Ahoj Honzí,

nejdříve bych chtěla poděkovat i člence komunity, která přišla s tímto dotazem. Moc si vážím její otevřenosti a odvahy toto téma přinést. Věřím, že právě díky tomu vznikají články, které mohou pomoci mnoha dalším lidem. Děkuji. Stejně tak bych chtěla moc poděkovat Tobě za zpracování obou částí článku. Je neuvěřitelné, s jakou komplexností, hloubkou a zároveň srozumitelností jsi celé téma popsal. Ráda bych Ti poděkovala i za všechna podpůrná prostředí, která jsi vytvořil: Univerzitu vědomí, Projekt Zahrada, dálkové meditace i blog. Čím více si dovoluji poznávat sama sebe, tím více si uvědomuji, jak velkou podporou to všechno pro mě je. Kroky stejně musí udělat každý sám za sebe, nikdo je za něj neudělá. Ale vědomí, že na to člověk není sám, že se může opřít o bezpečný prostor, na chvíli se zastavit, odpočinout si a znovu nabrat sílu, je nesmírně cenné. Za to Ti patří moje velké poděkování. Toto se moc povedlo 🙂!
Při čtení se mi otevíralo mnoho vlastních uvědomění. Nechci je psát jako hodnocení článku, ale spíše jako své osobní postřehy, které se ve mně postupně objevovaly. Možná budou ještě přibývat, ale zatím jsou to tyto. První silné téma, které se ve mně otevřelo, byla pokřivenost. Bylo a vlastně stále je jedním z mých velkých životních témat. Pamatuji si, jak těžké pro mě bylo, když jsem před několika lety začala vidět, jak moc jsem sama pokřivená. Bylo to děsivé, odrazující a velmi bolestivé. I Ty o tom v článku píšeš: že když se člověk začne dívat pravdě sám sobě do očí, bývá to často bolestivé. Právě proto jsem chtěla napsat i svoji vlastní zkušenost. Třeba bude oporou někomu, kdo si tímto obdobím právě prochází. Nešlo tu pokřivenost jednoduše odhodit ani se jí zbavit ze dne na den. Hodně mě trápila. Měla jsem pocit, že ji nejde jednoduše "odříznout" - a já si to moc přála, prostě se ji zbavit. Ale to nefungovalo. Až časem jsem s ní začala pracovat jinak. Když se na to dnes dívám zpětně, nejvíce mi pomohly tři věci. První bylo uvědomění, že ta pokřivenost je součástí mě samotné. Že mě kdysi možná určitým způsobem chránila. Druhé bylo pochopení, že už ji ve svém životě nechci. Že už mi není oporou, ale naopak překážkou. A třetí, a možná úplně nejdůležitější, bylo skutečné rozhodnutí, že s tím chci něco dělat, i kdyby jen o píď. Zpětně vidím, že to nejdůležitější nebylo vědět, jak to změnit. Nejdůležitější bylo upřímně se rozhodnout, že to změnit chci. Čím více jsem ji přijímala jako součást své reality, tím více jsem chápala, že cesta ven bude stejně pozvolná, jako byla cesta dovnitř. Velkou úlevou pro mě bylo přestat sama sebe odsuzovat. Nevnímat pokřivenost jako důkaz, že jsem špatně, ale jako místo, kde je potřeba začít pracovat. Vzít ji jako skutečnost, která právě teď je, a stejně tak přijmout i své rozhodnutí, že se chci měnit. Právě toto rozhodnutí pro mě bylo tím nejdůležitějším krokem.
Když jsem nad tím přemýšlela dál, uvědomila jsem si ještě jednu věc. Obrovskou nadějí pro mě vždy byli a jsou lidé, kteří si touto cestou sami prošli, nemuseli zrovna řešit pokřivenost a falešnost. Jsou to lidé, kteří se dokázali podívat na své vlastní stíny, neutekli před nimi a postupně se z nich začali osvobozovat. Připomínali mi vzory. Moje hrdiny. Vnímám mezi nimi i Tebe, Honzi. Ne proto, že bys byl dokonalý nebo bezchybný. Ale protože jsi měl odvahu projít si vlastní cestou. A právě to je pro mě velkou inspirací. Uvědomuji si, že tato cesta není pro každého. Je náročná a často velmi bolestivá. Díky tomu, kam nás dlouhodobě vedeš, ale zároveň vnímám něco velmi osvobozujícího. Možná se během tohoto života nedokáži osvobodit od všeho. Možná nebudu úplně na konci cesty. Ale dnes cítím, že nejdůležitější není být na konci. Nejdůležitější je vědět, jakým směrem jdu. Že jsem se rozhodla vydat směrem k sobě. A to si připomínám stále častěji jako to jediné, na čem skutečně záleží. Všechno ostatní je až druhotné. Dělám to především pro sebe. Tím tvořím svůj život dnes a zároveň i cestu, kterou si nesu dál. A právě toto rozhodnutí vnímám jako něco, co člověka proměňuje ze všeho nejvíce.
Velmi silně na mě působila i část, kde popisuješ cestu ven. Při pohledu na celý obrázek jsem si uvědomila, že to opravdu není jeden okamžik. Je to cesta. Krok za krokem. Člověk není schopen otevřít všechna okna k sobě najednou. Nejdříve se otevře jedno a tím se dívá a pak uvidí, že je tu ještě druhé, a zase až se odváží jej otevře a dívá se..a pak se objeví další. A právě to je na tom vlastně osvobozující. Nemusím zvládnout všechno dnes. Stačí být ochotná otevírat jedno okno po druhém.
Velmi silně se mnou rezonovala i myšlenka, že možná nejsem jen obětí svého života. Možná se na některých věcech sama nevědomky podílím. Kupodivu mě tato myšlenka nevyděsila. Naopak. Byla pro mě velmi osvobozující.
A pak ještě jedna věc. Pokora. Pořád a pořád pokora. Tohle jsem si při čtení několikrát podtrhla. Čím více člověk poznává sám sebe, tím více si uvědomuje, jak důležité je zůstávat pokorný. Nejen na začátku cesty, ale na každém jejím kroku.
A nakonec bych chtěla zmínit ještě jednu fázi, která se ve mně při čtení velmi silně otevřela. Je to období, kdy člověk postupně přebírá vedení od svého průvodce nebo učitele a začíná vést sám sebe. Právě tady dnes cítím, že stojím. Vnímám to jako další velký milník na celé cestě. A mám radost z každého malého kroku, kdy se znovu o něco více odvažuji přebírat odpovědnost za svůj vlastní život a učím se vést sama sebe. Stále cítím respekt. Stále cítím i strach. Ale zároveň se ve mně v poslední době začíná objevovat něco nového. A je to velmi příjemný pocit. Touha poznávat sama sebe. Objevovat, kdo skutečně jsem.
A čím více o tom přemýšlím, tím více cítím, že právě na tom jediném opravdu záleží. A právě sem nás celou dobu vedeš. Ne k tomu, abychom zůstali závislí na vedení druhého člověka, ale abychom postupně našli sami sebe. I tady cítím Tvou podporu. I tady cítím podporu Projektu Zahrada, Univerzity vědomí, dálkových meditací, blogu i celé komunity.
A za to moc a moc děkuji, nejen teď ale každý den.

děkuji Ti za nádhernou zpětnou vazbu i za to, že ses rozhodla podělit o své vlastní prožitky a zkušenosti.

Velmi si vážím Tvé otevřenosti, upřímnosti i odvahy sdílet svou cestu. Věřím, že právě takováto osobní svědectví mohou dodat naději a odvahu i dalším lidem, kteří dnes procházejí podobným obdobím.

Mám radost, že jsme se dokázali naladit na společnou vlnu a že Ti články přinesly to, co jsi v této etapě své cesty potřebovala.

Děkuji také za krásná slova o Univerzitě vědomí, Projektu Zahrada, komunitě, blogu i dalších formách podpory. Přesně proto tento prostor vznikl – aby člověk věděl, že na svou cestu nemusí být úplně sám, ale zároveň mohl postupně nacházet sám sebe a svou vlastní sílu.

Přeji Ti z celého srdce hodně zdraví, vnitřního klidu, radosti, trpělivosti a odvahy pokračovat dál.

Ať se Ti daří otevírat další a další "okna" k sobě samé a ať Ti Tvá cesta přináší stále více pochopení, svobody a naplnění.

Jen tak dál.

A děkuji, že jsi součástí této společné cesty.

Tazatekla:

Děkuji moc za odpověď, jak v textu, tak i v obrázcích. ❤️
Ano, upřímně bych každému přála, aby našel odvahu jít po své vlastní cestě, nebo ji alespoň začal chtít zachytávat.

Děkuji moc i za Tvé upřímné přání a podporu na mé vlastní cestě. ❤️

Ještě jednou děkuji za Tebe a za to celé, co jsi pro nás vytvořil.

Ten druhý obrázek, kde jsi i Ty. Moc za něj děkuji. ❤️

A on mi otevírá toto: jak vůbec uchopit a vzít do života a svého vnímání světa to, že se Ježíšova slova naplnila? A Ty jsi tu. 😁🥹

Přemýšlím nad tím, že nechci zůstat jen u informace typu: "Ježíš to předpověděl a ono se to stalo." Mnohem důležitější pro mě je ptát se, co se pro mě mění, pokud připustím, že se jeho slova skutečně naplnila.

Protože ta změna podle mě probíhá uvnitř. Je to změna vnímání. A s ní se najednou mohou otevřít i možnosti, které předtím byly zakryté a které jsem vůbec neviděla.

Zároveň mi přijde krátkozraké dojít k nějakému rychlému závěru typu: "Aha, tak teď už vím, jak to je." Jen proto, že tomu můj rozum nějak porozuměl. To přece ještě neznamená, že jsem pochopila pravdu.

Vedeš nás do veškeré pravdy.

A já nejsem připravená ji vidět celou. Možná to ani není možné najednou. Ale můžu ji objevovat postupně, okno po oknu.

Nechci proto brát věci jen jako hotový fakt. Chci se ptát, chtít pravdu skutečně objevovat a být otevřená tomu, že pravda může být jiná, než si o ní myslím, než si ji dokážu domyslet nebo jak si ji poskládá můj rozum.

A možná je ještě mnohem důležitější, že ta pravda často není jen o světě kolem mě.

Je také o mně samotné.

A tak si při různých situacích začínám klást otázky:

Co se ve mně při této události otevírá?
Co mi to ukazuje o mně?
Kde se mám zastavit?
Kde jsem ještě slepá?
Kde se potřebuji změnit?

A pak je tu pro mě ještě jedna důležitá věc.

Vedeš nás do veškeré pravdy, ale nevnímám to tak, že bys nám dogmaticky říkal, co je pravda, a my to měli pouze následovat.

Naopak.

Čím dál víc přemýšlím nad tím, jestli součástí celé cesty není právě to, že se člověk postupně učí pravdu rozpoznávat sám v sobě.

Ne ve smyslu:

"Já si určím, co je pravda."

Ale spíš:

"Učím se být natolik pravdivá, pokorná a otevřená, abych dokázala pravdu přijmout, i když se mi nelíbí."

A tím zároveň dokázat uvidět i nepravdu o sobě.

To je pro mě možná jedna z nejtěžších částí celé cesty. Protože pravda o světě se může zdát fascinující, ale pravda o sobě samé bývá někdy mnohem méně pohodlná.

A čím dál víc si také pokládám jednu otázku:

Jak bych žila, kdybych opravdu věřila, že cesta k pravdě je živá, že na ni nejsem sama, ale zároveň ji za mě nikdo neujde?

A právě tato otázka mi otevírá úplně nové možnosti. Možnosti dívat se na věci jinak, začít je jinak vnímat a možná postupně vidět i to, co jsem předtím vůbec nebyla schopná uvidět.

A myslím, že právě v tom pro mě začíná být skutečné naplnění těch slov. Ne v tom, že bych teď měla všechny odpovědi.

Ale v tom, že se začínám dívat jinak. ❤️

Děkuji Ti za tak krásné a otevřené sdílení. ❤️ Opravdu mě potěšilo číst, co v Tobě dnešní práce otevřela a kam Tě začala vést.

Přesně kvůli tomu tuto podporu v blogu přináším a realizuji. Aby člověk nemusel zůstávat se svými otázkami sám, aby měl možnost některé věci uvidět z jiné strany, zastavit se, přemýšlet a postupně nacházet vlastní odpovědi.

A z toho, co píšeš, je krásně vidět, že se to právě děje. Nezůstalo jen u přečtení textu. Začaly přicházet další otázky, vlastní úvahy a nové pohledy. A právě to je pro mě krásná zpětná vazba na smysl celé této práce.

Mám radost, že tu tato podpora může být a že se v ní mohou lidé potkávat se svými vlastními otázkami, hledáním i poznáním. Každý si nakonec svou cestu musí projít sám, ale není nutné na ní zůstávat bez podpory.

Děkuji za důvěru, za otevřenost a za to, že jsi tohle všechno sdílela. Ať Ti další otázky přinášejí další objevy a ať se Ti postupně skládá stále hlubší obraz toho, co sama hledáš. ❤️