První úspěchy: Když praskne iluze
Pokusím se sepsat, jak si to pamatuji. Ten stav předtím, během i potom je hodně odlišný a některé věci, které byly v daném momentu skutečně velmi živé a mnohdy až nepříjemné (hlavně v tom přechodu), už teď tak silné nejsou. Sdílím to sem do komunity pro motivaci, ale i proto, abych popsala svůj proces, protože mě hodně věcí překvapilo, jak probíhaly, jak se poskládaly i jakou měly podobu.
Podařilo se mi osvobodit od jedné velmi silné iluze, na které jsem visela celý život a kdo ví, kolik životů před tím. Nevím ještě, do jaké míry se to uvolnilo, ale vnímám, že něco zásadního povolilo. A to slavím.
Samotné "prasknutí" bylo velmi dynamické, ale předcházela mu dlouhodobá práce, to k čemu nás tu Honzík vede: projekt Zahrada.
Věřila jsem a věřím, že i když nevím, kde všude na iluzích visím, přátele ze stvoření to ví a pomohou.
Nehleděla jsem na to, že se daří/nedaří v tu danou chvíli. Nezajímal mne nezmar, ale zaměřila jsem se na projekt Zahrada.
A pak přiděl zlom. Před tím zlomem přicházely momenty, kdy se mi věci začaly více propojovat - chvilky uvědomění. Ale pořád to nebylo ono a ta konkrétní oblast (iluze) mne znovu a znovu dostávala. Bylo to hodně demotivující. Ale nějak jsem to nevzdala, myslím že mi pomohlo, že jsem si to hodně upřímně přála. A dál pokračovala v práci na sobě.
A pak to přišlo. Něco jako velké rozuzlení. V jednu chvíli jsem tu iluzi (a tentokrát i celou její šířku a komplexnost) spatřila a asi tím i prokoukla. A řekla jsem, že toto už fakt ne. Vždyť je to holá blbost a nikdy nikdy v tom štěstí nebude i kdybych to přemalovala tisíckrát na růžovo. Pořád tam najdu jen a jen nezmar a moji bolest a neštěstí. A tak jsem se rozhodla, že toto už fakt nechci a nestojím o to, i když mám dojem, že celá společnost a všichni tvrdí, že jen v tom je štěstí. Toto jim neberu, ale já do toho už nejdu. Tento moment byl hodně silný, dynamický a místy i zmatený a bylo to dost nepříjemné.
Vyplavily se emoce jako hněv, pláč, chaos. A pro mne to bylo dost divoké a nepříjemné. A pak pomohlo, že jsem dovolila tomu procesu běžet a dovolit průvodcům, aby mi pomohli a dala jsem tomu celému důvěru i sobě. A tím jsem se i uklidnila, už jsem nemusela tlačit, jen jsem to nechat dít. Postupně se vše začalo skládat. Cítila jsem se víc a víc sama sebou, znovu propojená, už ne v tom zmatku.
Bylo pro mne velmi zajímavé a proto to tu sem chci sdílet: že v tom momentu zlomu, kdy ta iluze je spatřena jako iluze, tak sama o sobě nezmizí, jen je možné ji spatřit a zaujmout k ní nový postoj, například se od ni distancovat - ideálně jednou nadobro - a postupné sundávání spodní kabaly, která je na té iluzi napojená, ze mne se pak dělo s pomocí průvodců následně potom.
Snad to popisu nějak srozumitelně a přála bych si, abych to pomohlo zde v komunitě.
Mám z toho obrovskou radost, že se to takto podařilo. Nemám to "hotové". Je přede mnou celá cesta. Ale znám směr. A tento krok vnímám jako velký.
Cítím vděčnost. Přátelům, Tobě Honzi, komunitě a celému projektu.🌿