Ahoj Honzo, chtěla bych se vrátit k tomu přijímání rodičů (dotaz tazatelky z 27.1.)
28.01.2026
Moji rodiče již zemřeli. Otce jsem nekriticky milovala. Vždy jsem z něj cítila, že mě má rád a chce, abych byla šťastná.S matkou to bylo složitější. Byla tou přísnou, která vyžadovala.Vědomě obětovala svou oblíbenost u nás dětí a vedla nás k pracovitosti, učila dotahovat věci do konce a k zodpovědnosti....a to nás samozřejmě štvalo.Její záměr byl ale stejný jako u otce. Chtěla, ať jsme spokojení a šťastní. Jen používala jiné způsoby.Dnes jsem sama matkou a teprve nyní chápu, co pro nás udělala.Proč to píšu. Kladu si otázku, jak je to s tím přijetím rodičů. Když si dovolím příměr k Bohu. Boha asi nebudeme přijímat takového jaký je, i když teda stvořil svět, jaký se nám třeba nelíbí. A my si myslíme, že teda by to mělo být jinak. Před Bohem bychom se měli ve vší úctě a pokoře sklonit, poděkovat a následně přijmout jeho dary. Zda je využijeme nebo ne, je na nás (naše osobní zodpovědnost). S rodiči to vidím podobně. Přistupovat k nim s pokorou, poděkovat a přijmout jejich dary. Ne všechny se nám třeba líbí, ale také je nemusíme všechny využít. No a tady mám ten zmatek. Na jednu stranu si říkám, že není špatně ty rodiče přijmout takoví jací byli nebo jsou. Z druhého pohledu se to může jevit jako pýcha ( něco jako - Bylo to s vámi blbé, ale já jsem lepší, tak vám to odpouštím...)Asi je i důležité odkud se na to člověk dívá, zda z ega nebo ze srdce. Mohl bys mi prosím do toho vnést světlo?
Děkuji ❤️
Ó ano, realita přísnosti není moc populární. :) Ale velmi důležitá.
Rád ti odpovím. :) To jen ego si s tebou hraje. Když se díváš na rodiče a hájíš jejich zájmy, aby nebyla poškozena jejich suverenita, za předpokladu, že jsme si rovní, kdo potom hají tvé zájmy před nimi. :)
Je to jen nesebepřijetí tak, aby jsi se před nimi mohla stát sebou. Odpuštění jim, sobě i všem, to je k uvolnění zátěží a narovnání velmi zásadní.
Jsou lidé, jako ty, a chyby udělali, jako každý, i já a za odpuštění budou jistě moc rádi. Srovná se to. Je to netáhnutí toho dál a uvolnění situace a sebe v tom. :)
Je to stejný model ega, jak tu opakujeme, stavíš se do pozadí a dáváš tam své ego, i když to myslíš dobře.
To není pro nikoho z vás kritika, ale poukázání na to, jak to funguje. Pokud i úcta k rodičům je tedy v nerovnováze a nadřadíš ji nad sebe, motá tě to a ztrácíš se v tom.
Odpuštění je tedy jistě vhodné a na místě tak, jako sebepřijetí.
Děkuji za dotaz a kdyby bylo cokoliv, třeba rozebrat nebo se doptat, jsem tu.
Tazatelka:
Ahoj Honzo,
Děkuji za objasnění. Cítila jsem, že je u mě ve vztahu k rodičům nerovnováha, jen jsem nevěděla kde.
