mohl by ses prosím někdy vyjádřit k tématu pokory, přijetí a
odpovědnosti v rodině? Ve vztahu k dětem mi to přijde jednodušší, tam
jsem aktérem já, snažím se na ně nepůsobit egem, nepředávat zátěž,
bezpodmínečně je přijímat (a pracovat se situacemi, kde mi to drhne),
hledám si tam teď tu rovnováhu (viz příspěvek o bruslení). Ale co s
rodiči, kde jsme spíš ti příjemci? Psal jsi, že záměna pokory za
poslušnost při výchově trvale poškozuje obě strany. Jak se tedy k
takovému poškozenému vztahu postavit? Vnímám, že nejsem odpovědná za
ego svých rodičů a za jejich zátěž. Můžu si dovolit vystoupit z role a
vzorců, které pro mě výchovou vytvořili, když zjistím, že to nejsem
já. Zároveň je potřeba to přijetí. Když se mi tátu podařilo přijmout
se vším všudy (pocit očištěného vztahu bez emocí a zátěže trval asi
půl dne), za dva dny jsme spolu mluvili a sám od sebe mi vyprávěl o
svém dětství. Vlastně poprvé vysvětlil, proč se choval tak, jak se
choval. Hodně mi to pomohlo s ještě hlubším přijetím. Tady bych viděla
cestu k uzdravení. Momentálně jsem ve fázi, kdy cítím, že uzdravený
vztah s rodiči může být i neutrální (tzn. ne extra vřelý, blízký,
pokud bych se snažila o cokoli "aktivnějšího", vnímám nerovnováhu a
brzy narazím na nějaký nesoulad). Můžeš to prosím nějak okomentovat?
Není to zase nějaká iluze ega?
ODPOVĚĎ:
Chtěl bych se chvíli zastavit ,jak spolu postupujeme .Ber to prosím spíš jako snahu věci zjednodušit a zklidnit .
Jedeš příliš rychle a zbrkle dopředu a tvé kroky přeskakuji . Je zde důležitá pokora ,rovnováha a vše o čem jsme se bavili ,aby postupně došlo k zachlazení egoismu a povrchnosti. Chápu máš tah na branku a chceš věci řešit hned ,což je jistě tvá silná stránka. Zároveň by ale pomohlo občas se na chvíli zastavit ,ujasnit si další kroky a držet se postupu ,který navrhuji.
Znám odpovědi na které se ptáš a také je znáš ty sama ,ale cesta k tomu nevede přes egoismus, Když půjdeme po krocích a máme jasno ,co je priorita ,funguje to výrazně lépe a s výrazně menším stresem. Budu rád ,když si na to dáš trochu pozor a přijmeš více odpovědnosti za sebe .
Zde tvá reakce ,kterou jsi si našla když jsi to zkoušela to stejné z jiné strany:
Tazatelka 2:
Díky Honzo!
Je to přesně tak! Došlo mi to už po Tvém posledním komentáři.
Všechno drtím z ega, rozpouštím ego egem. Pořád něco řeším, ego mi
hází jeden "problém" za druhým. Hele sousedi, to je hrůza, dělej s tím
něco, táta ti umírá, nemáš ho zpracovanýho, dělej, nebo to nestihneš.
Co děti, manžel, zpracovávej, rozpouštěj, harmonizuj! A já se zaťatýma
zubama lítám jak hadr na holi a sahám výš a výš, protože nic, že...
Popsal jsi to přesně, jsem tím úplně zahlcená. Tak jsem si po tom
posledním komentáři řekla dost, zastav. A došlo mi, že žiju vnějškem,
ostatníma lidma a ignoruju sebe, vůbec se nevnímám. Zkouším zapadnout
tam, kam nepatřím. Zkouším vycházet s lidmi, mezi kterými se necítím,
a ještě vyčítám manželovi, že tuhle blbost on dělat odmítá. Necítím se
dobře ve svém těle a nic s tím nedělám. Neustále odkládám své plány a
sny, protože to je dobrý přece, stačí mi, jak to je. Odmala se
soustavně ignoruju a hlídám jen svoje okolí. Byla jsem vychovávaná
jako kluk a vždycky jsem záviděla ostatním, že se umí hezky obléknout,
že se malují, vypadají žensky, moc jsem to chtěla taky, ale pak jsem
to překřičela s tím, že to není pro mě. A takhle si smutně žiju
zamčená v bublině mimo sebe. Tak jsem se teda podívala dovnitř, co tam
je, jak to tam vypadá. Co tam třeba mám, co bych tam chtěla mít. A
začalo se to Honzo měnit! Během jednoho dne, maličkato, milimetry, ale
náznaky jsou i v klidu bez zaťatých zubů s potem na čele....
No a teda včera - celý večer mě trápil ten sevřený hrudník a krk,
dýchání moc nepomáhalo, a pak čtu dotaz. Tak jsem si zadala před
spaním do univerzity, aby mi bytosti pomohli přijmout podporu a
vedení, otevřít se tomu, ideálně a v souladu na mé úrovni, abych
dokázala přijmout posun, pokrok, protože ten může být i zpátky, ke
kořenům, jak říkáš.. Prostě se mi zdálo, že si to z ega zakazuju
(manžel vždycky říká, že jsem sama svůj největší nepřítel). No a
najednou to začalo povolovat! Hrudník, krk, dolní čelist, kterou jsem
měla poslední 2, 3 týdny v křeči, jazyk. Pak to přešlo na druhou a
třetí čakru, hlavně druhou, ale harmonicky, žádný svíravý pocit.
Cítila jsem, jak se pomalu ale důrazně otáčí. Občas i první. No a
nakonec ještě šestá čakra, jen takové teplo. Moc jsem nespala,
několikrát jsem si i zopakovala prosbu, aby to bylo ideálně a v
souladu se mnou, jen tak, jak to zvládnu...
A teď mi vynadej, co jsem to zase provedla :D Ale cítím se tak o 50
kilo lehčí a v jednu chvíli mi proběhlo hlavou, že už sama sebe nikdy
neopustím - tak uvidíme, eh.
Tazatelka:
díky Honzo!
No, táta má pár posledních měsíců života, máma mi zemřela brzy ještě v
době, kdy jsem byla zaseknutá v negativních emocích a vzteku. Tady to
asi ani není tah na branku, jako spíš hluboký, obří strach, že to zase
nějak "nestihnu". Ten táta mi tam vždycky nějak naskočí (řešení
doktorů, přes sestru, jinak). Je to pro mě velká zkouška právě té
trpělivosti. No, nádech, výdech, zkusím znovu z druhé strany!
Není možno zasít na skále a sklízet úrodu přátelé.
Zde ukázka co probíhá ,ale pozor je to z válečného prostředí.
Je to podle skutečné události film se jmenuje zrození hrdiny. Máte v tom hodně o čem se bavíme.
Tak polez holčičko:)
Tazatelka:
děkuju, mám tě ráda!
Jsem rád hrdina ,ale navrhoval bych změnit jak to půjde pozvolna energii komunity:)
Alespoň toto??? třebaaaa??,
Já chápu že to je se mnou šok ,ale to dáme:)Nevěšte hlavu:):):)
Kdo jsi ty??? Co je v tobě??? Co chceš žít??? Co ty mi nabídneš???Co ty nabídneš světu ,aby se stal lepším??? Staň se tím pro sebe samo ,staň se tím a svět bude lepší:)A nesmlouvej o tom had rozumí jen jedné řeči ,usekneš mu hlavu pravdou.
