jak si to vlastně nastavit v rámci rodiny, když začnu pracovat na své zahradě a budování si toho svého života. Co s těmi nejbližšími vztahy?

Musím říct, že co se týká přátel a bývalých blízkých vztahů, tam se mi zdá, že se mi podařilo nějak vymezit. Šla jsem do ústraní a hlídám si své hranice.

U rodiny mi to ale nejde stejně.

Vnímám, že přes ty citové vztahy mě to dostává mnohem víc. Je to nepříjemné a hodně mě to motá.

Možná je potřeba nějaké vyrovnání se s tím, že to nikdy harmonicky nepůjde, a přijmout ten fakt?

A dát sebe na první místo, začít si žít svůj život a i kdybych byla v jejich očích jako černá ovce, tak neustupovat?

Protože mám pocit, že se jim nikdy nezavděčím. A když se snažím vyhovět, stejně mě to nakonec stáhne zpátky a mám pocit, že jsem zneužitá.

Nevím ještě, jak si tohle v sobě nastavit. U těch ostatních vztahů už začínám cítit, že dokážu říct: tohle je moje hranice, tady už nechci pokračovat stejně jako dřív.

U rodiny se mi ale ty staré věci pořád dostávají pod kůži.

A právě proto se na to Tě ptám. Jak si podle Tebe můžu nastavit svůj vlastní prostor a svou zahradu i vůči rodině, aniž bych měla pořád pocit, že je opouštím, že jim něco dlužím nebo že jsem ta špatná?

Možná se totiž učím i to, že být sama sebou nemusí znamenat, že mě všichni kolem mě pochopí nebo přijmou.

A možná někdy opravdu budu muset unést, že mě někdo bude vnímat jako černou ovci, pokud se rozhodnu žít svůj život jinak.

Ale nevím, jak moc je tohle zdravé přijetí reality a jak moc je to jen moje současná bolest.

Proto bych ráda slyšela, jak to vnímáš Ty.

Děkuji  

Když člověk začne žít podle sebe

O reálné inkarnaci, rodinných vazbách a cestě k vlastnímu prostoru

Děkuji za tento dotaz. Považuji ho za jeden z nejzásadnějších, který se v rámci tohoto projektu může objevit.

Než se k němu dostanu, potřebuji ale nejprve vysvětlit, z jakého vědomí na tuto otázku odpovídám.

To, co zde píšu, je můj vlastní model, moje zkušenost a moje vnímání spirituality.

Po mnoho let jsem se těmito oblastmi zabýval nejprve poměrně nevědomě. Procházel jsem zkušenostmi se silovými rostlinami, především ibogou a ayahuascou, pod vedením zkušeného šamana. Trvalo mi několik let, než jsem začal skutečně chápat, co se v těchto procesech odehrává a co mi tyto zkušenosti vlastně přinášejí.

Následovala mnohaletá práce, hluboké procesy a postupně také další vedení duchovními mistry. Chtěl jsem jít stále hlouběji a čistit v sobě další vrstvy.

Ve svém modelu jsem se dostal až do stavu, který bych popsal jako oproštění vědomí od jednotlivých vazeb, identit a programů. V terminologii našeho modelu bychom mohli mluvit až o Keter – o čistém vědomém Já, o absolutní podstatě.

V tomto stavu se vztahy, vazby a jednotlivé životní identity, které běžně považujeme za samozřejmé, postupně rozpouštějí.

A právě tady jsem pochopil jednu velmi důležitou věc:

Člověk může dojít velmi daleko ve spirituálním vývoji, ale zároveň tím může ztratit jednoduchý kontakt s tím, co znamená být člověkem v běžném životě.

To je také důvod, proč dnes na některé věci nahlížím jinak než dříve.

Spirituální člověk a člověk v inkarnaci

Ve svém modelu rozlišuji dvě skutečnosti.

Jednou je spirituální rovina člověka.

Druhou je reálná inkarnace – život, který právě žijeme.

A právě tady podle mé zkušenosti vzniká obrovské množství problémů.

Člověk se začne duchovně probouzet, začne vnímat věci, které předtím nevnímal, začne si uvědomovat vlastní vzorce, rodinné vazby, očekávání, programy a staré mechanismy.

A někdy začne mít pocit, že toho musí zvládnout strašně moc.

Musí být lepší.

Musí být vědomější.

Musí všechno pochopit.

Musí vyřešit rodinu.

Musí vyřešit minulost.

Musí být dobrým člověkem.

Musí být dobrým partnerem, rodičem, dítětem, členem rodiny.

A když to nezvládá, začne si připadat nedostatečný.

Podle mého modelu ale není problém v tom, že člověk tyto věci ještě neumí.

Je na cestě.

A to je obrovský rozdíl.

Projekt Zahrada je právě o této realitě

Proto jsem vytvořil Projekt Zahrada.

Ne jako další místo, kam má člověk utíkat ze svého života.

Právě naopak.

Zahradu vnímám jako prostor, který má člověka vracet zpátky do reálné inkarnace.

Do života.

Do vlastního prostoru.

Do vlastního těla.

Do vlastních pocitů.

Do vlastních rozhodnutí.

Do možnosti říct:

"Tohle jsem já. Tohle je můj život. Tohle jsou moje hranice. A v této chvíli dělám to nejlepší, co dokážu."

A to podle mě úplně stačí.

Nemusíš být dokonalá.

Nemusíš všechno vyřešit najednou.

Nemusíš být pro všechny dobrá.

A už vůbec nemusíš žít svůj život podle představ někoho jiného jen proto, aby byli všichni kolem tebe spokojení.

Rodina je často to nejtěžší

Rodinné vztahy jsou podle mé zkušenosti jednou z nejhlubších oblastí, do kterých člověk může vstoupit.

Jsou v nich staré vazby, očekávání, role, programy a někdy i věci, které si člověk nese po generace.

A když se člověk rozhodne žít jinak, začne tím automaticky měnit určitou rovnováhu, která v rodině dlouho existovala.

To nemusí znamenat, že dělá něco špatně.

Může to jednoduše znamenat, že přestal hrát svoji dosavadní roli.

A okolí na to nemusí být připravené.

Pokud jsem byl celý život člověkem, který vyhovoval, pomáhal, přizpůsoboval se a snažil se všechny kolem sebe uspokojit, může být pro mé okolí velmi nepříjemné, když najednou začnu říkat:

"Tady už je moje hranice."

Ne proto, že bych někoho přestal mít rád.

Ale proto, že jsem začal mít rád také svůj vlastní život.

Nemusíš být pochopená všemi

Tohle je podle mě jedna z nejtěžších věcí k přijetí.

Pokud se rozhodneš žít jinak než lidé kolem tebe, nemusí ti rozumět.

A nemusí to znamenat, že děláš něco špatně.

Člověk, který sám nehledá určitou zkušenost, ji často jednoduše nemůže pochopit.

Ve svém modelu tomu říkám rozdíl mezi probuzeným a neprobuzeným vědomím.

Ne jako odsouzení jednoho nebo druhého člověka.

Spíše jako rozdíl ve způsobu vnímání.

A proto není potřeba přesvědčovat ostatní, aby viděli svět stejně jako já.

To je podle mě zbytečný boj.

Co tedy dělat?

Za mě je odpověď překvapivě jednoduchá.

Vrátit se k sobě.

Podívat se, co skutečně potřebuji.

Co je moje.

Co už moje není.

Kde jsou moje hranice.

Co dokážu zvládnout.

A co už v tuto chvíli zvládnout nedokážu.

A především si přestat vyčítat, že nejsem někým, kým zatím nejsem.

Právě tady může být velmi užitečná podpora komunity, meditace, práce se sebou, terapie nebo konstelace.

Ne proto, aby někdo jiný rozhodl, jak máš žít.

Ale aby sis mohla najít vlastní odpověď.

Protože podle mého vnímání je ta skutečná odpověď nakonec vždycky uvnitř člověka.

A ještě jedna důležitá věc z mé vlastní cesty

Mně samotnému několikrát duchovní průvodci a šamani, kteří mě provázeli, připomínali, že nemám tyto hluboké procesy vyžadovat po ostatních.

A dnes tomu velmi dobře rozumím.

Každý člověk má svůj čas.

Každý má svoji cestu.

A není mojí úlohou někoho dostat tam, kam jsem se dostal já.

Mojí úlohou je vytvořit prostor, ve kterém si člověk může najít sám sebe.

To je podle mě skutečný smysl Zahrady.

Neříkat člověku:

"Musíš být jako já."

Ale vytvořit prostředí, kde může říct:

"Můžu být konečně sám sebou."

A možná právě tohle je odpověď i na tvůj původní dotaz.

Pokud potřebuješ vytvořit vlastní prostor, vlastní zahradu a vlastní život, nemusíš přitom nikoho opouštět, odsuzovat ani přesvědčovat.

Někdy stačí jen ustoupit o krok stranou a vytvořit si místo, kde můžeš znovu volně dýchat.

A pokud se přitom někdo rozhodne, že jsi "černá ovce", nemusí to být důkaz, že jsi udělala něco špatně.

Možná jsi jen přestala být tou verzí sebe, kterou od tebe ostatní očekávali.

A děkuji ti za tenhle dotaz. Je opravdu velmi kvalitní a přesně se dotýká toho, proč Projekt Zahrada vůbec vzniká.

Za takovou zpětnou vazbu budu rád.

Když se mění vztahy, mění se celý prostor kolem člověka

Tohle je podle mě další velmi důležitá část toho procesu, který právě prožíváš.

Když člověk začne vystupovat ze starých programů, může se postupně měnit opravdu hodně věcí. A některé z těch změn nemusí být vůbec příjemné.

Často je hluboko uvnitř člověka přání být přijatý, milovaný a uznávaný právě vlastní rodinou nebo nejbližšími lidmi. Člověk si může dlouho říkat:

"Když se mi podaří dosáhnout jejich přijetí, když mě konečně pochopí a budou mě mít opravdu rádi, potom budu šťastný."

Jenže podle mého vnímání právě tady vzniká jedna z velkých závislostí.

Skutečné přijetí totiž vypadá jinak.

Není podmíněné. Není založené na tom, že se kvůli někomu vzdám sebe. Není tam potřeba neustále dokazovat svou hodnotu, získávat něčí pozornost nebo si zasloužit lásku. A není tam ani potřeba, aby se druhý člověk změnil jen proto, abych já mohl být spokojený.

Když člověk z takové závislosti postupně vystupuje, může být překvapený tím, co se začne dít.

Najednou zjišťuje, že jeho nový prostor nemusí vypadat tak, jak si původně představoval.

Nemusí přijít velké obdivování. Nemusí všichni říkat:

"To je úžasné, jak ses změnila."

Nemusí být všichni nadšení z jeho nové cesty.

Mohou si jednoduše dál žít svůj vlastní život.

A přesto tě mohou přijímat. Mohou tě mít rádi. Mohou tě respektovat. Jen už kvůli tomu nemusí překračovat svoje vlastní hranice.

A právě tohle může být pro člověka, který dlouho hledal přijetí skrze závislost, velmi těžké přijmout.

Protože starý program může říkat:

"Když mě máš rád, musíš mi dát to, co potřebuji."

Nový prostor ale funguje jinak:

"Mám tě rád, přijímám tě, ale zároveň zůstávám sám sebou."

A přesně v tom podle mého začíná vznikat mnohem čistší forma vztahu.

Bez podmínek.
Bez manipulace.
Bez potřeby vlastnit druhého člověka.
Bez neustálého dokazování.
Bez postranních úmyslů.

Je to jednoduše prostor, ve kterém můžeš volně dýchat, být sama sebou, žít svůj život a realizovat se – a druhý člověk tě v tom přirozeně podporuje, aniž by kvůli tomu musel přestat žít svůj vlastní život.

Odpoutání ale nemusí být rychlé

Člověk, který z těchto starých vzorců vystupuje, se k nim může vracet.

A může se k nim vracet opakovaně.

Někdy tolikrát, kolikrát je v rámci své reálné inkarnace potřeba.

Podle mého vnímání není selháním, když člověk udělá krok dopředu a potom se zase na chvíli vrátí zpět. Je to součást procesu. Postupně si osahává nový prostor, nové hranice a nový způsob fungování.

Může to trvat půl roku.

Může to trvat rok.

A může to být i několik let.

Ne proto, že by člověk byl špatně nebo že by něco nezvládal. Ale proto, že se postupně mění celý způsob, jakým člověk vnímá sám sebe, své vztahy a své místo ve světě.

Proto bych v takové chvíli nedoporučoval ještě více tlačit na vysokou spiritualitu a další otevírání vědomí.

Naopak bych se vrátil k Projektu Zahrada.

K reálné inkarnaci.

K vlastnímu životu.

K vlastnímu prostoru.

K tomu, kde můžeš skutečně dýchat a postupně si vytvořit nové prostředí, ve kterém nemusíš být nikým jiným.

Protože odpověď nemusí být v tom, že získáš konečně přijetí od všech lidí, od kterých sis ho celý život přála.

Možná je odpověď mnohem jednodušší:

přestat na jejich přijetí stavět svůj vlastní život.

A postupně dojít do prostoru, kde můžeš říct:

"Mám vás ráda. Respektuji vás. Ale zároveň už potřebuji žít svůj vlastní život."

A oni mohou říct:

"Dobře. Žij si ho."

Nemusí být všichni stejní. Nemusí všichni chápat tvoji cestu. Nemusí ji ani následovat.

Stačí, že se vzájemně respektujete a nepřekračujete svoje hranice.

Za mě je právě toto jeden z velmi důležitých kroků k nalezení vlastní rovnováhy v reálné inkarnaci.

A Zahrada je podle mého vnímání právě prostor, kde se člověk může učit tuto novou realitu žít – ne jako útěk od života, ale jako návrat k vlastnímu životu.

Důvěřovat sama sobě

Z toho, co čtu ve tvém e-mailu, mám pocit, že na své současné úrovni děláš v reálné inkarnaci mnoho věcí správně.

To, co bych k tomu ještě dodal, je především důvěra sama v sebe a ve vlastní vedení.

Nebát se, že uděláš chybu.

Protože cílem této proměny podle mě není najít novou rodinu. Není cílem najít nové místo, kam patřit. Není cílem přejít z jedné skupiny do jiné a znovu si vytvořit závislost na prostředí, které mi bude říkat, jak mám žít.

Za mě je cílem něco mnohem jednoduššího:

svobodná a soběstačná energie – "já jsem".

Člověk postupně stojí sám za sebou. Učí se důvěřovat vlastnímu vedení, vlastnímu vnímání a vlastnímu rozhodování.

A právě potom mohou začít přicházet i skutečné vztahy.

Praví přátelé.
Skutečné vazby.
Lidé, se kterými je možné být přirozeně.

Ne proto, že je potřebujeme k tomu, abychom byli v pořádku. Ale proto, že se naše cesty přirozeně potkaly.

A právě v tom vidím velký rozdíl mezi vztahem založeným na závislosti a vztahem založeným na svobodě.

Mám tě rád.
Respektuji tě.
Jsem rád, že tě mám ve svém životě.

Ale zároveň dokážu žít svůj vlastní život a ty můžeš žít svůj.

A pokud se tyto dvě skutečnosti dokážou potkat bez potřeby vlastnit jeden druhého, měnit jeden druhého nebo si navzájem dokazovat vlastní hodnotu, vzniká podle mě mnohem kvalitnější forma vztahu.

Proto si myslím, že ten proces, kterým procházíš, děláš správně.

Není jednoduchý. A nemusíš ho zvládnout dokonale.

Nemusíš se bát, že uděláš chybu.

Člověk se během takové proměny učí nově nastavovat svůj vlastní život, svoje hranice, svoje vztahy i svůj vlastní řád. A právě proto to za něj nemůže udělat někdo jiný.

Přátelský prostor může člověka podporovat.
Komunita může být oporou.
Meditace může pomoci.
Terapie nebo konstelace mohou otevřít další prostor k pochopení.

Ale tu vlastní proměnu musí člověk nakonec projít sám.

Ne proto, že by na to měl být sám.

Ale proto, že v tom procesu objevuje sám sebe.

A právě proto bych ani nedoporučoval přílišné ulpívání na jakékoli skupině, komunitě nebo duchovním prostředí. Podpora má být podle mě vyvážená a harmonická.

Má člověku pomáhat získat jeho vlastní prostor, ne vytvářet novou závislost.

Možná tedy nakonec nejde o to najít místo, kam patřím.

Možná jde o to dojít do bodu, kdy mohu být sám sebou kdekoliv.

A potom už ty správné vztahy, lidé a prostředí nemusím hledat za každou cenu.

Začnou přicházet přirozeně.

Na závěr

Přeji ti, ať se ti na této cestě daří, a hlavně ať máš dostatek sil, klidu a důvěry ve vlastní vedení.

Projekt Zahrada – Univerzita vědomí je přesně na tento proces připravena a nabízí prostor, ve kterém můžeš tuto proměnu postupně procházet s podporou.

Nemusíš na nic spěchat. Všechno má svůj čas a svůj vlastní průběh.

Přeji ti tedy mnoho sil a dobré vedení na další cestě.

A kdykoliv budeš mít jakýkoliv dotaz, nejasnost nebo budeš potřebovat něco probrat, v klidu se doptávej. Rád odpovím tak, jak budeš potřebovat.