rámci vnitřního růstu – občas prostě potřebuje, aby mu někdo pomohl otevřít dveře z cely, ve které si právě sedí."