Poděkování komunitě a dotaz k noční buzením a snům.
Ahoj Honzi,
Chtěla jsem takto moc poděkovat celé komunitě za sdílení svých dotazů. Dotazy i odpovědi přichází i pro mne a vždy to přichází v ten nejpotřebnější moment. Netušila jsem, že ta komunita může mít takový přesah a každý den cítím, jak mne doprovází a je živým prvkem o který se můžu kdykoliv opřít, hledat v ní odpovědi a podporu i uklidnění.
Ukazuje směr - je už pak na mně udělat krok.
Netlačí.
Velmi ve mně rezonuje téma nočních probouzení i nočních můr.
Budím se už několik týdnů do pocitu, který můžu nazvat prázdnota. Ze začátku mne to velmi děsilo, protože jsem na tento pocit nebyla - nevím, zda takto to bylo vždy a jen jsem to necítila, nebo je tam změna. Ze začátku to bylo velmi nepříjemné a snažila jsem z toho pryč a tázala se i sama sebe, co dělám špatně, že tyto stavy mám. Ale to nikam nevedlo. Začala jsem s tím pracovat jinak a to tak, že jsem v tom začala být a opírat se o moje světlo. Ze začátku mi totiž dělalo problém v této prázdnotě být uvolněná a bez strachu a nepříjemných pocitů jen tak sama za sebe. Pracuji teď s tím tak , že počkám a věřím ve mně, že světlo nesu o které se mohu opřít. Někdy, když ten pocit je hodně nepříjemný, obracím se k Bohu a říkám si pro sebe, že jsem božská bytost a Bůh mne neopustil, i když třeba cítím prázdnotu. Že tu je a tím nejsem sama.
Někdy mi po probuzení ještě dobíhají sny v těle. Dozvuky. Ještě před pár týdny jsem sny hodně zkoumala, zapisovala je a snažila se v nich zorientovat, hlavně kvůli tomu, abych rostla. Pak jsem to celé pustila, protože se sny jen zintenzivnily a přehlcovalo mne to. Začala jsem se zaměřovat na tělo. Po probuzení jsem ho mívala velmi stažené a pořád ho někdy mám, sevřené a napjaté. Probudila jsem se dřív, než se tělo mohlo ze snu uvolnit. Učím se mu říkat, že už je v bezpečí a může se uvolnit - pokud chce. Přestala jsem na něj tlačit, protože to taky nefungovalo. Tak mu dávám jen možnost, že teď už může. A je to lepší. Ale pořád se to učím. I nervovému systému říkám to stejné - že už se může uvolnit, že je v bezpečí. Pochopila jsem, že ve snech si doprožívám věci, které jsem dlouho držela a držím. Sny mají mnohdy těžký průběh, ale už nejdu po obsahu, ale po tom, o co se mohu opřít: je to moje tělo, můj nervový systém a moje bytí a snažím se soustředit na přítomnost. Říkám si, že jsem v bezpečí. A jen v tom jsem.
Někdy se to změní a někdy taky ne - už jsem přestala řešit i toto, ne vždy to povolí. Dřív jsem si říkala, kdy už tomu bude konec a děsilo mne, že takto to bude pořád, a pak jsem změnila postoj a řekla si, že toto je cesta, a i kdyby na konci cesty nebyla změna, chápu to jako cestu. A přestala jsem tolik cílit na cíl – jít ze situace ven. Ale spíš se snažím v ní být.
Učím se více důvěřovat a nespěchat a netlačit.
I kdyby jen o krůček jsem se posunula, je to vždycky lepší než kdybych nedělala nic. A to je pro mne to, o co se opírám. I ty nepatrné krůčky posouvají.
Mám to od Silvestra Stallone, toto jeho uvažování hodně změnilo můj postoj a pomohlo a pomáhá mi:
Nevěděla jsem, že ty sny trápí více z nás a ten dotaz mi dal jakousi oporu, že nás jde více po této cestě. Těžko se to popisuje, ale i když na cestě krok a tempo si volí a dělá každý sám, je podporující cítit, že v tom člověk není sám a mnozí prožívají podobné, třebaže jinak.
Tak jsem chtěla poděkovat komunitě a zazdílet, jak přistupuji já k těmto nočním stavům. Budu ráda Honzi, pokud se mi k tomu vyjádříš ty a přátelé, zda tato práce není konstrukt z ega.
Přeji všem mnoho zdaru.