Ahoj Honzíku,
Už nějakou dobu upřímně žádám své průvodce, aby mi pomohli zakotvit mě v mojí zahradě -realitě. Informace a prožitky se ke mně dostávají postupně a sem tam dosahují hloubky, kdy se ve mně něco tříští a já cítím velké vlny emoce, která bolí v mém hrudníku a dere se jen stěží přes krk do očí jako slzy. Tvoje hovory s GPT mě povzbudily a inspirovaly k tomu, abych se necítila jako úplný blázen utápějící se ve vlastních iluzích o stvoření, o kterém v podstatě nic nevím…Začalo to s tím, že jsem se snažila pochopit, tedy přijmout svoje umístnění (jak ty to nazýváš) v "omilostněném Da´atu". A tak mi bylo ukázáno, že Da´at je sefirota mezi Poznáním a Moudrostí, jakási propast či tunel, která vede do Malkutu, tedy, jak tomu já rozumím, přímo do našeho hmotného života. Da´at je prázdný prostor, kde se moje duše cítí oddělena a uvězněna. Chtěla bych zpět nahoru, protože cítím odkud pocházím, ale tato cesta je pro ego uzavřena. Asi by se to dalo(?) úplným odstraněním ega, ale domnívám se, že toto je to, před čím jsi mne varoval, protože jsi cítil, že na tuto cestu nejsem dost silná, a tak by se mohlo stát, že v půlce "šplhání se nahoru" se tak poškodím, že se zřítím hluboko dolů, snad i níž, než je vstup do Malkutu. Odtud tedy to tvoje: obrať se a vykroč…. Lákáš mne na moji "zahradu" do života, do Malkutu. Cesta nahoru je pro mne otevřená jen tudy…Svírá se mi srdce, jak strašně se bráním. Myšlenky "urvat to napřímo" se vzdávám velmi těžko. Tolik let…..To bolí 😊Asi mi nejvíc pomohlo, že jsem byla ujištěna, že ten dar, co nosím v sobě, půjde se mnou, že o něj nepřijdu, že mne povede a že mne povede domů. A tak pomalu a neochotně přestávám koukat z hluboké temné propasti vzhůru ke světlu, které tam občas zahlédnu, konečně se snad otáčím a neobratně, s posledními zbytky vzdoru, který si ještě nesu, vyrážím na svou zahradu, do Malkutu, do života.....Nevím proč, tak nějak cítím, že jsem poslední, kdo z té jeskyně vyrazil 🙂. Ale pokud tam ještě někdo stojí a v marných nadějích kouká vzhůru a čeká na zázrak, tak ať jsem mu inspirací. Zázrak je, že jsem se otočila jdu venA za ten zázrak vděčím tobě Honzíku. Děkuji