Ahoj Honzo, moc díky za povídání k dimenzím,
zvlášť poslední příspěvek mi hodně pomohl.Asi začínám chápat to svoje dřívější poletování vysoko. Vždycky mě lákaly Plejády, jaks je popisoval - dřina, výsledky, makáme, myslela jsem, že jsem stejně nastavená. To neustálé nutkání všechno pochopit, všemu rozumět, vyřešit to, něco dokázat (a někomu něco dokázat). Teď ale cítím velkou únavu z tohohle všeho snažení a mám obří potřebu motýlků, kytiček, stromů (to jsem cítila vždycky, ale ego to přeřvalo tou touhou po výsledcích). Cítím, že mě volá Agartha, abych se zklidnila, uzdravila, zesílila, našla. Tak se chci zeptat - psal jsi, že si můžeme vybrat, co chceme, je to naše - ale můžou se nám ty dimenze měnit podle aktuálních, skutečných potřeb (ne podle toho, co chceme, ale podle toho, co je pro nás opravdu dobře)? Zaparkovat se někde na pár let, uzdravit se, všechno si naplnit, hezky do šířky, a pak se třeba otevře cesta dál nebo jinam? Anebo taky ne? Omlouvám se, určitě jsi to už vysvětloval, ale nějak mi to všechno začíná docházet až teď...A asi začínám chápat to tvoje "pianko", protože po těch letech zaslepení egem člověk musí jít opravdu pomalinku a pozorně, aby dobře vnímal, jestli ho volá to "jeho" nebo zase ego a nějaké touhy.Dneska ráno jsem šla se synem do školy a udělalo mi strašnou radost, jak mi vítr ovíval holé kotníky! To byl tak úžasný zážitek! Doma jsem to pak nadšeně popisovala manželovi :D
