Ahoj Honzi,

 Mohl bys, prosím, zpracovat na blog, jak ses mi snažil vysvětlit, že jaké máme v sobě nastavení, takovou energii vytváříme a ta se nám také vrací? Kde je ten zakopaný pes, že i když si přeji vytvářet harmonický život a vztahy, nedaří se mi a jaká vede cesta k tomu, to v sobě změnit? Dost mě vzalo uvědomění, že pokud ve vztahu manipuluju, že mi to zrcadlí že obelhávám sama sebe, moje nezdravé nastavení a vztah k sobě samé. Vidím a vnímám, že jsem vyrůstala v prostředí, kde byla manipulace a zneužívání "normální" a je to mnou tak prorostlé, že i když nechci, tak to dělám. Když to takto vidím, chytá mě trochu panika, jestli tedy mohu něco udělat, abych to zmírnila, nebo se k tomu nějak vědomě postavila, abych sama sobě přestala škodit? Stála bych o to vytvořit příjemné zázemí i pro schůzky s přítelem, ale s tímto nastavením to není možné. Prosím tedy, jestli bys mi to mohl rozebrat, abych si to mohla postupně opakovaně procházet a propracovat si s tím. Děkuji.

Také bych tě chtěla moc poprosit, jestli bys mi mohl pomoci se strategií, jak se postupně vypořádat se svým exmanželem, aby se mi podařilo z toho vztahu trvale vystoupit a zavřít. Zatím jsem se nechala hodně ovládat emocemi a nechala se tak strhávat dolů. Konečně jsem si připustila, že jsem se chtěla pomstít a že jsem chtěla vyhrát, dokázat mu, že to moje je správně. A došlo mi, že takto se v tom jen motám, nehledám cestu ven ani poučení pro sebe. Že svou pozornost upínám pořád jen na něj. A to mi znemožňuje vidět cokoliv jiného. Teď vzniklo určité vakuum a já nevím, jak si to nastavit správně, abych se začala pohybovat správným směrem. Moc tedy prosím o vysvětlení, jak to funguje, abych se v tom mohla nějak zorientovat. Moc děkuji. 

Než se společně pustíme do dnešního tématu, chtěl bych ocenit odvahu tazatelky.

Nejprve jsme spolu hovořili po telefonu, kde jsme otevřeli některé souvislosti, které do té doby neviděla. Následně své otázky sepsala a vložila do naší komunity. Za to jí patří moje poděkování.

Právě takový způsob práce jsem si přál vytvořit.

V minulosti bylo běžné, že mi lidé volali nebo za mnou přijeli osobně a řešili jsme jejich životní situace individuálně. Dnes už to vzhledem k množství práce a času není možné. Proto vznikla tato komunita a blog – aby zde vznikal prostor, ve kterém můžeme jednotlivá témata zpracovat do hloubky a zároveň pomoci nejen jednomu člověku, ale i všem ostatním, kteří prožívají něco podobného.

Jsem rád, že tazatelka tento způsob přijala a využila prostor komunity. Věřím, že její odvaha pomůže mnoha dalším lidem, protože podobné životní situace nejsou zdaleka tak výjimečné, jak se může na první pohled zdát.

To, co jsme si po telefonu pouze naznačili, nyní společně rozebereme mnohem podrobněji. Nepůjde jen o odpověď pro jednu konkrétní ženu. Budeme rozebírat mechanismy lidského nastavení, které mohou pomoci každému, kdo se ve svém životě opakovaně dostává do podobných vztahových nebo emočních vzorců.

Tímto bych chtěl tazatelce poděkovat za důvěru i odvahu otevřít toto téma před komunitou. Udělala velmi důležitý první krok. A teď se společně podíváme na to, co se pod těmito situacemi skutečně skrývá.

To, co vytváříš, se stává prostředím, ve kterém žiješ

Jedním z hlavních důvodů, proč učím lidi převzít vlastní odpovědnost, je jednoduchý princip. To, co v sobě dlouhodobě vytváříme, se postupně stává prostředím, ve kterém žijeme.

Naše postoje, způsob myšlení, hodnoty, záměry i každodenní rozhodnutí nejsou jen něco, co nosíme uvnitř sebe. Postupně se promítají do našich vztahů, do našeho chování a nakonec do celé reality, kterou prožíváme.

Jinými slovy – člověk nežije v cizím světě. Žije ve světě, který svým způsobem života spoluvytváří.

Právě proto mluvím o vlastní odpovědnosti. Ne jako o vině, ale jako o schopnosti pochopit, že můj život není náhoda. Je důsledkem toho, jaké postoje, hodnoty a způsoby jednání jsem si osvojil a jaké z nich každý den znovu potvrzuji.

To neznamená, že za všechno, co se nám stane, můžeme vědomě sami. Většina lidí totiž jedná zcela nevědomě. Ne proto, že by byli špatní nebo méně hodnotní, ale proto, že jednají podle programů, které převzali v dětství. Nikdo se jako manipulátor, oběť nebo zachránce nerodí. Tyto vzorce se člověk učí od svého okolí a později je začne považovat za normální způsob života.

Na nižších úrovních vědomí člověk ještě nevidí, že jeho rozhodnutí vytvářejí jeho vlastní zkušenost. Má pocit, že je obětí okolností, že jeho život řídí ostatní lidé, partner, rodiče, společnost nebo osud.

Ve skutečnosti však často nevědomě zůstává v prostředí, které je s jeho vnitřním nastavením v souladu. A právě tím se tento kruh neustále opakuje.

Nejtěžší okamžik přichází tehdy, když si člověk poprvé připustí: "Možná nejsem jen obětí toho, co se děje. Možná se na tom nevědomky podílím i já."

To bývá bolestivé. Ne proto, že by na sobě objevil něco špatného, ale protože si uvědomí, že celý život jednal podle programů, které ani nevěděl, že v sobě má.

A právě zde začíná skutečná svoboda. Ne změnou druhých lidí, ale poznáním sebe sama.

Kde je skutečně zakopaný pes?

Nejtěžší překážkou na cestě osobního rozvoje nebývá to, že bychom nechtěli žít kvalitnější život. Právě naopak.

Většina lidí po něm upřímně touží.

Touží po lásce, harmonii, zdravých vztazích, klidu a svobodě.

Jenže touha ještě neznamená, že jsme vnitřně připraveni takový život skutečně žít.

A právě zde vzniká největší omyl.

Člověk často začne rozumět vyšším hodnotám. Čte knihy, poslouchá přednášky, medituje, pracuje na sobě. V hlavě už chápe, jak by chtěl žít.

Jenže jeho hlubší nastavení – emoce, automatické reakce a podvědomé programy – zůstávají stejné.

Navenek mluví o lásce.

Uvnitř ho stále řídí strach.

Navenek chce budovat zdravý vztah.

Uvnitř stále bojuje, manipuluje nebo se bojí odmítnutí.

Ne proto, že by byl špatný člověk.

Ale proto, že jeho staré programy ještě nebyly proměněny.

Právě tady vzniká rozpor mezi tím, kým si myslím, že jsem, a kým ve skutečnosti v této chvíli jsem.

A tento rozpor bývá velmi bolestivý.

Člověk pak nechápe, proč se mu stále opakují stejné situace, když přece tolik pracuje na sobě.

Odpověď je jednoduchá.

Protože nestačí změnit myšlenky.

Je potřeba postupně proměnit celé své vnitřní nastavení.

Pokud se snažím žít něco, co ještě není mou přirozeností, vzniká vnitřní tlak.

A tento tlak dříve nebo později aktivuje staré vzorce.

Ne proto, že bych selhal.

Ale proto, že právě tam se nachází práce, kterou je potřeba udělat.

Největší past proto není v tom, že člověk něco neví.

Největší past je ve chvíli, kdy uvěří, že už je na místě, kam teprve směřuje.

To není důvod k odsouzení.

To je výzva k pokoře.

Pokora totiž neznamená myslet si o sobě méně.

Pokora znamená vidět pravdivě, kde se právě nacházím.

Teprve z tohoto místa může začít skutečný růst.

Proč člověka při probouzení zachvátí panika?

Jakmile člověk začne poprvé vidět pravdivě sám sebe, velmi často nepřijde úleva.

Přijde panika.

Může přijít strach, úzkost, nedůvěra, bezmoc nebo pocit, že se mu rozpadá celý dosavadní svět.

Mnoho lidí se toho lekne a myslí si, že udělali něco špatně.

Ve skutečnosti je to velmi častá součást procesu.

Celý život jsme totiž budovali svou identitu na určitých přesvědčeních, obranných mechanismech a naučených programech. Když se začnou rozpadat, ego to nevnímá jako osvobození.

Vnímá to jako ohrožení svého přežití.

Proto začne vytvářet paniku.

Začne člověku našeptávat:

"To nezvládneš."

"Raději se vrať tam, kde to znáš."

"Nejsi dost silný."

"Stejně se nezměníš."

Ne proto, že by to byla pravda.

Ale proto, že staré programy se snaží udržet svůj dosavadní způsob fungování.

Proto říkám lidem jednu důležitou věc.

Panika není důkaz, že jdete špatným směrem. Často je naopak důkazem, že jste konečně začali vidět to, co bylo celý život skryté.

A právě tady mnoho lidí udělá chybu.

Chtějí paniku okamžitě odstranit.

Jenže panika není nepřítel.

Panika je informace.

Ukazuje nám místo, kde jsme byli dlouhé roky uzamčeni.

Proto není cílem bojovat proti ní.

Cílem je pochopit ji.

Když člověk pochopí, co se v něm odehrává, panika postupně ztrácí svou sílu.

Ne proto, že by zmizela přes noc.

Ale proto, že už není neznámá.

Najednou ví:

"Tohle nejsem já. To jsou staré programy, které se bojí změny."

A právě od tohoto okamžiku začíná skutečný růst.

Ne skokem.

Ne během jednoho víkendu.

Ani během jednoho roku.

Skutečná proměna je způsob života.

Je to každodenní rozhodnutí udělat malý krok správným směrem.

Proto je tak důležité prostředí, ve kterém se člověk nachází.

V manipulativním prostředí bude staré programy neustále posilovat.

V podporujícím prostředí získává prostor učit se novému způsobu života.

Proto vznikla Univerzita vědomí a projekt Zahrada.

Ne jako místo, kde někdo lidem říká, jak mají žít.

Ale jako bezpečný prostor, kde mohou krok za krokem poznávat sami sebe, učit se rozumět svým emocím, zpracovávat své staré vzorce a objevovat vlastní sílu.

Nikdo tento proces nemůže udělat za ně.

Ale nikdo na něj také nemusí být sám.

To je obrovský rozdíl.

Člověk, který cítí podporu, přestává bojovat o přežití.

Začíná žít.

A právě tehdy se staré ego postupně uklidňuje.

Panika slábne.

Důvěra roste.

A člověk se krok za krokem stává tím, kým vždycky mohl být.

Inspirace není cíl. Je to ukazatel směru.

Ve fázi, ve které se právě nachází tazatelka, dochází velmi často k jednomu důležitému jevu.

Člověk potká někoho, kdo již žije klidněji, vědoměji nebo svobodněji, a poprvé pocítí něco, co dosud neznal.

Najednou cítí:

"Takto bych jednou chtěl žít."

A to je nádherný okamžik.

Jenže právě tady vzniká velmi nenápadná past.

Člověk si často neuvědomí, že necítí svůj současný stav.

Cítí svou možnost.

Cítí svůj budoucí potenciál.

A protože tento pocit přichází prostřednictvím člověka, který už určitou část své cesty nebo úplně  prošel, snadno vznikne dojem, že řešení je v něm.

Ve skutečnosti není.

Řešení není v průvodci.

Řešení není v učiteli.

Řešení není v terapeutovi.

Řešení je v člověku samotném.

Průvodce pouze ukazuje, že cesta existuje.

Je živým důkazem, že změna je možná.

Nemůže ji ale projít za druhého.

A právě zde je potřeba velmi zdravě nastavit hranice.

Pokud člověk začne věřit, že někdo jiný ho zachrání, uzdraví nebo za něj odvede práci, přestává růst.

Vzniká závislost.

A závislost nikdy nevede ke svobodě.

Skutečný průvodce nechce, aby na něm lidé byli závislí.

Naopak.

Jeho cílem je, aby ho jednou už vůbec nepotřebovali.

Aby stáli pevně sami na svých nohách.

Aby rozuměli sami sobě.

Aby dokázali vytvářet svůj život z vlastní síly.

Proto vždy zdůrazňuji, že moje role není někoho zachraňovat.

Mou rolí je inspirovat, vysvětlovat souvislosti, nabídnout bezpečné prostředí a ukázat směr.

Tu cestu ale musí projít každý sám.

Ve svém tempu.

Ve své odvaze.

Ve své vlastní práci na sobě.

Právě proto vznikla Univerzita vědomí a projekt Zahrada.

Ale aby pomáhaly lidem stát se samostatnými, svobodnými a odpovědnými za svůj vlastní život.

Pokud někdo začne obdivovat průvodce více než vlastní cestu, minul podstatu.

Průvodce je ukazatel.

Cíl je objevit sebe.

Až ve chvíli, kdy člověk pochopí tento rozdíl, přestává hledat někoho, kdo ho zachrání.

Začne objevovat sílu, která byla celou dobu v něm.

Když si spleteme inspiraci se záchranou

Tady se dostáváme k jednomu z nejdůležitějších bodů celého procesu.

A zároveň k místu, kde mnoho lidí svou cestu nevědomky zastaví.

Když člověk začne poprvé vidět možnost kvalitnějšího života, velmi často potká někoho, kdo už tuto kvalitu skutečně žije. Je přirozené, že ho takový člověk inspiruje. Je přirozené, že vedle něj cítí klid, jistotu a naději.

To je v pořádku.

Problém vzniká až ve chvíli, kdy si člověk začne myslet, že to, co cítí v přítomnosti druhého člověka, už je jeho vlastní skutečnost.

Není.

Je to ochutnávka možnosti.

Je to zrcadlo toho, kam může jednou dojít.

Ale není to cíl, kterého už dosáhl.

Právě zde se ego dopouští velmi nenápadné chyby.

Místo aby přijalo inspiraci jako motivaci k vlastní práci, začne hledat způsob, jak si tento pocit udržet prostřednictvím druhého člověka.

Začne hledat oporu mimo sebe.

Začne hledat jistotu mimo sebe.

Začne hledat potvrzení mimo sebe.

A velmi snadno vznikne závislost.

Ne závislost na člověku samotném.

Ale na pocitu, který v jeho přítomnosti prožívá.

To je zásadní rozdíl.

Proto vždy zdůrazňuji, že skutečný seberozvoj není založený na závislosti.

Není o tom, že někdo jiný za tebe vyřeší tvůj život.

Není o tom, že tě někdo ponese.

Není o tom, že ti bude neustále potvrzovat, jaký jednou budeš.

Skutečný seberozvoj je o tom, že dostaneš možnost.

Dostaneš vysvětlení.

Dostaneš podporu.

Dostaneš prostředí.

Ale vlastní život musíš začít žít ty.

To za tebe nemůže udělat nikdo.

Ani nejlepší učitel.

Ani nejlepší terapeut.

Ani ten, kdo už žije to, kam ty teprve směřuješ.

Jeho úkolem není stát se tvým životem.

Jeho úkolem je ukázat, že takový život je možný.

A pak tě podpořit, aby ses do něj postupně postavil vlastními kroky.

Proto jsem se během let rozhodl jasně vymezit hranice své práce.

Nechci vytvářet prostředí, ve kterém lidé přenášejí odpovědnost za svůj život na někoho jiného.

Nechci posilovat iluzi, že někdo druhý může člověka zachránit.

Taková cesta podle mé zkušenosti nevede ke svobodě.

Vede pouze k nové závislosti.

Mým cílem je něco úplně jiného.

Přinášet porozumění.

Ukazovat souvislosti.

Vytvářet bezpečný prostor pro růst.

A podporovat každého člověka v tom, aby se postupně postavil na vlastní nohy a stal se tím, kým se může stát.

Právě proto je důležité pochopit i situaci tazatelky.

Její silná potřeba opory není chyba.

Je to přirozený důsledek jejího současného nastavení.

Stejně přirozené ale je, že se z této potřeby může postupně stát samostatnost.

A to je skutečný cíl.

Ne zůstat opřený o někoho.

Ale vyrůst natolik, aby člověk objevil oporu sám v sobě.

Teprve tehdy se inspirace promění v osobní zkušenost.

A člověk přestane hledat svůj život v druhých.

Začne ho tvořit ze sebe.

Co znamená být skutečným zachráncem?

Slovo zachránce dnes bývá často používáno v negativním významu. Mluví se o "syndromu zachránce", o závislostech nebo o přebírání odpovědnosti za druhé.

Jenže tím se často zapomíná na jednu podstatnou věc.

Skutečný zachránce existuje.

Jsou hasiči, kteří zachraňují lidské životy.

Jsou lékaři, kteří zachraňují pacienty.

Jsou lidé, kteří podají pomocnou ruku člověku v nejtěžší chvíli.

A jsou i lidé, kteří svou dlouhodobou prací pomáhají druhým zachránit jejich život, vztahy nebo směr, kterým se ubírají.

Na tom není nic špatného.

Naopak.

Problém nezačíná u zachránce.

Problém vzniká tehdy, když si někdo začne myslet, že zachránce může odžít jeho život za něj.

To není možné.

Skutečný zachránce může otevřít dveře.

Může podat ruku.

Může ukázat cestu.

Může člověka vytáhnout z místa, kde by sám zůstal.

Ale nemůže za něj ujít jeho vlastní cestu.

A právě zde leží hranice.

Pomoc není totéž co závislost.

Podpora není totéž co přenesení odpovědnosti.

Skutečný zachránce neusiluje o to, aby na něm lidé zůstali závislí.

Naopak.

Jeho největší radostí je chvíle, kdy člověk, kterému pomohl, začne stát pevně na vlastních nohou.

Když už nepotřebuje být nesen.

Když dokáže nést svůj vlastní život.

Taková pomoc není oslabením člověka.

Je posílením jeho vlastní síly.

Právě proto je důležité pochopit rozdíl mezi záchranou a převzetím cizího života.

Zachránit člověka v těžké chvíli může být ten nejvyšší projev lidskosti.

Žít jeho život za něj ale nemůže nikdo.

A ani by neměl.

Protože skutečným cílem každé zdravé pomoci je svoboda druhého člověka.

Ne jeho závislost.

Když pomoc osvobozuje a kdy vytváří závislost

V posledních článcích jsme se věnovali osobní odpovědnosti, vlastnímu růstu a cestě člověka k sobě samému. Přitom se opakovaně objevilo jedno téma, které si zaslouží jasně vysvětlit.

Tématem je role zachránce.

Slovo zachránce je dnes často používáno velmi nepřesně. Někdy je dokonce označováno za něco negativního. Myslím si, že je potřeba tento pojem uvést na pravou míru.

Skutečný zachránce existuje

Pokud někdo zachrání lidský život, pomůže člověku v nejtěžší chvíli, ukáže mu cestu z beznaděje nebo mu pomůže znovu postavit se na vlastní nohy, pak je to skutečná záchrana.

Taková pomoc má hlubokou hodnotu.

Je jedním z nejkrásnějších projevů lidskosti.

Není důvod se od ní distancovat ani ji zlehčovat.

Naopak.

Je potřeba si jí vážit.

Kde vzniká problém

Problém nezačíná u zachránce.

Začíná ve chvíli, kdy si člověk začne myslet, že někdo jiný bude žít jeho život za něj.

Když očekává, že druhý bude neustále rozhodovat, nést jeho odpovědnost, uklidňovat jeho strach nebo řešit jeho každodenní život.

V této chvíli už nevzniká pomoc.

Vzniká závislost.

A právě tuto závislost odmítám.

Ne proto, že bych nechtěl lidem pomáhat.

Ale proto, že skutečná pomoc má člověka postupně dovést k jeho vlastní síle.

Smyslem pomoci je svoboda

Když člověk přijde o půdu pod nohama, potřebuje podat ruku.

To je přirozené.

Stejně přirozené ale je, že se jednou znovu postaví sám.

Smyslem zdravé pomoci není vytvořit celoživotní oporu, bez které člověk nedokáže fungovat.

Smyslem je vytvořit podmínky, aby se postupně naučil stát na vlastních nohou.

Proto říkám, že inspirace, podpora, vysvětlení a vedení mají svůj hluboký význam.

Ale pouze tehdy, když vedou k samostatnosti.

Proč na tom tolik trvám

Během své práce jsem poznal mnoho lidí, kteří ve své bolesti hledali někoho, kdo jejich život převezme.

Je to pochopitelné.

Když člověk dlouho trpí, touží po někom, kdo jeho bolest zastaví.

Jenže žádný průvodce, učitel ani zachránce nemůže odžít život za druhého člověka.

Může mu pomoci.

Může mu vysvětlit souvislosti.

Může mu ukázat cestu.

Může mu dodat odvahu.

Ale vlastní kroky musí udělat každý sám.

A právě tím člověk roste.

Skutečný cíl

Pokud moje práce někomu pomůže zachránit život, najít směr nebo znovu objevit sebe sama, pak splnila svůj smysl.

Pokud ale někdo zůstane závislý na tom, že ho musím stále vést, pak jsme se od skutečného cíle vzdálili.

Mým cílem není, aby lidé žili můj život.

Mým cílem je, aby objevili svůj.

Aby jednou stáli pevně sami za sebe.

Aby jejich síla nevycházela ze mě.

Ale z nich samotných.

Teprve tehdy má pomoc svůj skutečný význam.

Proto je důležité rozlišovat dvě věci.

Ano – zachránit člověka, když to potřebuje.

Ne – vytvářet vztah, ve kterém člověk přestává růst a přenáší svůj život na někoho jiného.

To jsou dvě odlišné skutečnosti.

A právě jejich rozlišení je jednou z nejdůležitějších hranic zdravého osobního rozvoje.

Kde je skutečně zakopaný pes?

Milá tazatelko,

z toho, co jsi napsala, je vidět jedna velmi důležitá věc.

Ty nechceš zůstávat tam, kde jsi.

To je nádherný začátek.

Jenže právě v této fázi vzniká jedna z největších pastí osobního rozvoje.

A myslím si, že právě v ní se nyní nacházíš.

Není to chyba.

Není to selhání.

Je to velmi častá součást cesty.

Vidím u tebe několik věcí, které se navzájem propojují.

Toužíš žít kvalitnější život.

Toužíš po zdravých vztazích.

Toužíš být svobodná.

Toužíš být sama sebou.

Jenže současně v sobě ještě neseš staré programy, které vznikaly mnoho let.

A právě zde vzniká rozpor.

Jedna část tvého vědomí už vidí, jak bys chtěla žít.

Druhá část tvého vnitřního nastavení ještě žije podle starých vzorců.

Tyto dvě skutečnosti spolu bojují.

A tento boj vytváří paniku.

Proto máš někdy pocit, že už víš, jak věci fungují, a přesto je nedokážeš žít.

Ne proto, že bys byla slabá.

Ale proto, že mezi pochopením a skutečnou proměnou vždy existuje určitý čas.

A právě ten čas je potřeba prožít.

Další část tvého zakopaného psa spočívá v tom, že jsi potkala člověka, který ti ukázal možnost jiného života.

To je dobře.

Jenže tvé vnitřní nastavení si tuto zkušenost začalo částečně vykládat jako něco, čeho už ses dotkla.

Ve skutečnosti ses dotkla své možnosti.

Ne své současné reality.

To je obrovský rozdíl.

To, co dnes cítíš, není důkaz, že už tam jsi.

Je to důkaz, že jsi uviděla směr.

A právě tady je potřeba velká pokora.

Ne pokora ve smyslu ponižování sebe sama.

Ale pokora přijmout pravdu o tom, kde se právě nacházíš.

Protože jedině odtud můžeš udělat další krok.

Další část tvého zakopaného psa souvisí s oporou.

Je přirozené, že člověk, který dlouho bloudil, hledá někoho, o koho se může opřít.

Je přirozené, že vedle člověka, který žije to, po čem sám toužíš, cítíš klid, důvěru a naději.

Jenže skutečným smyslem této podpory není, aby ses o ni opírala celý život.

Jejím smyslem je, aby ses postupně naučila stát sama.

A věřím, že právě to je i tvůj skutečný cíl.

Ne stát vedle někoho.

Ale stát sama za sebe.

Proto bych ti chtěl říct jednu důležitou věc.

Nemusíš nikam spěchat.

Nemusíš dokazovat, že už jsi tam.

Nemusíš být lepší.

Nemusíš přeskočit žádný krok.

Stačí, když budeš každý den o něco pravdivější sama k sobě.

Když přijmeš svůj současný stav.

Když budeš trpělivě zpracovávat své staré vzorce.

Když se nebudeš bát požádat o zdravou podporu.

A když současně nikdy nepřestaneš přebírat odpovědnost za svůj vlastní život.

Protože právě tam se začne odehrávat skutečná proměna.

A víš, co je na tom všem nejkrásnější?

Já si nemyslím, že tvůj největší problém je manipulace.

Ani strach.

Ani panika.

Tvůj největší problém je, že jsi poprvé uviděla svůj skutečný potenciál, ale ještě ses nenaučila trpělivě projít cestu, která k němu vede.

To není důvod ke zklamání.

To je důvod k radosti.

Protože cesta už před tebou neleží ve tmě.

Ty ji dnes vidíš.

Teď po ní jen potřebuješ začít kráčet.

Krok za krokem.

Ve svém tempu.

A s důvěrou, že každý poctivě udělaný krok tě přibližuje k životu, který dnes zatím jen cítíš

Jaká je moje skutečná role?

Možná si někteří z vás při čtení těchto článků kladou otázku:

"Jakou roli v tom všem vlastně hraješ ty?"

Je to dobrá otázka.

A myslím si, že je důležité na ni odpovědět.

Ne proto, abych mluvil o sobě.

Ale proto, aby bylo jasné, jak správně využít pomoc, kterou nabízím.

Mnozí lidé mě vnímají jako přítele.

Jiní jako člověka, který jim pomohl v nejtěžším období života.

Někteří říkají, že jsem jim zachránil život.

Pokud tím myslí, že jsem jim pomohl najít cestu tam, kde ji sami neviděli, pak tuto roli přijímám s pokorou.

Protože právě k tomu jsem svůj život zasvětil.

Ale tím moje role končí.

A právě tady začíná role vaše.

Nejsem tady proto, abych žil váš život.

Nejsem tady proto, abych rozhodoval za vás.

Nejsem tady proto, abych nesl vaše břemena celý život.

Jsem tady proto, abych vám pomohl uvidět to, co sami ještě nevidíte.

Abych vám pomohl zorientovat se.

Abych vám ukázal souvislosti.

Abych vám pomohl zvednout se ze země, pokud právě ležíte.

Ale od okamžiku, kdy se postavíte, začíná vaše cesta.

Vaše rozhodnutí.

Vaše odpovědnost.

Vaše svoboda.

Právě proto jsem vytvořil Univerzitu vědomí a projekt Zahrada.

Nevznikly proto, aby kolem mě vznikal svět, ve kterém se všechno točí kolem jedné osoby.

Vznikly proto, aby existoval bezpečný prostor, ve kterém může člověk růst.

Prostor, kde může přemýšlet.

Ptát se.

Chybovat.

Znovu vstávat.

A postupně se učit stát sám za sebe.

Proto často stojím obrazně řečeno o krok stranou.

Ne proto, že bych se od lidí vzdaloval.

Ale proto, že nechci vstupovat do procesu, který musí každý člověk projít sám.

Kdybych za něj dělal jeho rozhodnutí, vzal bych mu možnost vyrůst.

Kdybych za něj nesl jeho odpovědnost, oslabil bych jeho vlastní sílu.

To by nebyla pomoc.

To by byla překážka jeho vývoje.

Proto někdy lidé cítí, že stojím dostatečně blízko, aby věděli, že nejsou sami.

A současně dostatečně daleko, aby měli prostor najít sami sebe.

Právě v této rovnováze vidím smysl zdravé pomoci.

Ne být středem cizího života.

Ale být oporou ve chvíli, kdy je potřeba.

A pak s radostí sledovat, jak člověk začíná kráčet po svých.

To je okamžik, kdy pomoc splnila svůj skutečný účel.

Protože největším úspěchem průvodce není to, kolik lidí kolem sebe udrží.

Největším úspěchem je, kolik lidí díky podpoře objeví sami sebe a dokáže žít svůj vlastní život.

A právě tehdy vím, že moje práce měla smysl.

Jak přestat škodit sama sobě?

Milá tazatelko,

tohle je možná nejdůležitější otázka z celého tvého dopisu.

A možná tě překvapím.

Odpověď není v tom, že od zítřka přestaneš dělat chyby.

Ani v tom, že se jednoho dne probudíš a budeš úplně jiný člověk.

Tak osobní proměna nefunguje.

To, co dnes prožíváš, nevzniklo během jednoho dne.

Vznikalo mnoho let.

Vznikalo postupně.

V rodině.

Ve vztazích.

V prostředí, ve kterém ses učila, co je normální.

Stejně tak i cesta ven nebude jedním rozhodnutím.

Bude to nový způsob života.

Ne jednorázová změna.

Ale každodenní vědomé rozhodování.

Přestat si škodit neznamená být dokonalá.

Znamená to začít si rozumět.

Začít chápat, proč reaguješ právě tak, jak reaguješ.

Proč tě některé situace zraňují.

Proč se některé vztahy opakují.

Proč tě ego pokaždé stáhne zpátky.

A proč se někdy chováš jinak, než sama chceš.

Tohle všechno není důvod k odsouzení.

To je materiál, ze kterého se učíš.

Nechtěj všechno změnit dnes.

Jedna z největších pastí osobního rozvoje je tlak.

Člověk něco pochopí.

A druhý den chce být úplně nový.

Jenže jeho emoce, návyky i staré programy potřebují čas.

Ne proto, že by změna nešla.

Ale proto, že skutečná proměna potřebuje být prožitá.

Nestačí jí rozumět.

Musíš ji postupně začít žít.

Každý den stačí jeden krok.

Nemusíš vyřešit celý svůj život.

Stačí udělat jeden poctivý krok.

Dnes.

Zítra další.

A pozítří znovu.

Právě tím se staré vzorce postupně oslabují.

A nový způsob života začíná být přirozený.

Proto vznikla Univerzita vědomí a projekt Zahrada.

Nevznikly proto, aby někomu změnily život během jednoho víkendu.

Vznikly jako dlouhodobý prostor pro lidi, kteří chtějí růst.

Pro lidi, kteří chtějí poznat sami sebe.

Pochopit své emoce.

Rozumět svému nastavení.

Postupně uzdravovat staré programy.

A krok za krokem budovat nový způsob života.

Je to místo, kde člověk nemusí spěchat.

Kde může dělat chyby.

Ptát se.

Vrátit se.

Znovu vstát.

A pokračovat dál.

Ne proto, že je slabý.

Ale proto, že právě takto probíhá skutečný růst.

Dovol si být na cestě.

Myslím, že právě tady si potřebuješ nejvíce odpočinout.

Nemusíš už dnes žít svůj vysněný život.

Stačí, když budeš každý den o trochu blíž sama sobě.

Nesrovnávej se s tím, kým chceš jednou být.

Porovnávej se s tím, kým jsi byla včera.

Pokud dnes lépe rozumíš sama sobě než před týdnem...

pokud dnes uděláš jedno zdravější rozhodnutí než minulý měsíc...

pokud dnes dokážeš zastavit jednu reakci, kterou bys dříve vůbec neviděla...

pak už rosteš.

A právě to je skutečný osobní rozvoj.

Ne honba za dokonalostí.

Ale postupné objevování sebe sama.

Jednou možná zjistíš, že sis přestala škodit.

Ne proto, že ses o to jeden den usilovně snažila.

Ale proto, že ses během let stala jiným člověkem.

A právě to je skutečná proměna.

Kde se dnes skutečně nacházíš?

Milá tazatelko,

když se podívám na všechno, co jsi napsala, a na to, co jsme společně rozebrali, myslím si, že už je možné vidět celý obraz.

Nestojíš na začátku.

Ale ještě nejsi ani v cíli.

Stojíš na velmi důležité hranici svého života.

Na jedné straně už vidíš, že starý způsob života tě nenaplňuje.

Začínáš rozumět tomu, proč se ti opakují určité vztahy, proč tě některé situace stále vracejí zpět a proč tvé vnitřní nastavení vytváří realitu, ve které se necítíš dobře.

Na druhé straně už cítíš, že existuje jiný způsob života.

Vidíš ho.

Toužíš po něm.

Věříš, že je možný.

A právě mezi těmito dvěma světy se dnes nacházíš.

To je místo, které bývá velmi náročné.

Protože člověk už nechce žít postaru.

Ale ještě neumí přirozeně žít nově.

Právě tady vzniká největší tlak.

Právě tady vzniká panika.

Právě tady vzniká pocit, že člověk něco dělá špatně.

Ve skutečnosti tomu tak být nemusí.

Často je to jen znamení, že ses dostala na hranici, kde už staré přestává fungovat a nové se teprve učíš.

To je přirozená součást vývoje.

Tvým úkolem teď není být někým jiným.

Tvým úkolem je postupně porozumět sama sobě.

Učit se rozpoznávat své staré programy.

Učit se přijímat svůj skutečný stav.

Učit se nebýt na sebe tvrdá.

Učit se důvěřovat procesu.

Učit se dělat malé kroky.

A hlavně...

dovolit si růst vlastním tempem.

Nespěchat.

Neporovnávat se.

Nepřeskakovat etapy.

Protože právě ony tě připravují na život, který si přeješ žít.

Myslím si, že právě tady je tvůj skutečný zakopaný pes.

Ne v tom, že bys byla špatná.

Ne v tom, že bys něco nezvládala.

Ale v tom, že po sobě chceš žít výsledek dříve, než sis měla možnost osvojit cestu, která k němu vede.

A právě tuto cestu teď začínáš objevovat.

Pokud ji přijmeš, přestaneš bojovat sama se sebou.

Přestaneš hledat rychlá řešení.

Přestaneš se bát, že něco nestíháš.

Začneš si postupně budovat svůj vlastní život.

Takový, který nebude stát na strachu.

Ani na závislosti.

Ani na představách.

Ale na skutečném poznání sebe sama.

A právě v této chvíli začneš zjišťovat něco velmi krásného.

Že tvůj život se nemění jedním velkým rozhodnutím.

Mění se tisíci malými rozhodnutími, která uděláš každý den.

A jednoho dne zjistíš, že už nežiješ svůj vysněný život.

Žiješ svůj skutečný život.

A ten už nebude postavený na tom, co sis přála být.

Ale na tom, kým ses postupně stala.

Co bych ti přál, aby sis z tohoto článku odnesla

Milá tazatelko,

pokud bych si přál, aby ti z celého tohoto článku zůstala jediná myšlenka, byla by právě tato.

Nepotřebuješ být zítra jiným člověkem.

Potřebuješ být každý den o trochu pravdivější sama k sobě.

Nepotřebuješ vyhrát boj sama se sebou.

Potřebuješ sama sebe začít poznávat.

Nepotřebuješ přestat dělat chyby.

Potřebuješ se z nich přestat obviňovat a začít se z nich učit.

Nepotřebuješ hledat někoho, kdo tě dovede do cíle.

Potřebuješ přijmout, že tvůj život budeš žít ty.

A přesto na něj nemusíš být sama.

To je velký rozdíl.

Přeji ti, aby ses přestala dívat na to, jak daleko ještě zbývá dojít.

A začala si všímat, jak velký kus cesty už jsi ušla.

Protože právě to ti dodá sílu udělat další krok.

A pak další.

A jednou zjistíš, že ses nezměnila proto, že ses snažila být někým jiným.

Ale proto, že ses postupně naučila být sama sebou.

Nejdůležitější vztah tvého života

Milá tazatelko,

celou dobu jsme společně rozebírali tvůj příběh.

Mluvili jsme o manipulaci.

O starých programech.

O odpovědnosti.

O závislostech.

O změně.

O hledání sama sebe.

Možná sis ale nevšimla jedné velmi důležité věci.

Všechny tyto oblasti mají společného jmenovatele.

Vrací se k jedinému vztahu.

Ke vztahu člověka k sobě samému.

A právě tento vztah je tím nejdůležitějším, který budeš ve svém životě kdy budovat.

Protože způsob, jakým se díváš sama na sebe, postupně vytváří způsob, jakým žiješ svůj život.

Pokud sama sebe neznáš, budeš velmi snadno žít podle představ druhých lidí.

Pokud sama sobě nedůvěřuješ, budeš hledat někoho, kdo tě bude neustále ujišťovat, že jsi dost dobrá.

Pokud sama sebe opouštíš, budeš často vstupovat do vztahů, ve kterých se budeš ztrácet.

A pokud sama sobě nerozumíš, budeš jen těžko chápat, proč se ti některé situace stále opakují.

Proto si myslím, že tvým největším úkolem není změnit svět kolem sebe.

Tvým největším úkolem je začít poznávat sebe.

To ale neznamená stát se svým vlastním soudcem, který se neustále obviňuje.

Stejně tak to ale neznamená před sebou zavírat oči a tvrdit si, že je všechno v pořádku.

Obě krajnosti člověku škodí.

Skutečný vztah k sobě samému stojí na pravdě.

Na odvaze podívat se na svůj život takový, jaký skutečně je.

Přiznat si své chyby.

Přiznat si své strachy.

Přiznat si svá zranění.

Ale stejně tak si přiznat své kvality.

Svou odvahu.

Své pokroky.

Své vítězství.

Pravdivé sebehodnocení není nepřítelem.

Naopak.

Je jedním z největších spojenců osobního růstu.

Protože jen to, co člověk uvidí, může začít měnit.

Důležité ale je, aby každé poznání vedlo k něčemu dobrému.

K většímu porozumění.

K větší odpovědnosti.

K větší svobodě.

K větší kvalitě života.

Ne k sebetýrání.

Ne k výčitkám.

Ne k tomu, že člověk uvízne ve vlastním odsuzování.

Pravda má člověka osvobodit.

Ne zničit.

Právě proto je vztah k sobě samému celoživotní proces.

Není to rozhodnutí jednoho dne.

Je to nový způsob života.

Každý den o něco lépe rozumět svým reakcím.

Každý den o něco lépe chápat své emoce.

Každý den o něco lépe rozlišovat, co mi prospívá a co mi škodí.

Každý den udělat alespoň jeden krok směrem k životu, který chci skutečně žít.

Nemusíš být zítra jiným člověkem.

Stačí, když budeš dnes o něco pravdivější sama k sobě než včera.

A možná právě tehdy začneš zjišťovat něco velmi krásného.

Že zdravý vztah k sobě samé nevzniká tím, že si budeš namlouvat, jaká jsi.

Ani tím, že se budeš bez milosti soudit.

Vzniká tím, že se budeš učit sama sebe pravdivě poznávat.

A všechno, co na své cestě uvidíš, využiješ k tomu, aby ses stala lepším člověkem.

Ne lepším než ostatní.

Ale lepší verzí sebe samé.

A myslím si, milá tazatelko, že právě tady začíná skutečná změna.

Ne ve chvíli, kdy změníš svět kolem sebe.

Ale ve chvíli, kdy začneš budovat pevný, pravdivý a zdravý vztah sama k sobě.

Protože když se uzdraví tento vztah, začne se postupně měnit i všechno ostatní

Závěrem k první části tvého dotazu

Milá tazatelko,

děkuji ti za odvahu otevřít toto téma. Věřím, že to, co jsme společně rozebrali, nepomůže jen tobě, ale i mnoha dalším lidem, kteří se ve svém životě nacházejí v podobné situaci.

První část tvého dotazu považuji tímto za zpracovanou.

Věnovali jsme se především vztahu člověka k sobě samému, převzetí vlastní odpovědnosti, starým programům, zdravé podpoře i tomu, jak postupně přestat škodit sama sobě a začít budovat nový způsob života.

Druhá část tvého dotazu, která se týká vztahu s tvým bývalým manželem, je natolik důležitá a rozsáhlá, že si podle mého názoru zaslouží samostatný článek.

Nechci obě témata spojovat dohromady, protože každé z nich řeší jinou oblast života. Kdybychom je promíchali, ztratila by se jejich hloubka i srozumitelnost.

V příštím článku se proto podrobně zaměřím právě na vztah s tvým bývalým manželem – na to, proč tě tento vztah stále ovlivňuje, jaké souvislosti v něm mohou být skryté a jak z něj můžeš postupně zdravě vystoupit, aby ses mohla naplno věnovat svému vlastnímu životu.

Přeji ti, aby sis z této první části odnesla především jednu důležitou věc:

Skutečná změna nezačíná ve vztahu k druhým lidem. Začíná ve vztahu člověka k sobě samému.

A právě na tomto pevném základu můžeš postupně postavit všechno ostatní.

Pokud vám při čtení tohoto článku vzniknou jakékoliv otázky nebo budete potřebovat některé souvislosti více objasnit, můžete mi je kdykoliv poslat e-mailem. Stejně tak, pokud tazatelce po přečtení tohoto článku zůstane cokoliv nejasného nebo bude potřebovat některou část více vysvětlit, může svůj dotaz také poslat e-mailem. Na všechny zaslané dotazy budu postupně odpovídat formou článků v blogu, aby odpovědi přinesly porozumění a podporu nejen tomu, kdo se zeptal, ale i ostatním lidem, kteří řeší podobné životní situace. Smyslem tohoto prostoru je přinášet srozumitelné odpovědi, vysvětlovat souvislosti a podporovat každého, kdo se rozhodl vědomě pracovat na svém životě.

Tazatelka:

Honzi, mockrát děkuji, žes to tak rozebral a jsem moc vděčná, žes tomu věnoval svůj čas. Jsem ráda, že se k tomu můžu vracet, tak často, jak bude potřeba a čerpat z toho pro zachycení své cesty a nastoupení na ni.Děkuji 

Milá tazatelko,

děkuji Ti za krásnou zpětnou vazbu.

Mám upřímnou radost, že Ti zpracování první části pomohlo a že v ní nacházíš oporu, ke které se můžeš podle potřeby vracet. Právě proto tento blog vznikl – aby nebyl jen jednorázovou odpovědí, ale místem, kam se člověk může vrátit pokaždé, když potřebuje znovu pochopit souvislosti nebo najít pevnější půdu pod nohama.

Přeji Ti, aby Ti vše, co jsme společně prošli, postupně zapadalo do sebe, aby ses v tom dokázala stále lépe orientovat a aby Ti to přineslo přesně to, co na své cestě potřebuješ.

Přeji Ti hodně zdraví, vnitřního klidu, trpělivosti a odvahy. Věřím, že krok za krokem zvládneš projít touto etapou a najdeš svůj vlastní směr i svůj vlastní život.

V tuto chvíli si myslím, že jsme první část zpracovali opravdu důkladně. Teď už bude nejdůležitější dát tomu čas a prostor, aby se vše mohlo přirozeně usadit.

A kdyby Ti kdykoliv nebylo něco jasné, objevily se nové otázky nebo ses potřebovala v některé oblasti lépe zorientovat, neváhej mi napsat e-mail. Rád se Tvému dotazu budu znovu věnovat a zpracuji jej formou dalšího článku v blogu, aby mohl pomoci nejen Tobě, ale i dalším lidem, kteří řeší podobné životní situace.

Přeji Ti, ať se Ti na Tvé cestě daří.