Ahoj Honzi,
dala jsem dohromady na blog prožitky z procesů z posledních dní, jak jsme se bavili v pátek, tak snad to bude k užitku.Ahoj komunito, ráda bych tu zazdílela svoje prožitky z posledních pár dnů. Dlouho jsem uhýbala před některými oblastmi svého života a Honza mě nakopl, že je čas jim začít čelit, že mě silně vytahují z mé zahrady, což jsem i zažívala.Proces není úplně snadný, protože jsem pochopila, že posledních 20 let jsem se snažila naplnit představu o ideálním životě a dělala jsem to tak poctivě, až jsem se v tom úplně ztratila. Že jsem v tom nikdy nebyla já. Takže navenek to vypadalo naprosto ideálně, ale vnitřně jsem byla úplně prázdná. Proces je pozvolný, průvodci mě to dávkují postupně, vždycky mi něco ukážou, dají mi to pochopit, čas si to přijímat a pak si mě zase vtáhne život. Což je u mě obrovský pokrok, že se už nemusím snažit něco dělat, ale prostě život sám si mě zavolá a já začnu pracovat a vůbec o tom nemusím přemýšlet. Občas je to sranda, protože si vytvořím nějaký plán, ale ve mě se ozve, běž na zahradu ostříhat růže, udělá ti to dobře a já zjistím, že jsem na zahradě, je mi dobře a ani jsem neměla čas protestovat nad změnou plánu.To je snažší část. Ta náročnější je, že mentálně zažívám, pocit ztráty životního cíle, zklamání, prázdno, že nevím, co teda dál, že jsem úplně špatně.Jednou z mých silných představ a důvod proč jsem tolik vzhlížela ke spiritu bylo, že jsem si myslela, že budu něco vědět, že to pak bude dobrý, že nebudu tak ztracená. Teď paradoxně zažívám, že se dostávám ze stavu, kdy jsem si myslela, že přesně VÍM, že dělám přeci všechno SPRÁVNĚ a tolik se SNAŽÍM do stavu, kdy přijímám, že to byla jen představa a můj reálný stav je nevědomost. Tedy úplný opak toho, co jsem si myslela, že ve spiritu budu zažívat. Vyrovnávám se se stavem, kdy jsem se mýlila a ještě s reálným stavem vědomí, tedy nevědomost. Dnes ráno mi průvodci ukázali, že třeba můj strach vychází z toho, že nenaplním tu svou určitou představu. Uvedu příklad: přeji si být dobrá máma, mám představu o tom, jak to má vypadat a já se bojím, že to nezvládnu. No dnes mi ukázali, že to nezvládnu, protože to je jen představa. Nejsem to já, tedy se v tom nemůžu najít a pokud nepustím tu představu, budu se bát pořád.Takže jsem vděčná za hmotu, protože je to asi jediná pravda, o kterou se teď mohu v sobě opřít. Moje reálně odvedená práce. Taky i slova, která měla dříve úplně jiný význam dnes vnímám jinak. Odvahu jsem považovala za něco, kdy se vrháte do boje a rvete to hlava nehlava, ted je pro mě odvaha zastavit a podívat se pravdě do očí. Pokora je přiznat si, že jsem se zmýlila, že nevím, a že si na odpovědi budu muset počkat. A že moje zodpovědnost je být tam, kde to zvládám, kde si už neubližuji, a i když se to může zdát málo, tak to,že si zametu podlahu a mám dobrý pocit, že s dětmi žiji v příjemném prostředí, má daleko větší smysl, než se snažit být ve svých představách úžasná máma a mít z toho strach, že to nezvládnu...
Děkuji Honzi tobě, kabale i komunitě za podporu, bez které by to nešlo.