Ahoj Honzí,

nejdříve bych chtěla poděkovat i člence komunity, která přišla s tímto dotazem. Moc si vážím její otevřenosti a odvahy toto téma přinést. Věřím, že právě díky tomu vznikají články, které mohou pomoci mnoha dalším lidem. Děkuji. Stejně tak bych chtěla moc poděkovat Tobě za zpracování obou částí článku. Je neuvěřitelné, s jakou komplexností, hloubkou a zároveň srozumitelností jsi celé téma popsal. Ráda bych Ti poděkovala i za všechna podpůrná prostředí, která jsi vytvořil: Univerzitu vědomí, Projekt Zahrada, dálkové meditace i blog. Čím více si dovoluji poznávat sama sebe, tím více si uvědomuji, jak velkou podporou to všechno pro mě je. Kroky stejně musí udělat každý sám za sebe, nikdo je za něj neudělá. Ale vědomí, že na to člověk není sám, že se může opřít o bezpečný prostor, na chvíli se zastavit, odpočinout si a znovu nabrat sílu, je nesmírně cenné. Za to Ti patří moje velké poděkování. Toto se moc povedlo 🙂!
Při čtení se mi otevíralo mnoho vlastních uvědomění. Nechci je psát jako hodnocení článku, ale spíše jako své osobní postřehy, které se ve mně postupně objevovaly. Možná budou ještě přibývat, ale zatím jsou to tyto. První silné téma, které se ve mně otevřelo, byla pokřivenost. Bylo a vlastně stále je jedním z mých velkých životních témat. Pamatuji si, jak těžké pro mě bylo, když jsem před několika lety začala vidět, jak moc jsem sama pokřivená. Bylo to děsivé, odrazující a velmi bolestivé. I Ty o tom v článku píšeš: že když se člověk začne dívat pravdě sám sobě do očí, bývá to často bolestivé. Právě proto jsem chtěla napsat i svoji vlastní zkušenost. Třeba bude oporou někomu, kdo si tímto obdobím právě prochází. Nešlo tu pokřivenost jednoduše odhodit ani se jí zbavit ze dne na den. Hodně mě trápila. Měla jsem pocit, že ji nejde jednoduše "odříznout" - a já si to moc přála, prostě se ji zbavit. Ale to nefungovalo. Až časem jsem s ní začala pracovat jinak. Když se na to dnes dívám zpětně, nejvíce mi pomohly tři věci. První bylo uvědomění, že ta pokřivenost je součástí mě samotné. Že mě kdysi možná určitým způsobem chránila. Druhé bylo pochopení, že už ji ve svém životě nechci. Že už mi není oporou, ale naopak překážkou. A třetí, a možná úplně nejdůležitější, bylo skutečné rozhodnutí, že s tím chci něco dělat, i kdyby jen o píď. Zpětně vidím, že to nejdůležitější nebylo vědět, jak to změnit. Nejdůležitější bylo upřímně se rozhodnout, že to změnit chci. Čím více jsem ji přijímala jako součást své reality, tím více jsem chápala, že cesta ven bude stejně pozvolná, jako byla cesta dovnitř. Velkou úlevou pro mě bylo přestat sama sebe odsuzovat. Nevnímat pokřivenost jako důkaz, že jsem špatně, ale jako místo, kde je potřeba začít pracovat. Vzít ji jako skutečnost, která právě teď je, a stejně tak přijmout i své rozhodnutí, že se chci měnit. Právě toto rozhodnutí pro mě bylo tím nejdůležitějším krokem.
Když jsem nad tím přemýšlela dál, uvědomila jsem si ještě jednu věc. Obrovskou nadějí pro mě vždy byli a jsou lidé, kteří si touto cestou sami prošli, nemuseli zrovna řešit pokřivenost a falešnost. Jsou to lidé, kteří se dokázali podívat na své vlastní stíny, neutekli před nimi a postupně se z nich začali osvobozovat. Připomínali mi vzory. Moje hrdiny. Vnímám mezi nimi i Tebe, Honzi. Ne proto, že bys byl dokonalý nebo bezchybný. Ale protože jsi měl odvahu projít si vlastní cestou. A právě to je pro mě velkou inspirací. Uvědomuji si, že tato cesta není pro každého. Je náročná a často velmi bolestivá. Díky tomu, kam nás dlouhodobě vedeš, ale zároveň vnímám něco velmi osvobozujícího. Možná se během tohoto života nedokáži osvobodit od všeho. Možná nebudu úplně na konci cesty. Ale dnes cítím, že nejdůležitější není být na konci. Nejdůležitější je vědět, jakým směrem jdu. Že jsem se rozhodla vydat směrem k sobě. A to si připomínám stále častěji jako to jediné, na čem skutečně záleží. Všechno ostatní je až druhotné. Dělám to především pro sebe. Tím tvořím svůj život dnes a zároveň i cestu, kterou si nesu dál. A právě toto rozhodnutí vnímám jako něco, co člověka proměňuje ze všeho nejvíce.
Velmi silně na mě působila i část, kde popisuješ cestu ven. Při pohledu na celý obrázek jsem si uvědomila, že to opravdu není jeden okamžik. Je to cesta. Krok za krokem. Člověk není schopen otevřít všechna okna k sobě najednou. Nejdříve se otevře jedno a tím se dívá a pak uvidí, že je tu ještě druhé, a zase až se odváží jej otevře a dívá se..a pak se objeví další. A právě to je na tom vlastně osvobozující. Nemusím zvládnout všechno dnes. Stačí být ochotná otevírat jedno okno po druhém.
Velmi silně se mnou rezonovala i myšlenka, že možná nejsem jen obětí svého života. Možná se na některých věcech sama nevědomky podílím. Kupodivu mě tato myšlenka nevyděsila. Naopak. Byla pro mě velmi osvobozující.
A pak ještě jedna věc. Pokora. Pořád a pořád pokora. Tohle jsem si při čtení několikrát podtrhla. Čím více člověk poznává sám sebe, tím více si uvědomuje, jak důležité je zůstávat pokorný. Nejen na začátku cesty, ale na každém jejím kroku.
A nakonec bych chtěla zmínit ještě jednu fázi, která se ve mně při čtení velmi silně otevřela. Je to období, kdy člověk postupně přebírá vedení od svého průvodce nebo učitele a začíná vést sám sebe. Právě tady dnes cítím, že stojím. Vnímám to jako další velký milník na celé cestě. A mám radost z každého malého kroku, kdy se znovu o něco více odvažuji přebírat odpovědnost za svůj vlastní život a učím se vést sama sebe. Stále cítím respekt. Stále cítím i strach. Ale zároveň se ve mně v poslední době začíná objevovat něco nového. A je to velmi příjemný pocit. Touha poznávat sama sebe. Objevovat, kdo skutečně jsem.
A čím více o tom přemýšlím, tím více cítím, že právě na tom jediném opravdu záleží. A právě sem nás celou dobu vedeš. Ne k tomu, abychom zůstali závislí na vedení druhého člověka, ale abychom postupně našli sami sebe. I tady cítím Tvou podporu. I tady cítím podporu Projektu Zahrada, Univerzity vědomí, dálkových meditací, blogu i celé komunity.
A za to moc a moc děkuji, nejen teď ale každý den.

děkuji Ti za nádhernou zpětnou vazbu i za to, že ses rozhodla podělit o své vlastní prožitky a zkušenosti.

Velmi si vážím Tvé otevřenosti, upřímnosti i odvahy sdílet svou cestu. Věřím, že právě takováto osobní svědectví mohou dodat naději a odvahu i dalším lidem, kteří dnes procházejí podobným obdobím.

Mám radost, že jsme se dokázali naladit na společnou vlnu a že Ti články přinesly to, co jsi v této etapě své cesty potřebovala.

Děkuji také za krásná slova o Univerzitě vědomí, Projektu Zahrada, komunitě, blogu i dalších formách podpory. Přesně proto tento prostor vznikl – aby člověk věděl, že na svou cestu nemusí být úplně sám, ale zároveň mohl postupně nacházet sám sebe a svou vlastní sílu.

Přeji Ti z celého srdce hodně zdraví, vnitřního klidu, radosti, trpělivosti a odvahy pokračovat dál.

Ať se Ti daří otevírat další a další "okna" k sobě samé a ať Ti Tvá cesta přináší stále více pochopení, svobody a naplnění.

Jen tak dál.

A děkuji, že jsi součástí této společné cesty.